Proč se Čína snaží napodobit starý japonský plán ovládnutí Asie

9. 9. 2020

čas čtení 4 minuty
Primární přání Pekingu vykonat na svých sousedech odvetu nejen že destabilizuje globální bezpečnost, ale kromě nacionalistického sebeuspokojení nepřináší žádné výhody, které by je ospravedlnily, napsali Patrick Mendis a Joey Wang.


V rámci trvajícího napětí ve vztazích s Japonskem Čína vyslala své lodě k ostrovům Senkaku (čínsky Tiao-jü) na dobu celých 111 dní, počínaje 14. dubnem a konče 3. srpnem, přičemž tlak na Tokio ukončil teprve příchod tajfunu Hagupit. Neobývané ostrůvky ve Východočínském moři si nárokují Čína a Tchaj-wan, zatímco Peking předkládá výzvy Washingtonu Jihočínském moři, Tchaj-peji v Tchaj-wanském průlivu a Novému Dillí v pohraničních otázkách. Pokud je historie vodítkem, pak se zdá, že čínské akce napodobují vzorec Japonska po restauraci Mejdži (1868-1912).

Jako dnešní Čína, i Japonsko 19. století bylo politicky příliš slabé a ekonomicky příliš zaostalé, aby dokázalo odrazit postup Západu. Nicméně pohled Japonska na svou roli ve světě se od čínského lišil. Zatímco čínské místo ve světě zůstalo do poloviny 20. století prakticky nezměněno, Japonsko zahájilo modernizaci ještě před rokem 1900, stavělo na úspěšné "průmyslové ekonomice" a uchování "impéria", jak uvedl William Beasley ve své knize "Japonský imperialismus".

Dale Copeland také v knize "Vzájemná ekonomická závislost a válka" vysvětluje, že vládnoucí elita Japonska prosazovala "dva pilíře" - "bohatou zemi, silnou armádu" a "prosazování výroby", aby se vyrovnala velmocem jako Británie, Francie a Německo. Proto vyvinula národní cíl industrializace a ekonomického růstu.

Na zlomu 20. století navíc vznikla japonská verze tzv. Monroeovy doktríny se sloganem "Asie Asiatům".

Asijská historie se teď opakuje. Čína tak jako předtím Japonsko představuje čítankový příklad vzniku moci z bohatství - a bohatství z obchodu. Po více jak století Čína trpěla pod západním ponížením. Navíc trpěla i pod konkurenčním ponížením japonskou agresí, zatímco bojovala ve vlastní občanské válce.

Teprve v roce 1978 Teng Siao-pching otevřel Čínu světu a začal uplatňovat protržní reformy, což umožnilo rozkvět soukromých podniků, jež se staly motorem čínského ekonomického zázraku.

V důsledku tohoto bohatství však Čína také vykazuje některé klasické projevy historické křivdy. Peking nyní uplatňuje vlastní verzi Monroeovy doktríny ve Východočínském a Jihočínském moři. Například od roku 2013 se zmocnila 3 200 akrů nové pevniny na Spratleyových a Paracelových ostrovech a zřídila 27 předsunutých postavení, řadu z nich militarizuje navzdory rozsudku z Haagu, který odmítl nároky Číny v Jihočínském moři.

To je pro čínskou strategii klíčové, protože by tak získala nejen taktickou a operační kontrolu nad Jihočínským mořem; také by významným způsobem kontrolovala ekonomiky zemí Východočínského a Jihočínského moře díky tomu, že by dokázala zastavit námořní dopravu ze Singapuru do Japonska.

Kontrola nad Východočínským a Jihočínským mořem by také zajistila konečný cíl sjednocení s Tchaj-wanem silou a jeho využití coby odrazového můstku k vytlačení amerického a západního vlivu z Asie. V rámci této velké strategie začala Čína budovat obojživelné výsadkové síly.

Čína také agresívně testuje japonskou protivzdušnou obranu v rámci toho, co považuje za jakési nevyřízené účty. Pokud existují nějaké pochybnosti o tom, že ve hře jsou historické křivdy, není žádná náhoda, když svou první letadlovou loď nazvala Šan-tung - po provincii, která byla po 1. světové válce přenechána Německem Japonsku.

Jistě, čínské historické rozhořčení je ospravedlněné. Avšak cíl pomstít se sousedům nejen že destabilizuje globální bezpečnost, ale neprospívá ničemu, kromě nacionalistického sebeuspokojení.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
7223

Diskuse

Obsah vydání | 15. 9. 2020