Tichý pozorovatel

9. 11. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 11 minut
 

Tím tichým pozorovatelem, jenž za pomoci svého fotoaparátu zaznamenává situace, které přináší život, se cítí být světově uznávaný český dokumentární fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor, organizátor kulturního života a také autor úctyhodného počtu 1400 zrealizovaných samostatných výstav po celém světě, Prof. Mgr. Jindřich Štreit, dr.h.c.

Pane profesore, vystudoval jste Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a k tomu jste ještě absolvoval Školu výtvarné fotografie v Brně, ale než jste se stal samostatným fotografem působil jste jako učitel na ZŠ v Rýmařově a poté jako ředitel v Sovinci a v Jiříkově. Jak na tuto učitelsko - ředitelskou část svého života vzpomínáte?


 

V životě jsem nikdy neuvažoval o jiném povolání. Vzor jsem měl ve svém otci, který byl bytostným učitelem. Na toto období vzpomínám velmi rád. Hlavně na sovinecké působení.

Byla to škola hrou, jak jsme to viděli u J. A. Komenského.

Myslíte si, že i současní školáci mají štěstí na takovouto výuku?

Současní pedagogové jsou, díky pandemii, ve velmi složité situaci. Většina učitelů na prvním stupni jsou zkušení praktici, kteří svým povoláním žijí a své povolání milují. Dělají určitě maximum, aby výuka dětí byla co nejvíce profesionální, ale zároveň zábavná. Velmi je obdivuji, a vážím si jejich práce.

V roce 1982 jste se také jako jediný fotograf zúčastnil nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců v Praze. A vámi zde prezentované snímky vzbudily pozornost tajné policie, tak moc, že jste za ně byl odsouzen. Co na těchto vašich fotografiích bylo tak závažného, že jste musel jít na deset měsíců do vězení?

Při fotografování tématu Vesnice jsem se věnoval také veřejnému životu obcí. Fotografoval jsem na schůzích a tam vždy byl přítomen i obraz prezidenta republiky.

Byl jsem odsouzen za hanobení republiky a prezidenta.

Jak se může zhanobit obraz prezidenta republiky, když se vyfotografuje na fotografii?

Ne vždy prostředí, ve kterém se konaly schůze nebo kde visel obraz prezidenta bylo jako ze škatulky, jak je oficiálně vídáme v televizi.

A jak jste se s touto zbytečnou časovou ztrátou vyrovnal?

Nikdy nic není zbytečné. Byla to veliká škola života.

V čem hlavně?

Poznání vězeňského prostředí a vztahů, které tam panují jsem maximálně využil při práci na posledním mém cyklu Ze tmy ke světlu. Fotografoval jsem ve dvaceti věznicích vztah kaplanů a vězňů. Také při fotografování předcházejícího cyklu Cesta ke svobodě o drogové závislosti mi osobní zkušenosti moc pomohl.

Znamená to tedy, že jste prošel i zkušeností s drogami?

Prošel jsem zkušeností s drogou jako fotograf, který se tři roky pohyboval v této sféře. Za drogu, však mohu považovat mnoho jiných závislostí. Mám rád sladké zákusky, a zvláště s mákem. Největší drogou je pro mne foténkování. Té jsem propadl totálně. Nebraňme se závislostem.

Často se o vás říká, že jste „fotografem venkova“, ale Vy nefotíte jen venkov..?

Fotografoval jsem i život velkých továren. I v tomto tématu jde o vztahy člověka s prostředím.

Potom to byla sociální témata o tělesně či duševně postižených, nevidomých, drogově závislých, kuřácích, bezdomovcích, lidích ve vězeních až po téma života a smrti.

Hodně jsem se věnoval sakrálnímu tématu.

Čím si vás tato sociální témata získala, že jste se jim ve své tvorbě začal věnovat. Bylo to tím, že jsou společností stále jaksi opomíjena?

Umělec sám nemůže problémy společnosti vyřešit. Nemá na to potřebné pravomoci, sílu, prostředky. Jeho posláním, však je na tyto problémy poukázat a pojmenovat je.

Prý dokážete procítit každého člověka, kterého fotografujete. Jak dlouho jste na této schopnosti pracoval?

Celý život.

Jste také znám tím, že velmi rád pomáháte s realizací výstav i svým studentům. Čeho si u svých studentů ceníte nejvíce?

Studenti svým mládím přicházejí s novými nápady, s jiným řešením, s jiným pohledem na svět. Jsou bezprostřední, nesvázáni konvencemi. Jsou vzdělaní. Umí jazyky.

Když fotografujete obyčejný život, obyčejný svět, snažíte se ho zachytit jako „velké divadlo“. Je to z toho důvodu, abyste upoutal, co největší pozornost diváka a donutil ho nad tématem přemýšlet?

Jestli mé fotografie vypadají jako velké divadlo to nevím. Jde mi především o pravdivost, bezprostřednost. Obyčejný život je věčný. Jsou tam obě roviny, opakování každodenních scén protkané výjimečností, kterou život přináší. A to je mé téma, které se snažím zachytit.

V jednom ze svých rozhovorů jste se zmínil, že jsme všichni fotografovatelní, ale zdaleka ne každý je nositelem myšlenky, kterou do záběru chcete vložit. Jak tyto nositele myšlenek nalézáte?

Tím, že stále fotografuji a jsem mezi lidmi. Jde o ryze subjektivní pohled. Každý to máme jinak.

Před barevnou dáváte ve své tvorbě přednost černobílé fotografii. Z jakého důvodu?

