Klíčová otázka letošních voleb

4. 10. 2021 / Karel Dolejší

Andrej Babiš se před volbami neopomenul pochlubit rekonstruovanou dálnicí D1. Tento velmi problematický úspěch má ovšem "jen" tři hlavní háčky: Rekonstrukce D1 ještě zdaleka není hotova, naplánovány jsou další nezbytné úpravy a opravy; dosud plánované a dokončené opravy trvaly osm let a měly být hotovy v polovině roku 2020 - a přes 80 % nákladů na dosavadní práce zaplatila "zlá" Evropská unie.

S Babišem a D1 se to tedy má jako obyčejně: Těsně před volbami si hodlá premiér přivlastnit "úspěch", než se s lehkým zpožděním zjistí, že žádným úspěchem není - a že ani to, co opravdu bylo uděláno, není vůbec jeho zásluha.

Naopak podle konzervativního odhadu Babišova vlastního exministra Prymuly je premiérovou nespornou zásluhou, kterou mu nikdo neodpáře, nejméně 15 000 spoluobčanů zcela zbytečně zemřelých na COVID.

***

Klíčová otázka parlamentních voleb proto nezní, zda se konečně zbavíme Babiše. To se může podařit letos, po příští prezidentské volbě, za čtyři roky nebo také nikdy, dokud si pro Andreje nepřijedou funebráci.

Otázkou je, jak chcete žít v jednom státě s osobami, co zcela vědomě prosazují do čela země člověka, který krade, lže a podvádí, kam se jen hne - nicméně jeho voliči to považují za naprosto přijatelné.

Stranou teď ponechme zhrzené exbabišovce typu Jiřího Zlatušky, kteří evidentně mají s bývalým idolem osobnostně mnohem více společného, než jsou ochotni přiznat. Sám Zlatuška je zcela nepoznamenaný demokratickou politickou kulturou - a naposledy v září jsem si vyslechl čerstvé stížnosti na nefunkčnost "akademického EET" zvaného elektronický kreditní systém, jež tento bezohledný technokrat vnutil českému vysokému školství.

Kolem populárních demagogů se zjevně podprůměrnými schopnostmi, počínaje jistým Schicklgruberem (to je původní jméno Adolfa Hitlera), se vždycky pohybovaly ambiciózní osoby aspirující na roli schopnějšího "krku, který bude kroutit hlavou". Po určitém čase takoví prostě dojdou k závěru, že "vůdce" se jim vlastně manipulovat nepodaří, protože má vlastní záměry, jichž se nevzdá - a chce o všem rozhodovat sám.

Zmíněný typ konjukturálního babišisty na tomto místě tedy vynechávám z dalších úvah.

Jde mi o ty obyčejné lidi, kterým připadá zcela v pořádku, pokud o životě a smrti deseti a půl milionu lidí rozhoduje člověk osobnostních kvalit Andreje Babiše.

Jak s nimi napříště budeme žít, když si zjevně v mezilidském kontaktu nezaslouží ani nejzákladnější důvěru? Svěřili byste takovému sousedovi do opatrování kočku či dokonce dítě? Půjčili byste mu v nouzi peníze s předpokladem, že se je opravdu vynasnaží vrátit? Koupili byste od něj ojetý vůz?

Babiš nebabiš, hordy jeho příznivců, kterým připadá úplně normální, představují do budoucna politický problém zvíci Saturnových prstenců.

Protože ve věci otázky, jak až velké lumpy tito lidé dokáží tupě adorovat, dna nevidět.