Pojďme k paní Novákuy aneb Kdo nechce, přechylovat nemusí

8. 11. 2021 / Štefan Švec

čas čtení 27 minut

Jsme národ vystavěný na jazyce, konkrétně na psaném. Před více než dvě stě lety nás první obrozenci definovali pomocí mluvnic a slovníků. Dodnes neseme tohle dědictví v národní DNA, a není tedy divu, že pravopisné spory u nás probíhají emotivně. Platí to i pro spor o přechylování ženských příjmení. Tato kontroverze přitom nemusí být zdaleka tak vypjatá a má poměrně elegantní řešení. 

 

Poslanci na jaře schválili... co?


První nepřechýlená příjmení veřejně známých žen (Eliška Kaplicky, Emma Smetana, Michaela Bakala, Kateřina Jacques) vyvolávala veřejnou pozornost, kdekoliv se tyto ženy objevily. S rostoucím počtem podobných případů ztratil jejich výskyt na dráždivosti. Debatu tak vyvolávají převážně už jen publicistické výstupy na dané téma (ve kterých, jako u jiných sporů, často svítí jasné názory do dálky tím víc, čím křišťálovější je prázdnota argumentů, jež je obalují) a zákonné úpravy.

Zákony, navzdory všeobecnému mínění, nijak neřeší používání jmen a příjmení v běžné komunikaci, dokonce ani v médiích. Jediné, co upravují, je úřední podoba jména pro styk se státními orgány. Tak mohla herečka Libuše Abrhámová po celý život na veřejnosti používat příjmení Šafránková, zpěvačka s úředním jménem Hana Zaňáková může být ve všech novinách Lucií Bílou a Emma Smetana nosí či dlouho nosila v českých dokladech příjmení Smetanová. 

Pro to, v jakém tvaru smí běžná matrika zapsat jméno do úředních listin, existují prováděcí pravidla. Ta měla po léta podobu postupně aktualizovaných jazykovědných příruček od antroponomastky (odbornice na vlastní jména osob) Miloslavy Knappové. První veřejné konflikty s těmito pravidly vznikly v devadesátých letech. Národnostně smíšená manželství lidí, kteří žili částečně v ČR i v zahraničí, donutila české úřady řešit do té doby neznámé problémy. Ty posílila mediální diskuse o tom, není-li přechylování příjmení zahraničních celebrit vlastně komolením.  

V roce 2000 tak přišla první zákonná úprava, která povolila úředně používat nepřechýlené příjmení ženám cizího původu a těm, které si vzaly cizince. V letech 2013 a 2019 parlament zamítl návrhy, které by nepřechýlenou variantu úředně umožnily i ostatním ženám. Letos na jaře třetí pokus o toto uvolnění prošel. V úředním styku tedy už žádné ženě nic nebrání používat tu variantu příjmení, kterou chce. Příští úřední antroponomastická bitva tak proběhne nejspíš až o jména transgender mužů a žen podle stupně tělesné proměny. 

Sebepohřbení jazykovědců

Vedle zákonů a Miloslavy Knappové existovala v minulosti ještě jedna autorita. Ta určovala dokonce i to, co je v pojmenovávání a v jazyce správné i mimo úřední styk. Touto autoritou byli jazykovědci, jejich slovníky, mluvnice a pravidla pravopisu.

Vzhledem ke zmíněnému obrozenskému zakotvení národa v jazyce měli bohemisté v národním společenství dlouho prestižní postavení. S pomocí dobově užitečných teorií (dnes často parodovaného purismu či teorie jazykové kultury) regulovali vývoj češtiny, úřady braly jejich závěry vážně a společnost, vychovaná školstvím v jejich zásadách, je uznávala za konečné autority jazykových sporů.

