Donald Trump v OSN aneb Co nebylo řečeno
27. 9. 2018
/
Daniel Veselý
čas čtení
5 minut
Americký prezident Donald Trump opět nezklamal, když se před
světovými lídry ve Valném shromáždění OSN chlubil nebývalými úspěchy své
administrativy, aby se dočkal jen zaslouženého výsměchu. Zatímco někteří komentátoři
míní, že přesně tímto způsobem by na chaotického exota
v Oválné pracovně měl reagovat americký tisk, Trumpova nabubřelá řeč
přináší cenný studijní materiál o imaginární roli Spojených států coby
„nepostradatelného národa“ ve světové aréně.
Zdá se, jako by projev amerického prezidenta na půdě OSN
nesl rukopis
proslulého jestřába Johna Boltona a zároveň obsahoval ideologickou tresť
Trumpova bývalého ideologa Steva Bannona. Ano, toho Bannona,
který se v současnosti snaží sjednotit xenofobní a národovecké proudy
v Evropě a který se nedávno setkal i s domněle levicovým českým
prezidentem. Zatímco Bolton zatvrzele odmítá
západní liberalismus, snaží se systematicky sabotovat chod nadnárodních těles a
mezinárodní konflikty by zásadně řešil vojenskou silou, Bannon hlásá
národovecký populismus notně opepřený konspiračními teoriemi. Společným
jmenovatelem „boltonismu“ a „bannonismu“ je pak zarytá nevole vůči spolupráci
států na transnacionální úrovni, jejímž základním stavebním kamenem je právě
OSN.
Jinak řečeno: Spojené státy jsou oním „nepostradatelným národem“,
který si na mezinárodní scéně může dělat, cokoliv se mu zamane, aniž by za své
činy nesl jakoukoliv odpovědnost. A s touto siláckou doktrínou pak
rezonuje slogan America First, jejž kdysi zpopularizovali
sympatizanti s hitlerovským Německem.
Jenže ono neskrývané pohrdání mezinárodními institucemi není
vynálezem zčásti nesourodého tandemu Bolton-Bannon. Trumpova administrativa,
jak dobře víme, nespadla z nebes; její ideologie, dá-li se to tak vůbec
nazvat, ve skutečnosti čerpá inspiraci v kontroverzních postojích předchozích amerických
vlád.
Spojené státy neratifikovaly Římský statut Mezinárodního trestního soudu,
který dnes tak leží Boltonovi v žaludku. Administrativa George W.
Bushe v roce 2002 schválila tzv. Hague
Invasion Act, jenž americké prezidenty autorizuje k použití
„veškerých dostupných prostředků“ k osvobození amerických či spojeneckých
vojenských a politických představitelů, kteří by byli zadrženi či odsouzeni
Mezinárodním trestním soudem (ICC). Bílý dům si tak vyhrazuje právo provést invazi
do členské země NATO, aby mohl osvobodit Američany, Izraelce či jiné americké
spojence obviněné z válečných zločinů. Tento zákon podpořila i řada
významných předáků Demokratické strany, příkladně Joe Biden nebo Hillary
Clintonová.
Despekt vůči klíčovým mezinárodním institucím - zejména OSN –
a pohrdání mezinárodním právem ze strany Spojených států není nic nového pod
sluncem. Ilustrativní je postoj Washingtonu vůči tzv. izraelsko-palestinskému
konfliktu, neboť Bílý dům, počínaje rokem 1970, v Radě bezpečnosti OSN 43krát vetoval rezoluce kritizující Izrael. Spojené státy tak
efektivně zablokovaly jakékoliv smysluplné řešení této klíčové blízkovýchodní
otázky. Dalším významným příkladem je verdikt Mezinárodního soudního dvora
(ICJ), který v roce 1986 Reaganovu vládu odsoudil za nezákonné
použití vojenské síly v Nikaragui a nařídil ji, aby nikaragujskou vládu
odškodnila. Washington nejenže rozhodnutí ICJ ignoroval, ale o rok později v Radě
bezpečnosti OSN vetoval rezoluci, požadující, aby všechny země dodržovaly
mezinárodní právo.
Taktéž Trumpovo rozhodnutí přesunout americkou ambasádu
z Tel Avivu do Jeruzaléma má oporu v zákoně. Americký Kongres před více než
dvaceti lety schválil legislativu
o přemístění ambasády do Jeruzaléma. Kongres tehdy
dospěl k závěru, že Jeruzalém je od roku 1950 hlavním městem Izraele a že
je žádoucí, aby tam americké velvyslanectví bylo přemístěno nejpozději do roku
1999. Donald Trump tak pouze realizoval iniciativu 257 členů Sněmovny reprezentantů
z roku 1993.
Pokud si odmyslíme excesy,
pocházející z Bannonovy ideologické dílny, a trumpovské šaškování a klasické
lži,
zjistíme, že Trumpova řeč v OSN až na smířlivý tón vůči Severní Koreji odráží
tradiční postoje amerického vojensko-průmyslového
komplexu – ať už hovoříme o velebení tradičních amerických
spojenců v Rijádu a Tel Avivu, či zatracování dlouhodobého amerického
nepřítele v Teheránu. Rovněž iracionální navyšování vojenského
rozpočtu není nic nového na americké politické scéně. Koneckonců Trumpův vojenský
rozpočet v Kongresu podpořila většina
demokratických zákonodárců.
Ačkoli se světoví lídři v OSN
velkému oranžovému klaunovi po právu vysmáli, stávající trajektorie Bílého domu
vůbec k smíchu není. Donald Trump je sice iluzionista a lhář, ale
jeho politická agenda, čerpající inspiraci také v postojích jeho předchůdců, je
vážným nebezpečím pro celý svět.
11983
Diskuse