Bludařina žádná dřina

27. 8. 2020 / David Marenčák

Nic nového pod sluncem, my lidé jsme ovlivnitelní, manipulovatelní a je snadné, více či méně, nás podvést, zvláště když podvodník slibuje něco, po čem toužíme. A nelžete si do kapsy, že vy jste výjimka. Týká se to každého z nás, jen v rozdílné míře. Vlastní hop na špek je jako zápach z úst - vlastní nevnímáme.

Bludaři používají zákeřné kličky, jako v určité míře pravdivé a platné věci, ovšem ve „správném“ rozsahu či situaci jsou to jen slizké fráze alibismu, třeba že každý má svou pravdu, máme svobodu slova, a proto si bezuzdně může každý šířit lži, pomluvy a fámy, jak se mu zlíbí, protože je přeci každého věc.

Zříkají se jakékoli zodpovědnosti, co jejich slova v mediálně privilegované pozici způsobí. Hořké je to zvlášť v souvislosti s tím, jak tito jedinci, když jde o pomoc v nesnázích, vyzdvihují osobní zodpovědnost, začínání u sebe, a jiné pravicové fangličky egoistů.

A tak z neškodného, na plátně sympatické herecké tváře, se stává Jaroslav, další nevtipnější člověk na světě, který se vrátil z tenisu udílet svá vyprázdněná moudra. Sice „nemá program být nemocný“ ani když dojde na covid, ale raději se sám zdekuje na chatu.

Rozhovor v Blesku pod názvem „Herec Dušek brání »šarlatána« Šulu: Znám jen jeho vyléčené pacienty!“ je učebnicovým příkladem oné alibistické a manipulativní rétoriky. Všimněte si, jak pohotově a hbitě se Dušek zříká jakékoli, byť jen formální zodpovědnosti, jak si je moc dobře vědom toho, že by ho někdo mohl popotahovat za to, co skutečně dělá - a ne jen to, jak o tom ve svém naparování žvaní.

Nejspíš sám šarlatánovi opravdu věří. Ale když mu poskytuje mediální prostor, propagaci, byť v dobré víře, činí se spoluzodpovědným za to, co šarlatán způsobí (příklad člověka, který měl covid za hoax a následně mu na něj zemřela žena (Seznam Zprávy), nebo dokonce on sám (Independent, Snopes). Takových případů je zatím sesbíráno přes osm set a jsou jistě jen špičkou ledovce.

On se sice kroutí jako žížala, že nepropaguje, ale přesně jak říká novinářka – zvete ho na podium = propagujete. Žádné kličky, jako že je inspirativní a ať si lidé vyberou. Takhle to nefunguje, a pokud má Dušek víc mozkových buněk než vlasů na hlavě, jistě to moc dobře ví.

Paradoxní a šílené na tom je, že v oblasti medicíny existuje mnoho věcí, které mají konspirativní rysy, ať už v podobě různých tajných kartelových dohod až po cílené likvidace levnější generik (skupováním patentů), upřednostňování nákladnější léčby před lacinější apod. Ale přívrženci a obluzenci mašíblu budou za spiknutí považovat každý důkaz poukazující na bludy jejich narcisistně přitažlivého aroganta – gurua – a za důkaz spiknutí proti nim.

Jak říká filozof Alain de Botton, volně parafrázováno, na každý metr knih self help ezo bullshitu jak uspět připadá přímou úměrou metr knih jak se vyrovnat s depresí z neúspěchu. Ezo bulshit krom systémové kritiky nabízí lež, že uspokojení potřeb, tužeb, snů závisí výhradně na míře snahy, píle, šikovnosti, inteligence a tvrdé práce a vnější okolnosti, podmínky, nadosobní síly, mantinely určené institucemi, společností, loterií štěstěny nemají vliv žádný.

A tak čím méně svobody a reálné moci nad svými životy v dnešním světě máme, tím více roste poptávka po lžích, které nám právě onu chybějící svobodu a moc slibují.

A tak dím: ochota lidí naslouchat bludům, hnědým populistům nebo nebezpečným maniakům trumpovského ražení není mírou jejich intelektuální nedostatečnosti, nevzdělanosti či zlovolnosti.

Proto všechny apely na zlepšování různých přívlastkových gramotností (mediální, finanční, ekologická atd.) musí nutně selhat. Ochota lidí naslouchat bludům je mírou jejich zoufalství, podezřívavosti, beznaděje a objektivních životních těžkostí, kterým se dostává jen blahosklonného moralizování a nutně vyvolává jen vztek, frustraci a chronické opozičnictví, kterému pak stačí vykřikovat: Sdílejte pravdu, než to smažou!

Na vnější podobě blábolení mašíblu nezáleží, pro každého mají příchuť, ať už ezo, přírodno, eko nebo zdravého rozumu. Podstatou jejich komerčního úspěchu je předstírání kritiky systému, zatímco jsou jeho pevnou oporou. Parazitují tak na protestním sentimentu, který jedním vrzem kanalizují do pasivity a zpeněžují, staví se do role disentu, menšinového utlačovaného a poraženého, ale jsou to vlajkonoši vítězné strany. To málo, co ještě funguje dobře a je správné, je jim trnem v oku, ale prodávají to jako lék na skutečné neduhy společnosti a mnozí jim to bašti i s navijákem. Jejich činnost je ekvivalentem kritiky hasičů při požáru města, za současného prodeje hasicích přístrojů s náplní nafty.

