„Velký ‘Pátek‘ “ a jeho svědectví
10. 4. 2020 / Miloš Dokulil
Nemínil jsem původně něco „velikonočního“ psát ještě výlučně k „Velkému pátku“. Vím, že všichni časem žijeme s jistými předpojatostmi, na něž posléze nedáme dopustit. Ať už je pravda někdy očividná, a mnohdy náročně získatelná; a nejednou k ní žádná spolehlivá cesta nevede! Zároveň ovšem přiznávám, že kromě možná racionálních nějakých důvodů pro přitakání nebo odmítnutí nějakých názorů míváme navíc své důvody „citové“ (řekněme že „emoční“). Ty emočně zabarvené postoje k událostem či dokonce k jejich celkovému sledu se časem „zakonzervují“ a potom už valně nestojíme o možnou – a ne zrovna snadnou – jejich „revizi“.
Ne že bychom zrovna běžně navíc počítali s tím, že doba zhruba před dvěma tisíci lety se dramaticky lišila od naší současnosti; již hned způsobem života a nemálo též velmi omezeným tokem informací. Už jen ve srovnání s časem před pouhými 170 (nebo 120, ale i 70) lety sociálně-ekonomicky, včetně obslužnosti a zdravotní péče, si obyvatelstvo (žel až na některé oblasti dodnes) stojí nesrovnatelně lépe. A počínaje „chytrým mobilem“ nebo tabletem, v civilizovaných oblastech můžeme být všichni k zalknutí zahlceni informacemi a pseudo-informacemi.
V časech kolem mnohem později zavedeného počátku křesťanského letopočtu v těch materiálně tehdy nejrozvinutějších společenstvech vládl otrokářský řád a lidé byli – až na profesionálně vytčené výjimky – negramotní. Pokud někdo sepsal nějaký text, ten nejdříve existoval pouze v jednom jediném exempláři; o omezené možnosti s ním se seznámit nebo pořídit jeho přijatelně věrnou kopii nemluvě.
Takže se není co divit, že o skutečném Ježíšově životě historicky spolehlivého nevíme vůbec nic. Jako kdyby teprve ta Ježíšova smrt – až ovšem s jistým dalším odstupem času – otevírala aspoň legendární cestu k pokusům něco o Ježíšově životě napsat. Čili? Teprve když se stal „zázračnou konverzí“ kristovcem Saul z Tarsu (a takto pak příští apoštol Pavel), vznikly konečně výchozí předpoklady k prvním písemně doloženým informacím o životě prvních příštích křesťanů. Neboť ještě sv. Petr zůstával stále ještě svou kultovní tradicí židem; vždyť pokud se chtěl k jeho sboru připojit nějaký pohan, musel projít obřízkou. Právě sv. Pavel o tom zanechal zmínku; vždyť teprve jeho zásluhou byl zaveden křest. Takže nejdříve byli Ježíšovi „sirotci“ stále spíše židovskou sektou, než aby již spolehlivě byli jádrem příští „kristovské“ víry. To už Pavlovi musel v rámci „sirotků“ někdo předcházet s řeckou gramotností, která pro Ježíše nečekaně zavedla řecký přívlastek „christos“; pro negramotné se docela rychle ve slovním spojení s „Ježíšem“ z takového přívlastku pro jeho dodatečně obdařeného nositele snadno stala součást vlastního jména. Ježíš nebyl ještě „Kristem“ v době, když umíral na kříži.
Nemáme doloženo ani to, že by snad nad jeho hlavou na tom kříži visel trojjazyčný nápis (hebrejsky, řecky, latinsky; často v latinském zobrazení jen ve zkratce „INRI“) „Ježíš Nazaretský, Král Židovský“; při té takřka obecné negramotnosti koho by býval mohl takový nápis oslovovat?
