Írán, země kultu osobnosti

8. 1. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Zdeněk Mlynář se v knize "Mráz přichází z Kremlu" podělil o osobní vzpomínky na Stalinův pohřeb, jehož byl svědkem během studií v SSSR. Píše o nefalšovaném smutku některých lidí nad smrtí jednoho z největších masových vrahů historie, ke kterému se ale ihned snadno přimísilo i kdeco dalšího zvěrského - to když se v pohřební tlačenici také "kradlo a sahalo pod sukně". Divného na takové kombinaci zdánlivě vysokých citů s nejnižšími pohnutkami ovšem není nic, jak nás důkladně poučuje třeba anatomie davovosti z pera nobelisty Eliase Canettiho ("Masa a moc").


V tlačenici na pohřbu velitele sil pro zahraniční operace Kuds íránských Islámských revolučních gard, generálmajora Sulejmáního, třetího nejvýznamnějšího muže teheránského fundamentalistického režimu (po ajatolláhu Chameneím a Sulejmáního nadřízeném generálu Salámím - všichni jmenovaní pak stáli v režimním klovacím pořádku o tři kupky hnoje výše nad loutkovým "reformním" prezidentem Rúháním, údajným jednacím partnerem Západu), bylo podle prvních zpráv ve městě Kermán ušlapáno přes 30 osob ZDE. Miliony zbývajících režimních příznivců se totiž vydaly na "pouť" do Sulejmáního rodného města, vedeny neomezeným obdivem k nanejvýš kontroverzní figuře blízkovýchodní politiky, po léta záměrně mytologizované.

Na vrub Sulejmáního coby organizátora íránských zahraničních ozbrojených operací přitom přímo či nepřímo padá odpovědnost či vážná spoluodpovědnost za smrt zhruba 400 000 Syřanů, 100 000 Jemenců, blíže nezjištěného počtu Iráčanů (podrobnosti viz např. ZDE), asi 500 obyvatel Saúdské Arábie a nejméně 600 amerických vojáků, kteří od roku 2003 zemřeli v Iráku při útocích íránských proxies. Podotýkám, že se jedná o výčet čistě orientační, který v žádném případě neaspiruje na úplnost.

Byl to také Sulejmání, kdo organizoval kampaň vraždění příslušníků íránské opozice po celém světě, mj. i v Evropě, nebo rozšiřování bojůvek íránských proxies do všech možných i nemožných koutů světa, včetně Latinské Ameriky nebo Albánie.

***

Jako poučený laik si troufnu vyslovit názor, že na politické hysterii, která se právě v Íránu odehrává kvůli pohřbu generála Sulejmáního, v zásadě není nic islámského. Protože skutečný islám je ještě daleko více ikonoklastický než cokoliv, s čím kdy přišlo evropské křesťanství. A v tradici odkazující na starozákonní Genesis (Gen 5,1-2), kterou sdílejí všechna náboženství knihy - židovství, křesťanství a také islám - je člověk prohlášen za "obraz Boží na zemi". Tj. za obraz, který se rozhodně nesluší uctívat namísto svého referentu. Jenomže íránská propaganda dělá právě tohle - připisuje Sulejmánímu vyobrazovanému např. ve společnosti proroka Alího de facto božský status.

Nešťastné íránské opozici dnes nezbývá lepší útěcha než idealizované vzpomínky na dynastii Pahlaví svrženou v roce 1979. Přitom šlo nepochybně o režim krajně krutý a nespravedlivý. Jeho přečetné nedostatky nicméně rychle vybledly ve srovnání s excesy, k nimž došlo - a stále znovu dochází - za vlády náboženských radikálů, která nastoupila po něm. Vlády, která nedávno tvrdě a nemilosrdně potlačila již druhý pokus o lidové povstání podobné tomu, jaké ji samotnou kdysi přivedlo k moci. Která je od svého vzniku posedlá ovládnutím celého Blízkého východu a dobytím Jeruzaléma.

Vždy je něco zásadně špatně, když hluboce nemocná společnost oslavuje maniaka organizujícího kampaň masového zabíjení po celém světě, s krví tisíců lidí na rukou, jako nějakého boha. Donald Trump zcela nekriticky obdivovaný některými Američany je nepochybně opovrženíhodný uzurpátor s mizivou sociální inteligencí, ale neměl nikdy v plánu stát se masovým vrahem Sulejmáního formátu. Přesto se nyní řada lidí v Evropě, pro něž je Trump sám o sobě důvodem k "definitivnímu" zavržení USA, pokouší íránského hrdlořeza dodatečně omlouvat, nebo dokonce heroizovat.

Naštěstí se podobné perverze zdaleka netýkají ani většiny Íránců.

1
Vytisknout
13603

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2020