O masakru v texaském Uvalde

30. 5. 2022

čas čtení 11 minut
"Moji rodiče říkají, že nošení roušek nás ztraumatizuje"...

Reaguji na další hrozný masakr v USA a do určité míry bych chtěl něco doplnit k článkům na Britských listech, které se zaměřují na souvislosti s držením zbraní v USA.

Chci se na to podívat z jiného úhlu pohledu, hledat příčinu a možná dokonce navrhnout možné kroky, které by mohly vést k omezení těchto otřesných události. Byť tedy přiznávám, že velká většina těchto myšlenek pochází od jiných osob, skutečných odborníků a není z mé hlavy., píše Jiří Tunak.

Pozn. JČ: K níže uvedené argumentaci. Je to zajímavé, avšak nesmíme pomíjet jedno. Bohužel, obyvatelstvo Spojených států je trvale drženo jako rukojmí hrstkou politiků, kteří jsou zkorumpováni obrovskými finančními dary organizace National Rifle Association. Problémem je i nefunkční volební systém v USA, kde je každý stát americké Unie, bez ohledu na to, jak je malý a jak málo má obyvatel, zastoupen v Senátu dvěma senátory. Znamená to, že v USA rozhoduje skupinka stárnoucích bělošských poslanců, zastupujících několik málo malých venkovských států s ultrakonzervativním obyvatelstvem, a velká americká multikulturní města s mnoha miliony obyvatel jsou v americké demokracii nezastoupena. Tito stárnoucí bělošští muži ochraňují astronomické zisky výrobců a prodejců střelných zbraní a brání i zavedení kontroly toho, kdo si zbraň v USA smí koupit, přestože tuto kontrolu požaduje 90 procent amerického obyvatelstva! V USA si mladík nesmí koupit pivo, dokud mu není jednadvacet, automatickou útočnou pušku si však smí volně koupit od osmnácti.

13. března 1996 zastřelil ve skotském městě Dunblane šílený "sběratel zbraní" Thomas Hamilton ve škole 16 dětí a jednu učitelku. V Británii od té doby byly zákony o držení zbraní ještě drasticky zpřísněny a od té doby tam nedošlo k žádnému takovému masakru. Podobně jako to vyplývá ze zkušeností ze všech zemí světa, k masakrům nedochází, jsou-li ve společnosti zakázány zbraně.

I v USA v době, kdy bylo v letech 1994-2004 zakázáno vlastnit útočné automatické zbraně, poklesl počet masových vražd střelnými zbraněmi o 43 procent. Po zrušení tohoto zákazu se počet takových masových vražd ztrojnásobil:

Američtí občané v současnosti vlastní 400 milionů střelných zbraní. V USA jich je v domácím vlastnictví víc, než je obyvatel USA (330 milionů). Když američtí Otcové zakladatelé včleňovali do americké ústavy právo nosit zbraň, neexistovaly moderní automatické opakovací zbraně a útočné pušky, jimiž za pár vteřin můžete zabít spoustu lidí. Střelná zbraň se koncem 18. století musela pracně po každém výstřelu nabíjet. Historický Druhý dodatek americké ústavy je v tomto smyslu naprosto zastaralý.

Jak píše americký satirický časopis The Onion:

"Vůbec se tomu nedá zabránit," konstatuje jediný stát na světě, v němž se to děje:


Pan Tunak píše:

 

Zdá se, že novináři těmto činům příliš nerozumí (a to platí i zde na BL, kde pan Veselý zkoušel hledat souvislosti s domácím násilím, což je poměrně bezvýznamná korelace), protože za nimi hledají jen násilné sklony pachatelů.

Ale chyba lávky - pro pochopení tohoto vpravdě již sociálně-patologickeho jevu bych doporučil tuto knihu: Drbohlav, Andrej: Masoví vrazi. Autor v ní dokládá důležitou okolnost - 90 % těchto pachatelů má za sebou minimálně jeden pokus o sebevraždu, dokonce se dá předpokládat, že čím více jich má za sebou, tím vyšší je pravděpodobnost takovéhoto činu.

Zároveň na časových řadách dokládá, že výskyt těchto zločinů kopíruje nárůst sebevražd v USA - od nástupu tzv. neoliberalismu se zvýšil postupně už o cca 30 % ročně (číslo před pandemii, je možné, že teď bude vyšší) oproti 80-tým/90-tým letům -  a počet útoků ročně roste stejnou progresí jako roční počet sebevražd, jen snad trochu se zpožděním. 

Je k tomu na místě poznamenat, že v ČR se počet sebevražd zvýšil od počátku pandemie skokově rovněž o 30 %  a také je na místě poznamenat že více než 80 %, tj. 4 z 5-ti sebevrahů jsou muži. 

Tyto informace nevyvolávaji opravdu příjemné vyhlídky, nicméně zdá se, že skutečně lze tyto činy takto predikovat. 

Nemohu se v tomto ubránit jistému pocitu, že se jedná o extrémní odpověď na asociálnost společnosti. Neodpustím si jednu poznámku. Domnívám se, že pachatelé takových činů jsou v mnoha ohledech osoby, které došly k přesvědčení, že jejich okolí, potažmo celá společnost o ně nemá zájem a snad dokonce po nich žádá, aby spáchali sebevraždu a nepřekáželi. Mnohdy jsou to asi lidé, kteří nemají nikoho opravdu blízkého. Pokud jde o americkou, potažmo anglosaskou kulturu, domnívám se, že může hrát roli ještě jedna kulturní věc, se kterou jsem se setkal.