V jiných teď mnou zveřejňovaných pasážích pro BListy jsem uváděl mj. též to, že tzv. „Svatý týden“ nemohl probíhat v režii uváděné evangelisty, a to z řady důvodů. Je vyloučeno, aby od konce tzv. „Zeleného čtvrtku“ (podle občansky členěných dní) hned krátce po poledni následujícího dne bylo vše z Ježíšova života „dokonáno“ jeho smrtí. Pokud máme navíc také předpokládat, že následný po pátku „sabat“ již měl být počátkem židovských Velikonoc, nelze očekávat, že by římská moc zorganizovala ještě nemálo brzy v pátek ráno nějaký soud, který by možným vykonáním verdiktu ještě nějak vpadl do náboženských oslav Římu podrobené populace. Římané zbytečně neriskovali možné zjitření v obyvatelstvu. (Navíc nepopravovali okamžitě po vyhlášení rozsudku. A další zádrhel je rovněž v tom, že pro Židy /„občansky“ i nábožensky/ dny nezačínaly půlnocí, ale už soumrakem; takže by nebylo možné očekávat, že může někdo viset na kříži na počátku již posvátné soboty! Anebo že by nábožensky žijící židé o sabatu někoho pohřbívali! Zcela je vyloučeno, aby „v den po pátku“ – jak se dočteme v Mt 27:62 – se sešla nějaká židovská delegace u Piláta, když byl velikonoční sabat!)
Teprve od 19. století se začalo tradovat, že nejstarším evangeliem je to Markovo. A Marek začal psát teprve snad někdy kolem roku 70 n. l., a tedy byl takto čtyři desetiletí vzdálen od konce Ježíšova života. Jeho zpráva není historickým spisem, nýbrž „dobrou zprávou“ pro vyznavače (z řeckého „eu + aggelion“). Evangelista Marek ani ti, kteří na něho navázali, nebyli svědky událostí, o nichž s takovým zaujetím psali.
Kdyby opravdu po Ježíšově smrti došlo k jeho spěšnému pohřbu a k následnému potom nanebevzetí, ten hrob by nemohl nebýt okamžitě předmětem zbožné úcty. Nic takového se však nestalo. Úsilí sv. Heleny (matky císaře Konstantina) ve 4. století takový hrob hledat a najít bylo již odlišnou výzvou pro možné „nálezce“.
Rovněž ono nanebevzetí se zřejmě rodilo v hlavách synoptických evangelistů jenom jako zbožné přání, v něž chtěli věřit; neboť místem, kde mělo k Ježíšovu nanebevzetí dojít, se vzájemně všichni tři liší, ať již sám zázrak líčí jakkoliv.
A pokud bylo Ježíšovo ukřižování nejdříve popravou (aniž je nějak známo, z čeho byl obžalován!), v Janově evangeliu (psaném později než evangelia synoptická) je již toto ukřižování prezentováno jako Hospodinem („Bohem-Otcem“) zprostředkovaná oběť Syna k zajištění věčného života věřícím (J 3:16-17). Je možná zbytečné tu připomínat starozákonní příběh Abraháma obětujícího Izáka, přičemž z nebes ještě včas dojde ke změně scénáře. Ježíš byl pro novozákonní tradici mnohými biblisty posléze někdy uváděn již na tom kříži jako „Bůh“ (nebo „bohočlověk“), aby ta „oběť“ na kříži získala znaky větší věrohodnosti.
Když se nakonec ke konci 4. století (po roce 380) stalo „křesťanství“ – již jako trojičně vyznávající „Božství“ – výlučným náboženstvím Římské říše, nelze se již přijatelně odvolávat na žádné věrohodné znaky spojené ještě s Ježíšovým učením. Přes tisíc let potom se křesťanství udržovalo především jen ústně sdělovanými a komentovanými výňatky z evangelií. Až vynález knihtisku v půli 15. století navodil novou vlnu širšího zájmu o skutečnou podobu křesťanského literárně-ideového dědictví. Ten zájem ještě vzrostl, když Erasmus Rotterdamský nabídl kritické vydání Nového zákona v řečtině místo běžně užívané latinské verze („Vulgata“). Závažnou otázkou dodnes zůstává, zda sám nějak existující text může dosvědčit pravdivost toho, co nějakou slovní formulací sděluje. I to nám odkazuje Ježíšův evangelijní příběh, transponovaný ovšem do role Krista-Spasitele. Zde potom imanence (tohoto materiálně promítnutého světa) se kříží s předpokládanou transcendencí („spirituální“ sféry, u níž spolehlivě nevíme, jak by mohla do imanentna pronikat a je ovlivňovat, když by byla substančně odlišnou). Přičemž sázkou pro začátek „věčného života“ ideálně měl být brzký konec stávajících časů, jehož se jeho hlasatelé přitom nedočkali. (Ani s tím paralelním spojením křesťanských a židovských Velikonoc si nemůžeme být nikterak jisti! I když verbálně tu ta tradice je.)
Diskuse