K Zelenému čtvrtku

Všemohoucí Bůh v Getsemanské zahradě

9. 4. 2020 / Boris Cvek

Stejně jako jsem nikdy nedokázal číst evangelium s představou, že „nám židé ukřižovali Krista“, vždy mne míjelo tradiční odsouzení Jidáše, jaké můžeme najít třeba u Danta. Na samém dně Dantova pekla je Brutus a Jidáš, dva zrádci. Dante k tomu měl politické motivace.


Jidáše jsem od svých prvních začátků čtení Písma chápal jako člověka, který jenom vzal vážně přání náboženských představitelů svého lidu. A na rozdíl od nich svého činu litoval. Litoval toho, že vydal nespravedlivému procesu, ba justiční vraždě, nevinného člověka: „Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev! Ale oni odpověděli: Co je nám po tom? To je tvoje věc. A on odhodil ty peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se.“ (Matouš 27,3-5)

 


Dokonce mne nikdy ani ve snu nenapadlo Jidášovi vyčítat, že se oběsil. Je mi ho líto. Byl si vědom své viny a potřeboval odpuštění. Abych se ale z velkopátečních událostí vrátil k Zelenému čtvrtku, protože tady na tom místě je to třeba, musíme si připomenout, že Ježíše opustili v Getsemanské zahradě všichni učedníci. Petr ho pak třikrát zapřel. Neoběsil se, ale hořce se rozplakal. Hořce plakal určitě také Jidáš. Všichni učedníci potřebovali odpuštění. Všichni lidé potřebují odpuštění. Nejjasněji to chápal „apoštol nedochůdče“, Pavel z Tarsu, který nejprve pronásledoval křesťany, teprve pak se stal apoštolem. Ne svou zásluhou.


V křesťanství není možné počítat zásluhy. Ale ani viny. Klíč k tomuto mystériu je patrný právě v událostech Zeleného čtvrtku, v Getsemanské zahradě. Ježíš, vtělený Bůh, zde v krutém duševním zápase přijímá to, že bude umučen. Kdybychom mohli počítat zásluhy a viny, nepotřebujeme tuto jeho oběť. Prostě z Boha uděláme kalkulačku, která musí jednat podle toho, co musí vypočítat. A z víry je kšeft: čím více zásluh, tím větší prospěch, a naopak. V takovém světě by pro hořce plačícího Petra ani Jidáše, ani pro Pavla pronásledovatele křesťanů, nebylo naděje.


V Getsemanské zahradě Bůh celý ten kšeft popírá a ukazuje se jako Bůh. Suverénní, všemocný Bůh, který trhá všechno účetnictví, aby za hřích světa zaplatil svým umučením. Hřích a hrůza jsou, to není popřeno. Není to hra na to, že se nic nestalo, že všechno je v pořádku. Jidáš zradil, Petr zapřel, Pavel pronásledoval. Ale místo kalkulačky, která trestá, je tu živý Bůh, který odpouští tím, že bere trest na sebe. Zároveň nepopírá hrůznost světa, ale zvedá ji do výšin svého kříže, v níž je před naši tvář postaveno všechno utrpení všech, kdo kdy trpěli, obětí i vrahů, všech, utrpení, které nesmí být nikdy zapomenuto. Utrpení miliard bytostí. A zároveň odpouští všechno a dává život věčný.


A proč suverénní a všemocný Bůh tak trpí? Proč prosí svého Otce o to, aby ho zbavil umučení na kříži? Když si představujeme pozemsky všemocnost, nemáme na mysli, že by někdo byl tak mocný, že se stane ubožákem, kterého všichni nenávidí a nakonec ho umučí. K tomu ostatně není třeba žádné zvláštní moci, jak ji pozemsky chápeme. Takhle si suverénního člověka nepředstavujeme. Ale Bůh, který je Láska, a nikoli kalkulačka, je právě v tomhle všemocný a suverénní. Stejně jako je všemocná a suverénní láska matky, která se obětuje pro své dítě.

2
Vytisknout
2915

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2020