Po zkušenostech ze zaměstnání spolu s Američany a Brity jsem si všiml jistého jevu - ti lidé opravdu považují to, že někdo je požádá o pomoc, případně se jim chce svěřit s nějakými problémy, zejména pokud jsou to ty psychické, jako obtěžování a považuji to za sociálně neakceptovatelné a nezdvořilé a opravdu mnozí nechtějí pomáhat druhým (naprosto nechápu, jak se takoví lidé zároveň mohou nazývat křesťany, ale teď bych to nerozebíral), což v kombinaci s absencí systému psychologické pomoci (resp. jeho privatizací, kdy si péči můžou dovolit jen bohatí) pro nižší vrstvy obyvatel, vytváří (sebe)vražednou kombinaci, o níž se domnívám, že má ještě větší podíl, či řekněme přímo spoluvinu na tom, proč se tyhle hrůzy dějí a proč jich stále přibývá. Za těchto okolností skutečně není těžké někoho přesvědčit, že ho necháváme umřít/spáchat sebevraždu... 

Realita je samozřejmě složitější, fakt je, že výskyt tzv. asociální poruchy osobnosti (psychopatie, podle některých autorů je psychopatie krajní formou této poruchy) je statisticky prokazatelně v USA dvakrát vyšší než v kterémkoli jiném státě na světě (v USA je více sériových vrahů než ve zbytku světa - dohromady!). To těmto činům tam jenom nahrává. 

Vyhlídky v České republice v tomto opravdu nejsou radostné, již dříve zde na to, kolik má ČR obyvatel, došlo k takovým útokům častěji než v jiných zemích EU, na druhou stranu mě překvapilo, že k žádnému takovému činu nedošlo právě během pandemie, možná to značí, že Babišovy vlády se opravdu snažily trochu problémy duševního zdraví řešit a že ve společnosti vzniká přece jen trochu solidarita. 

Tak či onak, ačkoli s tím, co píší autoři Britských listů o držení zbraní souhlasím, jsem přesvědčen, že zákaz zbraní tyto problémy řeší jen polovičatě - totiž omezuje počet obětí, nejsem si jistý, zda takové útočníky od těchto činů odradí, možná některé.  Ti, kteří se budou chtít mstít společnosti, si způsob najdou i jiný. Je zjevné, že většina útoků je plánovaných. 

Ostatně jako notoricky známá legenda Hepnarová třeba auto (mimochodem, osoba s dokonalými předpoklady k takovému činu - několik pokusů o sebevraždu, týráné dítě, oběť sexuálního násilí - viz zmíněný autor Dr. Drbohlav, ale i jiní např. Cílek, část nových informací se objevila až po uvedení nedávného filmu).
 
Tento "hepnarovský syndrom" je bohužel, jak se pokouším říci odpovídajícím extrémním jevem, resp. následkem asociálnosti vyspělé společnosti a i když bych chtěl zdůraznit, že tyto činy nechci omlouvat ani s nimi nějak dokonce sympatizovat a souhlasím s tím, že ozbrojené složky by měly tyto pachatele  zneškodnit co nejrychleji, úplně nemůžu říci, že po tom, co jsem s psychiatrickou péčí na současné úrovni a (ne)kvalitě zažil a těch otřesných historkách, které jsem slyšel, bych se tomuto jevu nějak divil a možná je mi některých pachatelů i líto. Ostatně i sám zmiňovaný Dr. Drbohlav říká, že tyto činy ukazují, že nemocní nejsou jen jejich pachatelé, ale i celá společnost, kde se takové věci dějí. Není se úplně co divit, když se někdo pokusí o sebevraždu a ani potom mu nikdo nechce pomoci... 

V tomto ohledu je na místě také říci, že stejně jako autoři upozorňují, v mnoha případech pachateli nejsou vyložení psychopaté, ale spíš naprostí zoufalci. Stejně jako autoři se domnívám, že oproti sériovým vrahům, kteří jsou nebezpeční za všech okolností, pokud by byla těmto lidem poskytnuta účinná pomoc, minimálně někteří z těchto lidí by mohli být reintegrováni do společnosti, pokud by měli opět pro co žít a dokonce být i naopak prospěšní. Je známý fakt, že lidé, kteří dostanou účinnou pomoc, sami pak mají tendenci pomáhat druhým a dokonce v tom vidí i nějaké své životní poslání. Bohužel ale k tomu nejsou systémové snahy. Je opravdu na naší společnosti, jak se bude snažit řešit problémy s rostoucí mírou sebevražd a zda bude schopna sebekriticky reflektovat neoliberalismus, který k těmto patologickým jevům přispěl. Osobně si myslím, že rozhodnutí, jak se zachovat opravdu může vypovídat něco o tom, jaká jsme společnost a následky kroků, které podnikneme pak budou odpovídat rčení jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Asi chápete, jak je to vzhledem k předchozímu myšleno. 

Doufám, že informace mnou uvedené pomohou trochu k osvětlení tohoto otřesného fenoménu.

1
Vytisknout
7817

Diskuse

Obsah vydání | 2. 6. 2022