Zemi trpící chaosem v prioritách postihla gottománie

4. 10. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut



Koncem srpna pravila kadeřnice mezi stříháním a propagací jedlového medu od manželových včel: "A co až umře Gott, to zas bude pozdvižení!" - I měla pravdu: Zemi, kde se osudové politické události ponejvíce přecházejí mlčením, zachvátila počátkem října stěží uvěřitelná gottománie.


Pokud budou za dvacet let existovat jacísi věcně uvažující historici české popkultury, nepochybně si položí otázku, proč se - s ohledem na umělecké kvality - symbolem moderní české popmusic, předmětem neskutečného kultu a hysterického lamentování po smrti měl stát právě Karel Gott.

Jak by se vlastně za poněkud normálnějších okolností - čistě s ohledem na umělecké kvality - na přelomu 60. a 70. let na úplnou špici prosadil právě Gott? A ne třeba jeho kolega ze Semaforu Waldemar Matuška, svého času s mnohem zajímavějším hlasem než operetní "goťák"? Ano, ten Matuška, který jinak ztělesňoval dobový ideál bodrého chlapáctví mnohem lépe než vyzáblý, asketicky působící budoucí Zlatý slavík. Matuška, který při přejímání zahraničních hitů alespoň prvoplánově nešilhal po Sinatrovi a Elvisovi, ale sahal po zajímavých věcech do úplně jiných přihrádek, aby odsud vytáhl třeba písně z repertoáru "francouzského Dylana", letos devadesátiletého Huguese Auffraye.

Ovšemže historici narazí třeba i na "cikánskou" Matuškovu vizáž, kudrnaté vlasy a plnovous, to všechno stěží slučitelné se sterilními vizuálními standardy zpěváka z dílny husákovských kulturtrégrů, jimž se Gott ostříhaný pečlivě "na zápalku" bez řečí přizpůsobil - a napomohl tak režimu prosadit ono zmrzačené pojetí mužství, s nímž se česká společnost potýká dodnes. Protože podstata mužství a kompulzivní sukničkářství jsou opravdu dvě různé věci.

Jak se historikům asi podaří vyluštit záhadu, proč po náhlé Matuškově smrti se na pohřeb dostavilo "jen" dvanáct tisíc lidí, zatímco dlouho očekávaný odchod vážně nemocného Gotta vyvolal celonárodní šílenství?

Jistě, už slyším námitku, že atmosféra obklopující celebrity je šílená a iracionální po celém světě, takže nemá cenu zrovna z vyvádějících Čechů dělat cosi výjimečného.

Jenomže současné dění kolem bývalé první hvězdy popmusic představuje v ČR politikum nejméně ve třech různých ohledech.

O jednom se již za Gottova života hodně psalo, byť většinou zavádějícím způsobem. Zapříčinil to Milan Kundera smyšlenou historkou o Husákově dopisu. Ve skutečnosti ovšem věc proběhla jinak: Karel Gott přijel nazpět proto, že jistý komunista jeho jménem pokorně požádal Gustáva Husáka, aby se mohl vrátit z Německa do ČSSR ZDE. - Ať už to s oním dopisem nakonec bylo jakkoliv, jisto je, že Gotta normalizační režim za opožděnou loajalitu odměnil výsadami, které ho automaticky postavily o dva až tři stupně výše než všechny ostatní zpěváky té doby. A Gott se odvděčoval různě, mj. sprostými pomluvami na adresu tehdejší západní rockové hudby. Pomáhal tedy režimním ideologům kádrovat západní kulturu zcela svévolně a povrchně na "pozitivní" a "negativní". A kádrovácký přístup ke kolegům z branže - těžko říci, do jaké míry motivovaný žárlivostí - si uchoval i když již "nemusel"; proto se například v roce 2008 pohrdavě vyjádřil na adresu v Praze vystupujícího písničkáře Leonarda Cohena.

Za druhé, Karel Gott jako jediná z významnějších osobností české kultury v posledních třiceti letech otevřeně šířil konspirační teorie (čti: oblboval lid). Nepochybně tak svým dílem přispěl k mánii podstatné části českých důchodců objevovat všude "spiknutí" a smiřovat se se skandálním chováním "jejich" politiků, kteří přece "aspoň nejsou řízeni ilumináty".

 Za třetí, je tu nepřehlédnutelný fakt, že prostřednictvím státních vyznamenání, dopisů a nyní státního pohřbu      dochází ke zjevnému zneužití bývalé Gottovy popularity  ve prospěch konkrétní populistické politiky mocenského  bloku Hrad-Agrofert. Neboť si můžete být jisti, že kdyby  dnes Česko mělo řekněme laureáta Nobelovy ceny za    medicínu, po smrti by se na rozdíl od Gotta návrhu na státní  pohřeb nikdy nedočkal.

Karel Gott, jen zdánlivě zralá postava české popkultury druhé poloviny 20. století, si ovšem při veškerých výhradách nezaslouží nedůstojný tyjátr, který právě kolem jeho památky politicky účelově vypukl ZDE.

Kdyby však byl lidsky něčím víc než jakýmsi létajícím Čestmírem šoubyznysu, měl přece za svůj dlouhý život více než dost času postarat se, aby jeho odkaz jednou získal žádoucí, uměřenou podobu.

Kdyby totiž Karel Gott - kromě toho, že dovedl zpívat - také míval vkus.

1
Vytisknout
12997

Diskuse

Obsah vydání | 8. 10. 2019