Není už načase konečně vystřízlivět?

30. 4. 2020 / Daniel Veselý

Dramatickému selhání domněle vyspělých západních zemí, jež se marně snaží klopýtat mezi hromadami mrtvých a ekonomickými ztrátami způsobenými rozsáhlými karanténními opatřeními, se u nás nevěnuje náležitá pozornost. Proč si Spojené státy, Velká Británie, Itálie, Francie, Španělsko, Belgie nebo Nizozemí vedou v boji s pandemií tak špatně – na rozdíl od zemí jihovýchodní Asie či Nového Zélandu? Není snad zakopaný pes v dysfunkčním politickém a ekonomickém systému opírajícím se o benevolenci dravčího byznysu, o čemž se v českém mediálním prostředí prostě nehovoří – a pravděpodobně jen tak hovořit nebude? Jestliže však nedokážeme vystřízlivět z některých přetrvávajících iluzí, nebudeme schopni v ČR změnit vůbec nic. 

Těm, kdo podrobně sledují českou mediální scénu, musí dozajista vrtat hlavou, proč je u nás takový nedostatek inspirativních pohledů. Existují samozřejmě světlé výjimky, třebaže jde o mladou nekontaminovanou novinářskou krev. A to je skvělé, vždyť polistopadová novinářská garda překotně měnící se svět jednoduše nechápe. Není ovšem vyloučeno, že budou mladí, neoliberálním doktrinářstvím nepolíbení žurnalisté nakonec zpracováni, neboť novinářští dinosauři se budou zuby nehty bránit, aby jim nikdo nenarušil jejich polistopadovou selanku.

Mezitím se v předních západních sdělovacích prostředcích už přetřásají témata, která jsou u nás dlouhodobě tabu. Je proto zapotřebí, aby se u nás tabuizovaným tématům věnovalo dostatek pozornosti.  Zatímco v českých sdělovacích prostředcích i nadále úspěšně rezonuje peskování „komunistické Číny“ a bagatelizace činnosti Světové zdravotnické organice (WHO), jejíž předchozí úspěchy prý „blednou ve stínu koronaviru“, americká mainstreamová média si povážlivě vyhrnují rukávy a místy si už neberou servítky.

Setrvejme prozatím u WHO a jejích údajných prohřešků při detekci pandemie, jakož i její spolupráce s Pekingem. Četli slovutní kritikové WHO z řad české novinářské obce obšírnou zprávu jejího panelu ze září 2019, v níž odborníci varují před pandemií respiračního onemocnění, jež může usmrtit 50 až 80 milionů lidí a zničit pět procent světové ekonomiky? Zpráva taktéž obsahuje podrobná doporučení světovým vládám, jak proti nákaze postupovat. Koneckonců WHO už před několika lety varovala před záhadnou „nemocí X“, jež by mohla zažehnout globální nákazu.

Ačkoli se WHO dopustila několika chyb, a to i kvůli tomu, že je závislá na vládních informacích a relativně nízkém rozpočtu, svět před vypuknutím pandemie opakovaně varovala. A my jsme byli hluší, a to i poté, co WHO 31. ledna vyhlásila celosvětový stav nouze. Světová zdravotnická organizace a čínské vládní orgány na šíření nákazy ve srovnání s vůdčí zemí západního světa zareagovaly bleskurychle, jak ilustrují četná fakta. Jenže v českém mediálním hnojníku se přehmaty Pekingu a WHO jaksepatří rozmázly a zveličily a viníci pandemie byli hned na světě. Tak kupříkladu „hlavní analytik Hospodářských novin“ Martin Ehl šílené Trumpovo rozhodnutí zrušit financování uvítal, přestože tento krok Peking propagandisticky posílí, jak se dočítáme i v konzervativním tiskuA WHO se kvůli Trumpovu sadistickému činu chystá snížit humanitární pomoc americko-saúdskou válkou zdecimovanému Jemenu o 80 procent

Pravda je taková, že Washington měl k dispozici klíčové informace od amerických spolupracovníků WHO prakticky v přímém přenosu, o čemž 19. dubna informoval Washington Post. Ba co více, americké zpravodajské služby podle listu Times of Israel varovaly Trumpovu vládu před vypuknutím neznámé respirační choroby už loni v listopadu, jenže Bílý dům o poznatky své vlastní rozvědky nejevil zájem a předal je svým spojencům v NATO a Izraeli – opět bez větší odezvy. Washington teď svaluje vinu na všechny okolo sebe, což je klasická trumpovská distrakce. A Bílý dům v těchto dnech dumá nad tím, jak z Pekingu vytáhnout mnohamiliardové odškodné. Jenže mainstreamový americký tisk se na rozdíl od českých médií úplně opít rohlíkem nenechá.

