Koronavirus: Poslechněte si můj příběh. Mám pocit, že tu nákazu lidi neberou vážně

14. 9. 2020


Evan Davies, moderátor podvečerního publicistického pořadu rozhlasu BBC "PM": Dostali jsme email od jednoho posluchače, který byl znepokojen, že lidi přestali mít z koronaviru strach. A myslí si dneska, že koronavirus není nebezpečný. Zeptali jsme se ho, co nám může říci o své vlastní děsné zkušenosti s Covidem. Poslal mi svou fotografii. Z nemocnice, těsně před tím, než ho uvedli do umělého komatu. Případ Marka Smithe je připomínkou vážnosti této nemoci. Nejprve mi řekl, proč mi tu fotografii poslal:

Mark Smith: Poslal jsem tu fotku v době, kdy jsem měl pocit, že lidi jsou vůči koronaviru velmi blazeovaní, Problémem je, že lidi prostě takovéto fotografie nevidí. Ta fotografie je z doby, kdy jsem byl poprvé v nemocnici. Byl jsem to v podstatě jen já a ventilátor a asi milion trubek vycházejících mi z obličeje. Jsem zjevně pod sedativy, protože mám velmi ospalé oči. Ale je to docela děsivá fotografie. A zjistil jsem, že když jsem začal tu fotku s lidmi sdílet, byli docela šokovaní. Spousta lidí, s kterými se potkávám, mi říká, "Ty jsi první člověk, kterého jsem potkal, který to opravdu vážně měl." Takže jsem se rozhodl, že tu fotku musím sdílet na sociálních sítích.

Moderátor: Řekněte nám tedy o svých covidových zážitcích. Kde myslíte, že jste se nakazil? A jak rychle vás to postihlo?

Mark Smith: Byl jsem lyžovat ve Francii koncem února, začátkem března.
https://www.pwf.cz/
Vrátil jsem se letecky. A pak asi tak o čtrnáct dní později mi začalo být docela špatně. Asi o dva dny předtím jsem byl v restauraci na večeři, víte, takže jsem se setkával s přáteli. A pak o víkendu mi začalo být špatně. Bylo to tak trochu jako chřipka. Ale dostal jsem se do situace, kdy jsem nemohl ani jíst. A pak najednou jsem nemohl dýchat. Já mám stejně astma. A opravdu mi nešlo dýchat. Řekl jsem si, dobře, zavolám pro sanitku, tohle sám doma nezvládnu.

Moderátor: Kdy to přibližně bylo?

Mark Smith: Tohle bylo 22. března.

Moderátor: Právě v té době, kdy začínalo v Británii uzamčení země.

Mark Smith: A ono to trvalo šest hodin, než ta sanitka přijela. Odvezli mě do nemocnice 23. března asi ve čtyři hodiny ráno. Ano, rovnou na jednotku intenzivní péče. A jakmile jsem tam byl dopraven, strašně dobře se tam o mě starali. Asi o dva dny později, byl jsem na ventilátoru, byla tam opravdu laskavá zdravotní sestra, jmenovala se Tina, která mi pomohla posílat esemesky dětem a příbuzným. A pamatuju, jak se mnou mluvil jeden lékař, řekl mi, dáme vás do umělého komatu. Protože tak se o vás budeme moci starat líp. A upřímně řečeno, byl jsem opravdu relaxovaný. Nevím, jestli to byla ta narkotika. Měl jsem pocit, že jsem ve strašně dobrých rukou. A pak přišel ten anesteziolog, a okamžitě jsem vstoupil do toho snového světa. (Pozn.red. Je známo, že nakažení Covidem-19 v komatu mají nesmírně živé, dramatické sny.) V životě jsem neměl tak živé sny. A pořád si je ještě všechny pamatuju. Naprosto jasně. Byly bizarní. Byly absolutně bizarní. Neuvěřitelně jasné. Byl jsem myslím v komatu čtrnáct dní. Upřímně řečeno, já jsem si to docela užíval. Protože většinou to byly příjemné sny. Nebyly to děsivé sny. Měl jsem i pár tajuplných snů. Trpěla ale moje rodina a moji kamarádi, moje sestra byla výborná, zvládla situaci, založila skupinu na WhatsAppu, a posílala všem informace o mně z nemocnice.

Párkrát se stalo, že nemocnice je informovala, že je to na hraně, že není vyloučeno, že umírám. Že nevědí, jak to dopadne. A pak jsem se dostal z toho komatu, prý to trvalo asi týden, než mě z něho dokázali probudit, a pak mě přesunuli na nemocniční pokoj, který si jaksi pamatuju, ale moje zážitky z toho nemocničního pokoje se proměnily zase v ty sny.

