Svatý Václav je svatý a až pak teprve Václav

28. 9. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 1 minuta



Když si připomínáme svatováclavskou tradici, myslím, že první, co se musí říci, je to, že jde o křesťanskou tradici, tedy že sv. Václav není nějaké zbožnění českého národa, nějaký symbol nacionalismu, ale křesťanský světec vedle mnoha jiných světců jiných národů, etnik, dob a společností.


 

S tím je také v rozporu chápání sv. Václava jako bojovníka ve stylu pohanského božstva, které chrání svůj lid. Tyto tendence jdou zcela mimo evangelium a ukazují na legendě samé, jak bídné to bylo i v tzv. křesťanských dobách s christianizací Evropy.

Bůh ani jeho svatí nejsou garantem národních celků a národních hodnot. Takovými úvahami se můžeme dostat bezpečně od rizika návratu ke středověku nebo k Protektorátu a přejít do myšlení evangelia.

Můžeme pak rozjímat nad principem svatosti a nad tím, že vedle sv. Václava v nebi je mnoho světců a světic obyčejného života, což je právě ten základ moderní, svobodné, humanistické Evropy: nekonečná hodnota člověka jako člověka a princip milosrdenství a lásky, který pomáhá, léčí, osvobozuje nemocné, zraněné, ponížené, hladovějící, pohrdané.

Václav by nemohl být svatý, kdyby nebyl symbolem právě této svatosti. Na Václavovi není svatá jeho hodnost, jeho zbraně, jeho národní příslušnost, ale jeho blízkost Bohu, stejná blízkost, jakou má obyčejná uklízečka, když je svatá.

0
Vytisknout
4429

Diskuse

Obsah vydání | 4. 10. 2022