Analýza zveřejněná 27. dubna Bezosovým listem Washington Post kritizuje Trumpovu administrativu a její zahraniční spojence, jelikož chtějí podkopat činnost WHO kvůli jejímu údajnému poklonkování Pekingu – a to právě v době, kdy se WHO společně se světovými lídry pokouší o koordinaci společného postupu proti infekci a úsilí o výrobu účinné vakcíny. Trumpův Bílý dům proslulý svou nechutí vůči multilateralismu se tohoto celosvětového podniku pochopitelně účastnit odmítá. Autor článku Ishaan Tharoor cituje francouzského politologa Dominique Moïsiho, ostře kritizujícího „brutální“ povahu kapitalistického systému USA, či nositele Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze, který v souvislosti s ohromujícím počtem Američanů závislých na potravinových bankách o Spojených státech hovoří jako o zemi třetího světa.

redakčním komentáři téhož listu z 24. dubna si editoři stěžují na prezidenta Trumpa a jeho pravděpodobného vyzyvatele v listopadových volbách Joea Bidena, neboť oba politikové sahají k laciné protičínské demagogii, což je škodlivé ve světle nehorázných útoků na Američany asijského původu a zároveň kontraproduktivní kvůli spolupráci na vývoji a výrobě vakcíny. Čína je zásadním producentem zdravotnického materiálu a mohla by se stát tvůrcem léku proti Covidu-19, jak se dočítáme v Bezosově deníku. (Mezitím se proti Joe Bidenovi množí nepřímé důkazy o sexuálním napadení jeho někdejší zaměstnankyně Tary Readeové, aniž by tato skutečnost jakkoli rušila chrabrý spánek českých propagátorů hnutí MeToo, příkladně Sylvie Lauder z Respektu).

A zdravotnická krize jde ruku v ruce s ekonomickými strázněmi. Demokratičtí zákonodárci jsou natolik neschopní, že nedokážou (či spíš nemají zájem) prosadit záchranný balíček pro běžné Američany, zatímco počet nezaměstnaných za uplynulých pět týdnů přesáhl 26 milionů. Vládní půjčky s takřka nulovým úrokem určené pro malé podniky (do 500 zaměstnanců) jakoby náhodou směřují na účty velkých problematických firem, z nichž některé financují kampaň za opětovné zvolení Donalda Trumpa, jak informuje New York Times.

Osud běžných Američanů má v rukou mozek Trumpova gangu, šéf republikánské většiny v Senátu, Mitch McConnell, jenž finančně oslabeným „modrým“ státům cynicky vzkázal, že klidně mohou vyhlásit bankrot. Tento sociopatický sadismus je velice riskantním kalkulem, když si uvědomíme, že do prezidentských voleb zbývá sedm měsíců. Není ale vyloučeno, že tento celoživotní bojovník proti „marnotratným státním výdajům“ včetně penzí pro učitele a hasiče chce po sobě zanechat spálenou zemi, zatímco cpe peníze daňových poplatníků do kapes obřích korporací. McConnell nyní apeluje na republikánské soudce v letech, aby svá místa uvolnili mladým ultrakonzervativním soudcům – aby byly jakékoliv progresivní návrhy zákonů na celou generaci neprůchodné. A pokud se o těchto skutečnostech hovoří – byť cudně – v tradičních médiích, jež jsou velkými korporacemi sledujícími vlastní partikulární agendu, a nikoliv v českých sdělovacích prostředcích, je něco špatně.

Americká společnost se nachází v naprostém rozkladu a není to pouze Trumpova vina: děsivé selhání Washingtonu lze připočíst na vrub zhoubné ideologii, jejímiž jedinými cíli jsou podkopání veřejné sféry a bezohledné dobývání zisků. Tzv. volný trh nedokáže obstát v něčem tak zásadním, jako je veřejné zdraví – ba je naopak příčinou zmatků a lidského utrpení. Vzpomínáte si, jak Ronald Reagan, který legitimizoval daňové ráje a zpětný odkup akcií, ve svém inauguračním projevu prohlásil, že vláda nenabízí řešení, neboť sama představuje problém?

Není tudíž divu, že některé progresivní hlasy, příkladně ekonom Richard D. Wolff, soudí, že nenasytný kapitalismus nelze napravit vzhledem k jeho cyklickým krachům, přičemž jednou z jeho alternativ je budování podniků spravovaných samotnými zaměstnanci. To by mohla být cesta, jak ze začarovaného kruhu mizérie a destrukce ven. Touha po radikální změně a lepším světě prostém chronické nerovnosti a sebevražedných tendencí je však patrná i v klasických západních sdělovacích prostředích.

Český „komentariát“ se stále tváří, jako by se nic zvláštního nedělo, a čekat od něj zásadní sebereflexi je prakticky nemožné. Tuzemští analytikové a komentátoři do své privilegované pozice investovali vše, jejich kariéra a postavení ve společnosti je nadmíru vábným afrodiziakem; jsou to vítězové polistopadového marasmu, jenže běh dějin je neúprosný a jejich hlas časem už nikoho zajímat nebude.

 

 

2
Vytisknout
6956

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2020