Moderátor: Jaké to byly sny? Byly to sny z vašeho každodenního života?

Mark Smith: Jeden zajímavý sen. Byl jsem v místnosti, na intenzivní péči, byly tam tři okna a bylo vidět do vedlejší kóje. Ale můj výhled do vedlejší kóje byl výhled úplně jako do soukromého bytu a tam byl režisér z Monty Pythonů, Terry Gilliam. A já jsem mu strašně záviděl, protože tam měl nádhernou postel, nakloněnou, měl tam kuchyňku, nosili mu tam čerstvé květiny, chodila tam spousta lidí. A náhodou se tam o něho staral můj kamarád Mark Stevens. Ale pak najednou to křídlo té nemocnice, v které jsem byl, podíval jsem se na zem, a ono se to pohybovalo. A ta část té nemocnice se oddělila od nemocnice v londýnském Lewishamu a skončili jsme v Malibu na Floridě. Tam jsme přistáli v Malibu. Všichni jsme šli na mejdan. Takže jsem měl pocit reálna, ale skončil jsem zase v tomhle delíriu. A pak mě prý zase vrátili na jednotku intenzivní péče. A operovali mi plíce a srdce, napojili mě na stroje, protože moje srdce kolabovalo, horší to být nemohlo. Ale pak pomalu - -

Moderátor: Kdy vás pustili z nemocnice?

Mark Smith: Přijali mě do nemocnice 23. března a propustili mě 29. dubna.

Moderátor: Aha, takže to jste tam byl opravdu dlouho.

Mark Smith: Ano. Zhubl jsem o 16,8 kilogramů během té doby.

Moderátor: Můžu se vás zeptat, jaké jste měl předtím tělo? Tím se chci diplomaticky otázat, jestli jste měl nadváhu.

Mark Smith: Měl jsem asi třináct kilo nadváhu. Měl jsem 96 kilogramů. Mám asi metr osmdesát. A když mě propustili z nemocnice, měl jsem zhruba 80 kilo. Přišel jsem o hodně svaloviny.  Skoro mi odumřely nohy. Manželka mi řekla, že vypadám jako vypuštěný balón. Takový ten smutný balón na mejdanu v rohu místnosti.

Moderátor: Ale tak jste se vrátil domů, ale nevrátil jste se k normálu. Stále ještě jste...

Mark Smith: Poslali mě do nemocnice v Elthamu, kde se mnou dělali fyzioterapii. Měl jsem chodítko, ze začátku, a pak jsem pokročil na berle. Bylo to tak strašně unavující. A pak mi řekli: Propustíme vás domů, až budete schopen chodit. Nakonec jsem se dostal domů a byla to opravdu dlouhá cesta. Hrozná byla ta únava, když jsem se dostal domů. Měl jsem potíže dokázat se postavit. Vůbec jsem nemohl doma dělat nic. Nejsem člověk, který by jen tak seděl v nečinnosti. Teprve až v posledních šesti týdnech jsem se začal cítit, že ta únava zmizela. Trvalé poškození: mám jizvy na plících. Takže musím cvičit, abych si pořádně rozšířil plíce. Mám dýchavičnost.

Moderátor: Srdce: Máte, pokud víte, srdce v pořádku?

Mark Smith: Srdce je v pořádku.

Moderátor: Ale vaše kognitivní funkce. Je to v pořádku? Neztratil jste paměť, nebo tak?

Mark Smith: Myslím, že jsem v pořádku. Pár věcí zapomínám, ale... Myslím, že v různých ohledech to byl velmi pozitivní zážitek. Víte, jaksi, políbil jsem smrt. A vrátil jsem se. A uvědomil jsem si -

Moderátor: Teď víte, co je důležité.

Mark Smith: Ano. Soustředit se na lásku, na štěstí... A dávat na sebe pozor. Takže v mnoha ohledech mám velmi pozitivní pocity. Nevyžívám se ve vzpomínkách na to. Mám jen ten pocit, že to lidi prostě neberou vážně. Kolik že lidí na to zemřelo?

Moderátor: Asi 50 000 mrtvých v Británii, ano. 50 000 nebo 60 000.

Mark Smith: Představte si tolik mrtvol nahromaděných na sebe v Londýně na Trafalgarském náměstí. Je to děs.

Zdroj v angličtině ZDE (audio, od minuty 49.36, registrace) 
0
Vytisknout
5501

Diskuse

https://www.pwf.cz/

Obsah vydání | 18. 9. 2020