V současné době zvažuji u každého tématu, která varianta bude lepší, která mu bude více slušet a která bude více vyjadřovat to, co chci sdělit. Proto jsem začal fotografovat i barevně.

Je o vás známo, že jste velmi činorodý a že se nedokážete zastavit. Odkud tedy čerpáte tu tolik potřebnou energii pro vaší nevyčerpávající činorodost?

Ze života, který je tak fantastický a neopakovatelný.

Na svém tvůrčím kontě máte kromě toho ohromného množství samostatných výstav i spoustu dokumentárních projektů po celém světě, pěknou řádku katalogů a pokud se nemýlím tak jste také autorem 61 knih, z nichž náhodně vybírám Zabavené fotografie, Za oponou, Brána naděje. Leží na vašem pracovním stole nějaký další zajímavý námět, který by jste chtěl knižně zpracovat?

Stále fotografuji, ale zda to bude v konečné fázi na knihu či katalog, to nikdy nevím, ale snažím se o to. Až projekt dokončím, potom se rozhoduji, jakou formu zvolím.

V první řadě, to je výstava. Vracím se k námětu Lidé tohoto kraje, fotografuji ale i ve městě.

Je z vašeho odborného pohledu fotografa, nějaký zásadní rozdíl mezi fotografováním venkova a města, na co musíte nejvíce při pořizování těchto rozdílných fotografií cílit?

Především se jedná o mentalitu člověka. Venkovský a městský člověk je hodně jiný.

Vyznává jiné hodnoty života. Jeho život ovlivňují jiné životní podmínky. Zaznamenávám jiné mezilidské vztahy.

Na svých jednotlivých projektech pracujete déle než jeden rok. Je to tím, že jste perfekcionalista?

Fotografuji tak dlouho, jak je potřeba. Fotografuji tak dlouho, dokud mám co říci. Jakmile cítím, že se opakuji, tak končím. Jsou projekty, kterým se věnuji i deset let. Většinou jde o časové pásmo dvou až tří let.

Jste milovníkem kontemplace, meditace a ticha. Kde ho v tom neskutečně přetechnizovaném, hlučném a chaotickém světě nalézáte?

Toto jsou především vnitřní pocity. Je krásné, když poznáte lásku. Je úžasné, když se můžete ve své práci realizovat a máte ji rádi a považujete ji za smysluplnou. Buďme otevření ke všemu, co nás v životě potkává a nebuďme lhostejní.

Jenže spousta lidí stále lhostejná je. Jak to změnit, jak je vyburcovat?

I to je jedno z poslání umělce. Poukázat na problémy a vzbudit divákův zájem a probudit u něho cit a pochopení pro slabší.

K vašim zálibám kromě fotografování patří i výtvarné umění, film a divadlo. A jak jsem se o vás dočetla, máte v oblibě brněnské Divadlo Na Provázku. Čím si vás získalo?

Mám vůbec rád umění v jakékoli formě. Přináší nám podněty a emoce.

Provázek mám rád mnoho let. Je to otázka toho, co nám nabízí, jaká je tam atmosféra, jací jsou tam herci a režiséři, o čem hry jsou.

Mám radost z toho, že jsme se dožili svobody vyjadřování a tak bych mohl jmenovat mnoho dalších scén. Je důležité se vyvarovat komerci, podbízivosti a nebát se experimentovat. Kvalita především. Je krásné sledovat velikou snahu dosáhnout nejvyšší mety.

Nyní dosti sleduji olomouckou scénu. Několikrát mne potěšilo divadlo Na cucky.

Vaše fotografie se řadí k těm ikonickým, zvláště pak ty, které jsou spjaty s venkovským životem a prací v zemědělství, s nimiž se všichni zájemci mohou seznámit na vaší právě probíhající ostravské výstavě. Čím vás venkov, tak uchvátil, že se jeho fotografování věnujete nepřetržitě od 70. let minulého století?

Celý život žiji na venkově a tak je mi nejbližší. Přirozeně i zde se život mění. Ne snad tak rychle jako ve městech, ale i zde je to již patrné.

V jakém směru?

Podstatně se změnilo zemědělství a práce na vesnici. Již není tolik pracovních příležitostí a tak mnoho lidí, kteří žijí na vesnici pracují ve městech. Mění se mezilidské vztahy, postoje k hodnotám, způsob života.

Za svými tvůrčími projekty jezdíte hodně autem. Jak se vám po českých silnicích a ve společnosti ostatních řidičů jezdí – cítíte se mezi nimi bezpečně?

Vždy mám radost, když vidím, jak se zlepšuje kvalita silnic. Kdyby to šlo ještě rychleji, nezlobil bych se. Myslím, že i mentalita řidičů se mění se změnami ve společnosti.

Máte jedinou dceru, která je světově uznávanou flétnistkou – čím to, že nešla ve vašich stopách a dala raději přednost hudbě?

Již jako dítě se rozhodovala, jakou cestou se vydá. Hudba zvítězila. Myslím, že tady hrají velkou roli i geny. Její dědeček byl výborný hudebník a maminka se celý život věnovala hudbě jako skvělá učitelka. V jejich začátcích ji vedla k poctivému přístupu k tomuto oboru. Já se snažil vytvářet podmínky, aby se hudbě mohla věnovat.

Jakou nejdůležitější radu byste dal všem začínajícím fotografům?

Buďte svoji.

Děkuji za rozhovor.

Já, děkuji!













































1
Vytisknout
3024

Diskuse

Obsah vydání | 11. 11. 2021