Po roce 1989 se ovšem odehrál překvapivý proces. Během něj se jazykovědci dobrovolně rozhodli na zásahy do vývoje jazyka co nejradikálněji rezignovat. V základu této rezignace stojí teorie jazyka jako systému či organismu, který se nejlépe vyvíjí sám ze sebe bez jakýchkoliv umělých zásahů. Těžko si nevšimnout souvislosti této ničím neprokázané, v podstatě mystické představy s dobově populární metaforou neviditelné ruky trhu, která řídí ekonomiku a společnost sama od sebe jaksi automaticky nejlepším možným směrem. Ovšem ani ekonomové nepustili vývoj ekonomiky z rukou tak důsledně jako češtináři. Přes proklamace o neviditelných končetinách dál významně ovlivňují ekonomický vývoj z vysokých postů ve vládě, na úřadech, v bankách a dalších strategických podnicích. Povědomí o tom, že komplexní lidská společenství si zákonitě vytvářejí oddíly specialistů, kteří se různými způsoby starají o jeho jednotlivé potřeby (zemědělství, obranu, kanalizaci, jazyk...) z ekonomie nevymizelo. 

Lingvisté naproti tomu - bez ohledu na diskuse, které kolem něj probíhají - reálně přijali program, teoreticky nejlépe propracovaný pod názvem koncept minimální intervence. Je to zábavná představa, že do vývoje jazyka by měl mluvit každý kromě lidí, kteří mu rozumějí. Asi tak, jako by o vývoji města měl rozhodovat každý kromě urbanistů. 

Pod tíhou této zvláštní fantazie, zakleti ve zlém kouzlu, bohemisté prosadili svou vlastní bezvýznamnost a smířili se s rolí kronikářů toho, kam všude se řítí nikým neregulované, čím dál rozpojenější mnohospřeží jazykových faktů. Učinili to bez ohledu na skutečnost, že k péči o jazyk je společnost vychovala a za ni je platí. Ke své čím dál zbytečnější úloze mají ovšem pěkné hračky v podobě jazykových korpusů a nástrojů analýzy velkých dat, díky nimž můžou donekonečna skládat různá lingvistická puzzle. Jejich Pravidla už ovšem nevycházejí, případně vycházejí bez nároku na závaznost, a jejich role směrem k jazykovému společenství se omezila na doporučení v Internetové jazykové příručce, když se náhodou někdo na něco zeptá. Lid má setrvačnost a občas si vzpomene, že bohemisté kdysi nějakou jazykovou autoritu měli. 

V debatě o přechylování ženských příjmení ovšem češtináři žádnou takovou autoritu nepředstavují a v řešení nepomůžou. Bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Akademie věd Karel Oliva se veřejně vyslovuje pro povinné přechylování, současný ředitel Martin Prošek proti němu, ani jedno však různým stranám sporu nedělá vrásky. Každá z nich nanejvýš znalé a strukturované argumenty obou ředitelů zjednoduší, zvulgární a použije pro svůj svatý boj.   


Anna Kuchtiana aneb Pestrá minulost

Přechylování ženských příjmení je komplikovaný jev a má dlouhé dějiny. Ty začaly dávno před tím, než u nás vůbec vznikla povinná příjmení. 

Pohlaví či rod nositelů a nositelek jména vyjadřují různé jazyky různě. Čeština jako jazyk skloňovací vyjadřuje významové vztahy ve větě pádovými koncovkami (zameteme Karlovi X zameteme Karlem). V mnoha případech zároveň potřebuje určit rod nositele jména, aby pro něj mohla použít správný tvar slovesa (Petr pil X Lucie bila). Proto se obvykle snaží používat rozdílné pádové koncovky pro jména mužského, ženského a středního rodu. Tak vznikla i potřeba odlišit vlastní jména žen od vlastních jmen mužů. Potřeba, která ale nikdy nedošla naplnění bez výjimek. 

Přechylování příjmení příponou -ová (tam, kde příjmení nemá samo o sobě ženský tvar, jako třeba u příjmení Buclatý X Buclatá) není zdaleka jedinou formou zženšťování jmen, které kdy čeština používala. Před zavedením povinných příjmení v 18. století se pro identifikaci žen používaly vedle místního původu (Magdalena z Brtnic) ženské varianty povolání (Judita perníkářka), přezdívky (Klára pajdavá) a jméno či povolání otce či manžela (Alžběta Karlova, Kadlička kovářova).