Obvykle se u tohoto tématu přetřásá, jaké objektivní a hmatatelné škody působí přímými důsledky – ať už na zmíněném finančním ruinování, propagováním jednoznačně škodlivých pseudoalternativních metod nebo odrazováním od funkční léčby, protože bigpharma chce zisky a podobně.

Jen málokdy se ale někdo zajímá, proč lidé věří a chtějí věřit lidem, o kterých je dříve či později jasné, že nepomáhají, ale škodí. Většinou zůstane u toho, že lidé jsou nevzdělaní hlupáci.

Někteří lidé a skupiny, tradičně v médiích nadprezentovaní více než by odpovídalo jejich množství v populaci (schválně vynechám jejich pojmenování, jistě ty nálepky znáte) coby strážci brány, výrobci názorů, chrlí proslovy, texty a v nich věty o mediální (ne)gramotnosti, potřebě vzdělávání, o nebetyčné hlouposti našich bližních.

Krom aspektu povýšeného mistrování, je to především klasický obrat pozornosti a zájmu z producenta lží (média) na příjemce (oběti). Je velmi důležité a potřebné učit lidi sebeobranu, vzdělávat, věnovat se osvětě, ale řešit musíme i zmíněné informační násilníky.

Klišé o potřebě školit „oběti“ je formou alibismu, který říká – systém je dobrý, jen ten lidský faktor nám pořád chybuje. Musíme ho dovzdělat nebo ideálně vyměnit.

Jakákoli kritika společenského jevu či problému je následně široce popularizovaná a sdílená jen tehdy, pokud neohrožuje status quo. Když lze arogantně prohlásit, že oběti podvodu či špatně nastavených pravidel organizace společnosti jsou hlupáci, což má být důvod, proč je podvodník z obliga a snahy o regulaci či nápravu marné, předem prohrané, nebo rovnou zbytečné, protože je naprosto v pořádku, že podvodník podvádí hlupáky, není třeba nic měnit a ještě se u toho můžeme cítit jako lepší lidi, ti kteří nikdy nenaletí, nikdy se nespletou a nic špatného jim nehrozí.

Kdybychom ale připustili, že zmatení spoluobčané jsou přímým důsledkem bezpočetných oblbovacích klik, a to nejen těch živelných, okrajových, ale i mainstreamových, marketingových a politických, think-thankových, muselo by se to měnit a řešit na této úrovni.

Chatrná mediální gramotnost, neschopnost orientovat se, filtrovat a třídit zdroje, nedostatek kvalitních informací a ubíjející, stresující a škodlivý nadbytek balastních, zato emočně nabitých infotainmentových pseudozpráv, nejsou příčinami, ale důsledkem. Důsledkem oprávněného zklamání z toho, že instituce ani politici nehájí jejich zájmy, z rostoucí chaotičnosti, nestability světa, kde jedinou jistotou je zhoršování podmínek, pomalé rozpadání se všeho podstatného.

Toto zašlo už tak daleko, že čím dál více z nich se už ani nenamáhá předstírat, že hájí zájmy velkokapitálu, případně že je zajímají jen pašalíky, korupční zisky a mocenské pletichy. V atmosféře všeobecného zklamání, nedůvěry, absence pozitivních politických a sociálních vizí, je velice snadné komerčně vytěžovat tento sentiment jeho kanalizováním do vod postpravdivých dezinformací, hoaxů, fake news, alternativních faktů, hybridních válek, či jak všelijak se moderně nazývá tradiční lhářství.

Nedůvěřiví a podezřívaví lidé potom hledají jinde, každý dle svých kapacit a možností. O tom, že jsou ochotni hodit hlas komukoli, kdo alespoň předstírá, že se zaobírá jejich problémy, i když na to očividně kašle, bylo napsáno mnohé. Jakkoli i v tomto případě platí, že nepřítel mého nepřítele není mým přítelem ani potenciálním dočasným spojencem. Lidé, kteří na vlastní kůži zakouší četná negativa a nefunkčnosti například systému zdravotnictví, medicínského výzkumu a farmaceutického korporátu si nasloucháním těmto komerčně a PR zdatným mašíblům pomáhá leda z bláta do louže.

Na poli osvěty a informační sebeobrany je jistě mnoho práce, kterou lze úspěšně vykonat.
Zbývá ale otázka, jestli to všeobecné zhloupnutí davů není mocenským zájmům nakloněno a nezůstane jako obvykle u povýšeného moralizování a blahosklonných plků a vysvětlování sytých hladovým, proč na základě spokojenosti přejedených mají být i oni spokojení s tím, co jest.

Na neustálé sekýrování není nikdo zvědavý.  Bez ohledu na to, že možná dobře míněné a pravdivé, bez pozitivního příkladu a dobré praxe, bez ukázky, o co bude svět lepší, všechno kázání přispívá jen k hloubení zákopů a vzdalování se od každého ušlechtilejšího cíle.

 

1
Vytisknout
3631

Diskuse

Obsah vydání | 1. 9. 2020