Anglie je nyní posedlá nenávistí vůči uprchlíkům

22. 8. 2025

 
Těžká situace samotných žadatelů o azyl musí zůstat v popředí. Na ulicích čelí slovním útokům a nepřátelství. Křik „Jeď domů, hajzle“ a další nenávistné výrazy nejsou výjimkou. Nedávno jsem potkal šedesátiletého Afričana žijícího na severovýchodě Anglie, který v květnu, krátce poté, co  labouristický premiér řekl národu, že „hrozí, že se staneme ostrovem cizinců“, byl napaden skupinou mužů a utrpěl zlomeninu paže. Byl tak vyděšený, že několik týdnů nechtěl opustit své ubytování.

Ale výhrůžky nejsou namířeny jen proti nim, ale také proti těm, kteří se jim snaží pomáhat. Myšlenky na osobní bezpečnost v práci se staly nedílnou součástí mé práce. Nyní mi dokonce radí, abych zvážil zabezpečení svého domova. To bylo před pěti lety, když jsem nastoupil do této funkce, nemyslitelné.

V Radě pro uprchlíky pracujeme v komunitách s uprchlíky, mimo jiné i na některých zahrádkách, kde rádi pěstují potraviny. V jednom severním městě, dlouho před loňskými nepokoji, při nichž byli žadatelé o azyl vypáleni z hotelu v Rotherhamu, byla naše zahrádka jediná, která byla jedné noci podpálena. Nyní říkáme zaměstnancům, aby nenosili identifikační karty, aby nebyli viditelní, když jsou venku, protože se setkali s urážlivými komentáři.

Nejsme sami. Krajně pravicoví influenceři se zaměřují na sektor uprchlíků, zveřejňují fotografie vedoucích pracovníků a uvádějí jejich jména. V posledních týdnech se vedoucí pracovníci museli smířit s novou normou, podle které musí myslet na bezpečnost svou i svých zaměstnanců, a to jak online, tak offline.

Některé z organizací, které se staly terčem útoků, jsou malé a zakořeněné v komunitě a nemají kapacity ani infrastrukturu větších organizací, aby mohly zavést sofistikované postupy pro posuzování rizik a bezpečnostní opatření.

A pak jsou tu osamělí jedinci, kteří nás chtějí zastrašit a vyděsit. Vím o vedoucích pracovnících nejen v charitativním sektoru, ale i ve veřejném sektoru, kteří dostali ručně psané výhružné vzkazy, že oni a jejich rodiny nejsou v bezpečí.

Ti, kteří pracují s uprchlíky desítky let, mi říkají, že nikdy nezažili tak silné nepřátelství a tak toxické prostředí. A to má dalekosáhlé důsledky, protože mizí podpora, která by jinak byla k dispozici. Slyšel jsem o potravinových bankách, které poskytovaly pomoc všem, kdo ji potřebovali, ale odmítaly lidi, o nichž se domnívaly, že jsou „cizinci“ a nemají právo být ve Velké Británii.

Skryté před zraky veřejnosti má otrávené politické prostředí v oblasti azylu dosud nevídané důsledky. Narativ, že uprchlíci a migranti jsou kořenem všech našich problémů, znamená, že oni i ti, kdo s nimi pracují, jsou pevně v palbě a jsou považováni za legitimní terče každodenní nenávisti.

Ještě není pozdě se vrátit zpět. Vláda má svou roli: pokusit se neutralizovat toxicitu nejen tím, že se zaměří na opravu nefunkčního a nákladného azylového systému, ale také tím, že bude vyjadřovat hrdost na Británii, která oslavuje naši rozmanitost a integraci. Británii, ve které se běžec Mo Farah, sám oběť obchodování s lidmi, který v naší zemi našel bezpečí, hrdě zahalil do britské vlajky pokaždé, když vyhrál jednu ze svých olympijských zlatých medailí.

Máme na výběr. Jako národ se můžeme dále propadat do světa konfliktů a nenávisti, nebo můžeme oslavovat britské hodnoty spravedlnosti, tolerance a soucitu a soustředit se na význam společenství, ve které tolik Britů věří.