I po zavedení povinných příjmení se ženy pojmenovávaly různými způsoby. Oblíbená byla například přípona -ka (Matěj Pedál - Zuzana Pedálka), přípona -na (Anton Vrabčín - Anastázie Vrabčena) či krajově specifická přípona -ice (Pavel Kuděj - Pepina Kudějice). Nejrozšířenějším bylo nicméně i ve starých dobách přechylování příponou -ová či - ova.

Nesmíme přitom zapomínat, že velká část úředních listin včetně například matrik se od jejich zavedení vedla v latině či němčině. Zde se přechylování někdy nepoužívalo vůbec (Rosalia Kralicek), používalo specificky vzhledem k použitému jazyku (Anna Kuchtin - v němčině či Anna Kuchtiana - v latině) nebo se přepsalo česky (Barbora Peckova). V českých zemích žila až do druhé světové války početná německojazyčná menšina. Jednotlivá příjmení mezi jazyky pomocí příbuzenských svazků a stěhování v rámci monarchie migrovala a mluvčí jazyka byli zvyklí na řadu variant příjmení s totožným základem: Apolena Krejcarek, Krejcárek, Krejcarkova i Krejcárková. V českém jazykovém prostředí ale jazykovědci po roce 1918 začali přechylování prosazovat a po odsunu Němců ve druhé půli 40. let 20. století se z přechylování stala norma. V polovině století a po ní se tak přechylovala i zahraniční příjmení, jejichž tvar se později přirozeně vrátil do nepřechýlené a nesklonné podoby (na detektivkách od 50. až do 80. let tak někdy najdeme i variantu jména Agatha Christieová). 

Po listopadu 1989 se pak debata o přechylování stává na veřejnosti citlivou a částečný ústup od přechylování zdaleka nejen zahraničních ženských příjmení je zřejmý. Spor dostává své generační a politické významy a stává se jablkem, na kterém se - často neuvědomovaně - zhmotňuje svár konkrétních společenských hodnot.   


Je to moje, nebo naše?


Argumentů ve sporu o přechylování padá mnoho, většina jalových. Ve zkratce vedou spor dvě pozice: 

1 - idiocentrická: Každý z nás má právo jmenovat se, jak chce, a jazyková pravidla ho v tom nesmějí omezovat ani mu jméno komolit; 

2 - lingvocentrická: Jazyk je zásadní komunikační nástroj, musíme ho udržet funkční, abychom se domluvili. Čeština je flektivní, skloňuje a potřebuje skloňovat i jména, což u ženských příjmení zajišťuje jen přechýlená forma. 

V pozadí obou těchto pozic je ideový rozdíl, který jazyk dalece přesahuje. Jméno jedince v něm považujeme buď za jeho výlučné vlastnictví (jako třeba auto nebo zlatý řetízek), nebo za část obecného prostředí sloužícího všem, která je jednotlivci jen přiřazena (jako třeba vysílací frekvence nebo místo v komunitní zahradě). 

V prvním případě má jednotlivec absolutní právo na to rozhodovat, jak se má s jeho jménem nakládat, a kdyby se rozhodl, že bude své mužské jméno Horst skloňovat podle vzoru kost (bez Horsti, s Horstí), nikdo mu v tom nemůže zabránit a všichni to musejí respektovat. 

Druhý přístup vnímá jméno jako součást veřejného statku jazyka, který patří celému jazykovému společenství a slouží k tomu, aby se všichni co nejsnáz dorozuměli. Proto musejí všichni uživatelé jazyka i s těmi jeho částmi, které patří k nim (jako je jméno) dodržovat zásady, které usnadňují srozumitelnost a komunikaci obecně - například skloňování, pokud je možné. Společenství má tedy právo spravovat a chránit své vlastnictví - jazyk - i proti vůli jedince například tím, že bude Emmu Smetana oslovovat jako Emmu Smetanovou. 

