Co to znamená být Rus?

31. 5. 2022

čas čtení 6 minut

Stejně jako ostatní, kteří se stydí za invazi na Ukrajinu, jsem opustil Rusko, svůj domov. Cítíme se jako listí, které rozmetal hurikán, píše spisovatel Ivan Filipov

 
"Ukrajinci nemusí platit!" Snažím se na trhu v gruzínském Tbilisi koupit tři šavarmy, ale pouliční prodavač důrazně odmítá přijmout mé peníze. Snažím se mu to vysvětlit, i když jsem byl varován, že to nemám říkat: "Omlouvám se, nejsem Ukrajinec, jsem Rus". Prodavač se podívá na odznak s ukrajinskou vlajkou na mé klopě; nevěří mi.

Před 24. únorem jsem nikdy nepřemýšlel o tom, co to znamená být Rus. Teď nemyslím na nic jiného.

 
 
Narodil jsem se v Moskvě a donedávna jsem tam žil celý život. Ale "jsem Rus" by bylo doslova to poslední, co bych odpověděl na otázku: "Kdo jste?" Jsem otec, jsem kreativní manažer ve filmové společnosti, spisovatel, novinář, podcaster, přítel... Rus? No ano, ale je to jen slovo  v pasu, které mám, nic víc.

Vyrůstal jsem v devadesátých letech a v nultých letech jednadvacátého století, kdy se lidé mé generace - nebo alespoň lidé, které jsem znal - považovali za světoobčany. Po prvním ročníku na univerzitě jsem projel stopem Evropu. O své státní příslušnosti jsem přemýšlel pouze tehdy, když jsem musel žádat o vízum.  Na rozdíl od svých kamarádů z Dagestánu, Burjatska, Jakutska nebo Severní Osetie jsem si mohl dovolit o své ruské identitě nepřemýšlet. Se slovanskou tváří a slovanským jménem jsem nebyl vystaven každodennímu šovinismu, kterým je ruská společnost prosycena.

Měl jsem svou zemi rád, ale nikdy jsem na demonstracích nemával ruskou vlajkou ani veřejně nevyjadřoval své vlastenectví - to prostě lidé jako já nedělali. O vlastenectví jsme přemýšleli v souvislosti s politikou - pokud vám záleží na vaší zemi, snažíte se ji zlepšit. Tak jsem se o to snažil. Více než deset let jsem chodil na všechna opoziční shromáždění, protestoval jsem proti nespravedlnosti. S podobně smýšlejícími lidmi jsme se snažili udělat naši zemi lepší. Nikdy jsem ale nepropadl vlasteneckým mantrám o tom, jak je Rusko skvělé nebo jak skvělé bývalo a mělo by zase být.

Proč bych měl být hrdý na to, že Sovětský svaz byl první zemí, která vypustila člověka do vesmíru? Na to by měli být hrdí Jurij Gagarin nebo Sergej Koroljov, to byl jejich úspěch, ne můj. Proč bych měl být hrdý na to, že Sovětský svaz vyhrál Velkou vlasteneckou válku? Vždyť v ní bojovali moji dědové. Válka je zlomila, ale vyhráli: měli by na to být hrdí. Já vím, že byli. Tyto úspěchy rozhodně nikdy nebyly součástí mé identity tak, jako jsou součástí identity "putinovské většiny", mých krajanů, kteří své sebevědomí budují na minulých vítězstvích, s nimiž jsou spojeni jen shodou okolností.

Nyní mi však tyto otázky připadají důležité. "Jsem Rus," opakuji pouličnímu prodavači. "Ale vy jste s nimi?" zeptá se a kývne směrem k mým společníkům. Maria Belkina a Kirill Živoj jsou lidé, kteří vedou Tbilisi Volunteers - hnutí, které už pomohlo tisícům ukrajinských uprchlíků v Gruzii. Ano, jsem s nimi. Právě jsme přivezli auto plné zásob - potravin a hygienických potřeb, které se budou rozdávat mezi uprchlíky v jednom z center pomoci Tbilisi Volunteers. "Jsem s nimi - ale jsem Rus."

Den invaze - 24. únor - se mi navždy vryl do paměti. Monstróznost a iracionalita války byla jako fyzický úder. V mé pečlivě budované sociální bublině nebyl jediný člověk, který by válku podporoval. Připadali jsme si jako listí rozmetané hurikánem. Stále se tak cítíme.

Někteří z nás z Ruska odešli a někteří zůstali. Já jsem odešel s filmovým režisérem Kantemirem Balagovem. Bylo už po půlnoci, když jsme seděli v opuštěné jídelně istanbulského letiště a čekali na let do Jerevanu v Arménii. Se sklenicí vody se mě Kantemir zeptal: Myslíš, že bychom měli přestat mluvit rusky? Máme se za svůj jazyk stydět? To je asi jediná otázka, na kterou mám jednoznačnou odpověď: "Ne!"

Pokusím se to vysvětlit. Vladimir Putin i Volodymyr Zelenskij mluví rusky, ale jejich jazyky se od sebe radikálně odlišují. Zelenského ruština je vášnivá, emocionální a živá. Jazyk ruské propagandy je mrtvý: nesmyslné množství  obskurních byrokratických slov. Velký ruský režisér Andrej Zvjagincev natočil silný film Bez lásky o absenci lásky v každodenním ruském životě. Ruština, kterou mluví Putin a jeho kumpáni, to odráží - je záměrně neživá. Takže ne, za ruštinu se nikdy nebudeme stydět: mluvíme jiným jazykem.

S našimi pasy to není úplně stejné. Ve frontě na hraniční kontrolu v Istanbulu jsem zaslechl rozhovor ukrajinské matky s dcerou. Stály hned za mnou - snažily se odletět domů do Kyjeva. Před válkou odjely na dovolenou do Turecka a teď se vracely do světa, v němž se jejich babička skrývá v protiatomovém krytu a otec s bratrem se přidali k jednotkám teritoriální obrany. Poslouchal jsem jejich rozhovor a cítil jsem nepřekonatelný pocit studu. Můj ruský pas mě v kapse pálil jako žhavý uhlík.

Myslím, že si v dohledné době nebudu moci přečíst žádnou ze svých oblíbených ruských knih ani se podívat na ruské filmy či televizní pořady, které jsem miloval. Všechny teď mají stejný konec: 24. únor a robotický hlas prezidenta Putina oznamující jeho "omezenou vojenskou operaci". Buča, Irpin, Hostomel, Mariupol... Budeme muset napsat nové knihy a natočit nové filmy. A krok za krokem budeme zjišťovat, co to znamená být nyní Rusem.

V Tbilisi konečně přesvědčím prodavače, aby si vzal moje peníze. "Vy nepodporujete válku, že ne?" ptá se mě podezřívavě. Ne, samozřejmě že ne. Jak může někdo podporovat tohle krvavé šílenství? Ale i když jsem velmi proti válce a proti Putinovi, jsem Rus. Z nějakého důvodu je pro mě důležité to říct. Když se chystám odejít, dává mi zdarma kebab navíc.

Zdroj v angličtině ZDE

3
Vytisknout
4132

Diskuse

Obsah vydání | 2. 6. 2022