Veřejná kritika jako průzkum bojem

11. 9. 2020 / Karel Dolejší

Úřady habsburské monarchie v letech 1851-1855 "konfinovaly" svého kritika Karla Havlíčka Borovského v alpském Brixenu (dnes patří město Bressanone Itálii). Ve srovnání s tím, co dělaly nebo dělají utlačitelské režimy novinářům během 20. století a po něm, se ovšem Havlíčkovi až tak mnoho nestalo - a rozhodně nebylo v plánu, že zde tento silný kuřák onemocněl plicní tuberkulózou. Plán zněl "kontrolovat ho a zbavit ho doma vlivu". Což se Vídni nepochybně podařilo. Z Brixenu psával Havlíček bratrovi v dopisech pečlivě čtených c. a k. cenzurou vesměs každodenní starosti a banality, nanejvýš tak ještě rady ohledně hospodářství a chovu včel.
https://www.pwf.cz/

Havlíček coby zakladatel české kritické žurnalistiky (v níž později pokračoval třeba J. S. Machar působící v Krausově Die Fackel) ovšem nikdy nechoval iluze o tom, že by sám svým psaním dokázal rakousko-uherský režim svrhnout, nebo snad třeba jen částečně změnit k lepšímu. Vylepšit podle něj cosi mohlo národní kolektivum, ovšem jen v těch sférách, které mělo pod kontrolou. A mocenský rámec tehdejšího českého království nespadal mezi věci ovlivnitelné.

Jako liberál se Havlíček vymezoval proti rakouskému absolutismu, upozorňoval na jeho četné vady - ale zrovna tak na ještě mnohem horší a četnější vady ruského carismu, který slavjanofilové naivně vyzdvihovali coby "alternativu" rakouského útlaku.

Kromě toho, že založil českou investigativní žurnalistiku, zasadil se o Máchův náhrobek a zřízení dvou pražských náměstí, ovšem Havlíček sám ve své době vlastně "nedosáhl ničeho". Na jeho pragmatický odkaz až mnohem později navázali TGM či Karel Čapek, nicméně k plné rehabilitaci Havlíčka došlo teprve 62 let po smrti.

***

Zatímco liberálnější režimy kritiky vpouštějí do prestižních akademických a politických pozic - jako reformované Rakousko-Uhersko Masaryka či dnešní USA profesora University of Arizona Noama Chomského - a svým způsobem si je tedy pěstují, protože věří v přínosnost kritické veřejné diskuse, režimy "iliberální" fungují docela jinak. Při pohledu do dnešního Maďarska, které nadbíhá Babišovi, poskytuje mu záměrně lukrativní obchodní příležitosti a on si sám si je nemůže vynachválit coby vzor, vidíme, že veřejným kritikům se tam daří velmi podobně, jako kdysi Havlíčkovi. Opoziční listy jsou administrativně ničeny nebo "reformovány" tak, aby vládu už dále neobtěžovaly, liberálně orientované univerzity vyháněny ze země nebo "reformovány" podřízením politické kontrole vládní strany.

(Z výčtu legitimních kritiků liberálních režimů ovšem záměrně vynechávám usvědčené zrádce ve službách nepřátelské cizí mocnosti, tedy osoby typu Juliana Assangeho, který s plným vědomím důsledků pomáhal Kremlu dostat Donalda Trumpa do Bílého domu. Nerozlišovat mezi legitimními kritiky a vyslovenými zrádci vědomě napomáhajícími nepřátelům, to si liberálové věru dovolit nemohou.)

Iliberální režimy zkrátka v přínosnost veřejné kritiky nevěří. Veřejnou debatu totiž chápou jako pouhou příležitost omílat "vlastenecké" fráze, okuřovat kadidlem milovaného vůdce a chlubit se skutečnými či imaginárními úspěchy vlády.

V takových režimech nemohou kritici doufat, že by jejich připomínky došly sluchu, případně byly jednoho dne třeba zapracovány do vládní politiky. Jejich role zde je velmi odlišná od toho, co jim nabízely "prohnilé" liberální poměry.

Veřejnou kritiku v iliberálních režimech bychom mohli ještě nejspíše přirovnat k tomu, čemu se ve vojenství říká "průzkum bojem". Působí primárně ve dvojím ohledu: Za prvé odhaluje pozice a rozmístění protivníka, včetně jeho případných slabin; za druhé kritik prostřednictvím osobně podstoupeného rizika testuje, co a jak je režim schopen a ochoten proti svým kritikům podniknout.

Vidíme, že ruský utlačitelský režim své kritiky velmi často prostě zabije, pokud začnou získávat vliv. A to nejen kritiky domácí ("nehody", "záhadná" zastřelení, otravy...), ale nezřídka i ty, kdo emigrovali a musejí být zavražděni na území cizího státu. Podobné věci se ovšem ve výjimečných případech vyskytují i v "kultivovaném" středoevropském prostoru, kde si v roce 2002 zaměstnanec ministerstva zahraničí Karel Srba objednal vraždu novinářky Sabiny Slonkové (a šel za to tehdy na dvanáct let do vězení), nebo kde si v roce 2018 "podnikatel s politickými konexemi" Marián Kočner objednal vraždu novináře Jána Kuciaka se snoubenkou Martinou Kučnírovou.

Také toto jsou důležité zprávy, které kritikové veřejnosti zprostředkovávají - vedle zpráv o zásadních omylech, chybných rozhodnutích, kontaktech s organizovaným zločinem, korupci, nátlaku, vydírání a dalších "bohulibých" praktikách režimů, které jsou si až příliš jisty tím, že si mohou dovolit doslova libovolné mocenské praktiky - a neponese to pro ně sebou žádné vážné důsledky.

***

Novináři v iliberálních režimech tedy vykonávají cosi na způsob průzkumu bojem. Podstupují přitom jisté riziko persekuce nebo dokonce záhuby, protože nelze zcela vyloučit, že je nepřátelský režim bude chtít osobně zničit.

Jejich cílem ovšem není a nemůže být to, aby sami dosáhli "změny režimu" a za tímto účelem vedli vytrvalý boj o změnu na nějaké statické pozici.

Průzkum se přece rozhodně neprovádí proto, aby průzkumná jednotka nepřítele sama porazila - a už vůbec ne proto, aby se během střetu nechala nesmyslně zničit, může-li se tomu při zachování cti vyhnout. Zničení je "mimochodné" riziko, které není vyhledáváno, ale kterému se až v případě nezbytnosti stoicky čelí.

Vyčítat novinářům, že jejich kritika iliberálních režimů "není efektivní", protože na ni režimy nereagují pragmaticky a nesnaží se odhalené chyby odstranit, je tedy neinformované, naivní a dokonce v některých případech i vysloveně hloupé.

Protože novinář tu není od toho, aby měnil režim - nicméně taková změna přitom často představuje základní podmínku nápravy jím zjištěných nedostatků.

Docílit takové změny musí případně širší veřejnost, opoziční strany, lidové hnutí - zkrátka aktér schopný podstoupit nějakou tu "rozhodující bitvu".

Nikoliv předsunutý individuální průzkumník.

2
Vytisknout
4171

Diskuse

https://www.pwf.cz/

Obsah vydání | 17. 9. 2020