Tento ideový rozdíl je jen variantou věčného souboje práv kolektivu s právy jednotlivce, ve kterém nejde rozhodovat obecně. Každé reálné řešení ve všech ostatních podobných případech (výstavba měst, regulace krajiny, opravy kulturních památek...) představuje kompromis obou oprávněných nároků. Trvat na čistých principech by přinejmenším v jazyce znamenalo dva extrémy: 

1 - přiznat každému člověku právo mluvit a psát jakkoliv a dožadovat se přitom porozumění (tedy například v restauraci objednávat pivo slovem víno), což by zrušilo lidskou komunikaci;

2 - přijmout závazně nějakou podobu formálního, matematického jazyka (jakýkoliv jiný jazykový kód má osobní varianty), což by zrušilo lidskou komunikaci z opačného směru.  

Řinčení principy může někdy být tak halasné, že přehluší střízlivé přemýšlení. V případě přechylování ženských příjmení se to děje často. Je tedy dobré toto řinčení odstínit a zamyslet se nad tím, jestli je spor skutečně tak vážný, případně neexistuje-li pro něj kompromisní, použitelné řešení. Pojďme se o takový střízlivý pohled pokusit.


Kde teď jsme

Přechýlená varianta příjmení otce či manžela je u nás stále ještě zdaleka nejrozšířenějším druhem ženského příjmení. Nelze ale přehlédnout, že zvyšující se počet žen přechýlení odmítá. Důvody k tomu mají různé, od estetických po praktické. Ženy, pocházející z rodin, které musejí fungovat v mezinárodním kontextu, například potřebují v dokladech příjmení totožné s manželovým, aby se vyhnuly různým úředním komplikacím. Jiné ženy přechylovat nechtějí proto, že jim přechýlení připomíná přivlastnění (koncovka -ová původně vychází z -ova). Anebo prostě touží po tom, aby jejich jméno znělo světověji. Ženská příjmení cizinek (Angela Merkel versus Merkelová) jsou přitom předmětem souvisejícího paralelního sporu. Zdá se, že úzus se tu pomalu, ale jednoznačně sune k nepřechylování jako akceptovatelné alternativě ženského příjmení, které zní nejmladší generaci už téměř přirozeně. Ve většině velkých mediálních redakcí se nicméně stále přechyluje. 

Zajímavé řešení přechylování / nepřechylování cizích ženských příjmení nabídl spisovatel Emil Hakl v románu Skutečná událost. V prvním pádě tu používá jména nepřechýlená, v pádech ostatních, kde je třeba skloňovat, přidává -ová, aby skloňovat šlo (paní Meinhof bez paní Meinhofové). Důmyslnost této možnosti je zjevná, její komplikovanost (u každého jména nakonec používáte dvě varianty) však nakonec zřejmě zabrání jeho rozšíření. 

V mediální aréně a na sociálních se souboj mezi přechylovacími skloňovači a nepřechylovacími neskloňovači jeví jako nerozhodnutelný jinak než silou. Tato rozhodující dějinná síla (kterou má být podle nátury jednotlivých komentátorů buď čas, autorita jazykovědců, většina uživatelů, spravedlnost či historická nutnost) ho nakonec rozsoudí a vítěz zbude jenom jeden.

Ve skutečnosti není rozpor mezi nepřechylováním a skloňováním zdaleka tak ostrý, jak se domníváme. Většina příjmení může fungovat mnohem kreativněji, než si zastánci principiálních řešení myslí. 

