Bělorusko: Víš, do kterého koncentračního tábora nás vezou?

31. 8. 2020

čas čtení 4 minuty
Odjel jsem z té země s vědomím, že příklad Běloruska je varováním lidem, kteří žijí "paralelními životy", ať už v diktaturách nebo v demokraciích, je to varováním před nebezpečím široce rozšířené politické apatie. Ten pocit shrnul temný vtip, který měl jeden demonstrant na svém transparentu:
"Víš, do kterého koncentračního tábora nás vezou?"
"Ale ne, vlastně. Já se o politiku nezajímám."


Policejní systém vždycky v Bělorusku částečně vyčníval pod povrchem toho, co je jinak příjemná, relaxovaná a přátelská země, píše Shaun Walker. Všichni v Bělorusku věděli, jakou mají vládu, ale mnoho lidí usuzovalo, že mohou žít slušným životem v paralelní existenci vedle státu, nikoliv v opozici vůči němu - byl to způsob života, který byl v éře Sovětského svazu znám jako "vnitřní emigrace".

Lukašenko se nikdy nesnažil být totalitním vládcem, a tak bylo daleko méně stresující žít paralelní život vedle jeho systému: nedívejte se na státní televizi, nebuďte aktivní v politice, kupte si IPhone a věnujte se svému životu.

 
Násilí, k němuž došlo po volbách 9. srpna, tuto rovnici změnilo. Ukázalo, že žít paralelním životem už není možné - že se obětí státních represí může stát kdokoliv. Znovu a znovu mi lidé říkali, že nikdy Lukašenka příliš nemilovali, ale nyní si uvědomili, že je načase proměnit svou pasivní nechuť vůči němu v aktivní odpor. Lidé zažívali skutečnou katarzi při obrovských, karnevalových demonstracích, které se konají nyní o víkendech v Minsku, potěšení, že konečně mohou říci něco, co zůstávalo tak dlouho nevyřčeno.

Není to jen "třída kreativců", mladých profesních pracovníků, kteří protestují. Jsou to nejrůznější lidi, kteří ještě před několika lety mohli být pro Lukašenka: zaměstnanci továren, babičky na venkově a dokonce i někteří státní zaměstnanci. Když jsem tam nedávno byl, zmínil jsem se o tom, že jsem novinář, jedné paní středních let, sedící v supermarketu u pokladny, o níž jsem předpokládal, že podporuje Lukašenka. "Co si myslíte, zvítězíme? Podaří se nám konečně tu svini vykopnout?" To byla k mému překvapení její odpověď.

Lukašenko, který žije v uzavřené informační bublině obklopený pochlebníky, byl, zdá se, upřímně překvapen rozsahem protestů. Jeho PR tým vypracoval stejnou "argumentaci", jakou Kreml úspěšně používal na Ukrajině před šesti lety, o neonacistických radikálech, kteří chtějí vyvolat chaos a vytvořit konflikt s Ruskem.

Na Ukrajině existovalo na tom jádro pravdy, které ruští propagandisté prohlubovali a překrucovali, a Ukrajina byla také rozhádanou zemí, s čímž Rusko mohlo hrát, ale v Bělorusku to prostě jen zní absurdně. Jak mi řekl jeden Bělorus: "On posílá zakuklené muže, aby nás zatýkali na ulicích, věznili a bili nás, a podle něho jsme MY ti fašisti?"

Je neuvěřitelně obtížné předpovědět, co se stane dál, ve hře je mnoho proměnných. Postaví se nakonec lidé v Lukašenkově vnitřním kruhu proti němu a uvědomí si, že se stal problémem, že už není spasitel? Začne Lukašenko jednat proti demonstrantům brutálněji, a způsobí tak, že se hnutí více zradikalizuje? Zasáhne Rusko a Lukašenka nahradí někým jiným, anebo donutí slabého Lukašenka, aby učinil obrovské ústupky?

Jedinou jasnou věcí je, že Bělorusko určitě nebude v nadcházejících týdnech a měsících nudnou zemí.

Odjel jsem z té země inspirován silou, důstojností a odhodlaností demonstrantů, ale také s vědomím, že příklad Běloruska je varováním lidem, kteří žijí "paralelními životy", ať už v diktaturách nebo v demokraciích, varováním před nebezpečím široce rozšířené politické apatie. Ten pocit shrnul temný vtip, který měl jeden demonstrant na svém transparentu:

"Víš, do kterého koncentračního tábora nás vezou?"
"Ale ne, vlastně. Já se o politiku nezajímám."

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

1
Vytisknout
9163

Diskuse

Obsah vydání | 3. 9. 2020