Skloňování je skutečně nutnou součástí fungování češtiny jako celku. Nesklonné zůstávají v češtině výjimky - se kterými si každý přirozený jazyk v jisté míře poradí (příjmení Janů, Walló či Šerých) - a pak věci, jimž to přidává přídech cizosti nepohyblivosti (želé, foyer, tableau). Měly-li by se ženy na rozdíl od mužů ve větší míře přestat skloňovat, oddělí je jazyk jako "druhé pohlaví" mnohem silněji než dřív a učiní z nich podvědomě věci (přijela limuzína s Clintonem a Clinton). Což zřejmě není výsledek, po kterém by hnutí za ženskou rovnoprávnost toužilo. 

Skloňování naštěstí nevyžaduje přechýlené ženské příjmení zdaleka tak často, jak se z rétoriky sporu zdá. Jinak řečeno: skloňovat můžeme obvykle i bez přechýlení. A tam, kde ne, se dá najít řešení jiné. Obvykle půjde o řešení jazykově systémové a stačí trocha zvyku, aby se prosadilo do úzu. Proberme to postupně: 

Skromný návrh, jak zachovat skloňování i tam, kde se nepřechyluje

Následující návrh řeší potřeby obou ideových směrů, tedy zastánců svobody nepřechylovat i nutnosti skloňovat.  Jazykový systém (tedy skloňování) zůstává ošetřen a zároveň nedochází k přechýlení základní varianty příjmení. 

Většina českých příjmení má podobu podstatného nebo přídavného jména. Příjmení jiných slovních druhů (Ten, Čtvrtý) se stejně podle vzorů podstatných či přídavných jmen tvarují. Cizojazyčná příjmení se dají k příslušným vzorům obvykle přiřadit také, ve výjimečných případech zůstávají nesklonná. 


Velká většina případů nepřechýlených příjmení má pro skloňování snadné řešení. 


1) 

Každopádně to platí pro všechna příjmení, vytvořená z ženských podstatných jmen, která se můžou jednoduše skloňovat podle ženských vzorů:

  • Žena (Emma Smetana, s Emmou Smetanou a bez Emmy Smetany, ale také Gina Lollobrigida, bez Giny Lollobrigidy, s Ginou Lollobrigidou  - toto skloňování už se přirozeně ujalo)

  • Růže (Alice Palice, s Alicí Palicí a bez Alice Palice, ale také Melusina Fay Peirce, s Melusinou Fay Peircí a bez Melusiny Fay Peirce)

  • Píseň (Bedřiška Mrkev, s Bedřiškou Mrkví a bez Bedřišky Mrkve, ale i Florence Nash, s Florencí Nashí a bez Florence Nashe)

  • Kost (Cecílie Smrt, s Cecílií Smrtí a bez Cecílie Smrti, ale také Hillary Clinton, s Hillary Clintoní a bez Hillary Clintoni)


2) 

Podobně se budou chovat příjmení, vytvořená z mužských podstatných jmen podle vzorů Předseda a Soudce. Ta lze snadno v ženské variantě skloňovat podle vzorů Žena a Růže. Rozdíl vznikne jen ve 3. a 6. pádě u vzoru Předseda a ve 4. a 7. pádě u vzoru Soudce. Zde se ženské příjmení dá skloňovat  podle ženských vzorů a mužské podle mužských 

  • Předseda (Dalibor Hrdina a Dana Hrdina, bez Dalibora Hrdiny a Dany Hrdiny, ale k Daliboru Hrdinovi a Daně Hrdině (3. p.), o Daliboru Hrdinovi a Daně Hrdině (6. p.))

  • Soudce (Emil Správce a Eva Správce, bez Emila Správce a Evy Správce, ale pro Emila Správce a Evu Správci (4. p) a s Emilem Správcem a Evou Správcí (7. p.))


3) 

Velmi snadná je také situace u příjmení vytvořených a skloňujících se ve tvarech podstatných jmen středního rodu. Ta se už z logiky věci dají skloňovat stejně pro muže i ženy:

  • Město (Filip Kuřátko i Filoména Kuřátko, bez Filipa Kuřátka i Filomény Kuřátka, k Filipovi Kuřátku i Filoméně Kuřátku. A také Julie Bowasso bez Julie Bovassa a k Julii Bowassu)

  • Moře (Gustav Vejce i Gabriela Vejce, bez Gustava Vejce i Gabriely Vejce, ke Gustavu Vejci i Gabriele Vejci. Zahraniční příjmení končící na "e" lze obvykle skloňovat podle vzoru Růže (viz výše)

  • Kuře (Helmut Štokrle i Hana Štokrle, bez Helmuta Štokrlete i Hany Štokrlete)

  • Stavení (zde si nejsem jistý, zda taková příjmení vůbec existují, každopádně pokud ano, jsou jejich tvary ve všech pádech kromě 7. stejné a mohou být rovněž totožné pro muže i ženy).


4) 

Jednoduše vyřešena jsou také příjmení podle měkkých a tvrdých přídavných jmen, která se prostě snadno vyskloňují podle ženské varianty svého vzoru, protože zde se nepřipojuje přípona -ová:

  • Mladý (Iva Zelená, s Ivou Zelenou, ale také Wisława Szymborska, s Wisławou Szymborskou - i toto skloňování se už ujalo)

  • Jarní (Jana Hořejší, bez Jany Hořejší, ale také Peggy Lee, bez Peggy Lee)

Ve chvíli, kdy žena trvá na mužské variantě svého příjmení podle tvrdého přídavného jména (Eliška Kaplický) se z příjmení stává nesklonná výjimka, která v jazyce působí neústrojně a pracuje se s ní obtížněji (např. ve tvaru "pro Kaplický" si nemusíme být jistí, zda jde o jednotné či množné číslo). Čeština nicméně, jak víme, jistou míru výjimek snese, byť v tomto případě by jazykové autority mohly být na vážkách, zda je podobnou neústrojnost možné přijmout. 


Tím se dostáváme k obtížnějším případům, které může nepřechylování příjmení přinést. I ty mají ale obvykle řešení. 


5) 

Příjmení podle přídavných jmen přivlastňovacích mají několik tradičních podob: 

  • Petrův x Petrova/Petrůvova

  • Petrůj x Petrůjová

  • Petrů x Petrů

  • Petrových x Petrových

  • (příjmení připomínající vzor Matčin - např. Lenin - se skloňují podle vzoru Pán) 

První případ (Petrův) je nejobtížnější a pro volbu ženské varianty příjmení nejsložitější. Zvolí-li nicméně žena variantu zcela nepřechýlenou (Klára Petrův), lze ji v dalších pádech skloňovat podle vzoru Kost (bez Kláry Petrůvi, s Klárou Petrůví), čímž se oslabí i vazba na původní přivlastňovací význam, který v mužském tvaru příjmení pro ženy ztratil i jazykový smysl.

Druhý případ (Petrůj) je možné při volbě nepřechýleného příjmení řešit skloňováním podle vzoru Píseň (bez Kláry Petrůje, s Klárou Petrůjí).

Poslední dva případy (Petrů a Petrových) jsou přirozeně nesklonné v mužské i ženské variantě. Zde je tedy problém vyřešen. 


6) 

Ženské skloňování nepřechýlených příjmení, vycházejících z mužských vzorů podstatných jmen, se může jevit jako nejobtížnější. Vzory Předseda a Soudce jsme probrali už u bodu 2, zbývají nám tedy čtyři základní vzory mužských substantiv: Pán, Hrad, Muž a Stroj.

  • Muž a Stroj. Příjmení vycházející ze substantiv těchto vzorů se skloňují podle vzoru Muž (i Lukáš Stroj se bude bít za Lukáše Stroje a ne za Lukáše Stroj). Žena s nepřechýleným příjmením a měkkou souhláskou se může snadno skloňovat podle vzoru Píseň (Linda Stroj bez Lindy Stroje, s Lindou Strojí)

  • Pán a Hrad. Zde se situace trochu komplikuje. Mužská příjmení vzniklá podle těchto dvou vzorů se skloňují podle vzoru Pán (i Michal Hrad se bude modlit za Michala Hrada a ne za Michala Hrad). Některá ženská příjmení podle vzoru Pán se můžou snadno skloňovat podle vzoru Kost (Monika Hrad, bez Moniky Hradi, s Monikou Hradí). 

U některých svých tvarů však vyžaduje vzor Kost měkké I na konci (bez Kosti, ke Kostí, o Kosti, s Kostí), a to si u některých příjmení nelze představit. Příjmení končící obojetnou souhláskou si s měkkým I při skloňování poradí bez problémů (Natálie Lev bez Natálie Lvi). Totéž platí pro tvrdé souhlásky, které mají párovou měkkou kolegyni (D má své Ď a R své Ř, Olga Bidet se snadno zabaví s Olgou Bidetí). Problém nastává u těch příjmení, která končí tvrdou souhláskou, jež změkčenou variantu nemá (ke K žádné párové K s háčkem v češtině neexistuje). Jde o souhlásky G, H, CH a K. Věnujme se jim v samostatném oddílu. 


7) 

V tomto nejobtížnějším případě jde o příjmení končící na souhlásky G, H, CH a K. Ta jediná nemají přirozeně se nabízející variantu ženského skloňování, kterou by stačilo prostě si osvojit. Dobrá zpráva je, že se ukázalo, že příjmení s podobným problémem je skutečně jen malá množina, takže skloňování všech ostatních ženských nepřechýlených příjmení je velmi snadné. Ovšem i v těchto obtížných případech bychom měli dojít k řešení. Nabízejí se dvě:

  • Skloňovat tato příjmení podle vzoru Žena podobně, jako by končila na A. Pavla Novák se pak neobejde bez Pavly Nováky a chce vidět v zrcadle Pavlu Nováku. Výhodou tohoto řešení je jeho přirozené ukotvení v jazyce. Jeho nevýhodou je, že ze skloněného příjmení nebude na první pohled jasný základní tvar příjmení, tedy zda se Pavla jmenuje Novák, nebo Nováka. U příjmení Cantona (Clintona) a Clinton jde z navrhovaného skloňování snadno poznat, jak zní první pád (protože se liší tvar bez Cantony - vzor Žena - a bez Clintoni - vzor Kost). U variant příjmení dejme tomu Ogg a Ogga však rozdíl ze skloňování poznat nepůjde. Nemusí to být tak velký problém, i mnohé tvary jiných vzorů se překrývají a například výše zmíněná přechýlená varianta jména "Petrová" dnes může odkazovat k mužským příjmením Petr i Petrův. Přeci jen však jde o jistou neobratnost. 

  • Druhou možností je pro příjmení končící na G, H, CH a K (a případně i pro ostatní, skloňující se v mužském rodě podle vzoru Pán) vytvořit vlastní, novou sadu ženských koncovek, která by je odlišila. Dejme tomu by mohlo jít o koncovky -ě (2. p), -uy (3. p.), -u (4. p.), -yo (5. p.), -ě (6. p), -you (7. p.). Pavla Novák by pak se pak neobešla bez Novákě, šla by k Novákuy a v zrcadle by se setkávala s Novákyou. Nevýhoda tohoto řešení je z naznačeného příkladu jasná - prosadit podobné nové skloňování do obecného úzu by nemuselo být jednoduché. Výhodou by ovšem byla jeho jednoznačnost.


Představené řešení sporu o přechylování a skloňování ženských příjmení je hobbystické, laické a bezpochyby obsahuje řadu mezer. To, čeho chtělo dosáhnout, je kromě jisté homeopatické dávky zábavnosti především změna přemýšlení o jazykovém přechylovacím sporu. Ten totiž více než bojovné principiální postoje potřebuje racionální a znalou diskusi odborníků s hledáním co nejpraktičtějších a v realitě nejpoužitelnějších výsledků. 

 


2
Vytisknout
4228

Diskuse

Obsah vydání | 11. 11. 2021