Schyluje se skutečně k porážce Ruska na Ukrajině?

13. 10. 2022 / Daniel Veselý

Nelíčenou radost ukrajinských představitelů z výbuchu na Kerčském mostě vystřídalo obrovské pobouření nad odvetnými ruskými nálety, jejichž cílem byla městská infrastruktura. Přitom Moskva se nikdy netajila tím, co bude následovat po ukrajinském triumfu v poli, jakož i po úderech na symbolické cíle, které Rusko považuje za své území, za nimiž nejspíše stojí ukrajinská tajná služba. Putin svou okamžitou odvetou proti „měkkým cílům“ chtěl patrně vyjít vstříc svým kritikům mezi hard-linery, kteří vedení Kremlu otevřeně kritizují a kteří by se nezdráhali sáhnout k taktickým jaderným zbraním. 

(Pozn. red. Pondělní ruské útoky na ukrajinská města byly organizovány už od 3. října, tedy dlouho před atentátem na kerčský most, Putinův zločinný režim páchá zvěrstva bez ohledu na to, co dělají Ukrajinci. )

Musíme si uvědomit, že přes personifikaci veškerého zla v osobě ruského prezidenta, by se k moci mohl dostat ještě někdo horší. Jestliže úspěšná ukrajinská protiofenziva, jež by se neobešla bez západních zbraní a zpravodajských operací, pro mnohé představuje morální zadostiučinění, v Rusku to ultranacionalisté vnímají jako ponížení a prohru, za kterou nese odpovědnost Vladmir Putin. A spekulace o přežití Putina ve funkci se v těchto dnech jen množí. Jenže v této chvíli by bylo hluboce naivní se domnívat, že by otěže moci po Putinovi převzal Západu nakloněný politik. Nový šéf Kremlu by se v případě pokračující spanilé jízdy Ukrajinců nemusel zdráhat nasadit jadernou zbraň a prolomit letité tabu. Je to věru šílená situace, kdy je ale zapotřebí hrát s kartami, které máme k dispozici. 

Pokud Vladimir Putin anexí dalšího ukrajinského území podstatně ztížil možnost obnovit diplomatická jednání, Zelenského dekret zakazující rozhovory se stávající hlavou Kremlu tuto skutečnost jen stvrzuje. Totéž platí i pro oficiální doktrínu Bílého domu definovanou ministrem obrany Austinem Lloydem, podle níž musí být Rusko zásadně oslabeno, a to prostřednictvím ekonomické strangulace, zásilkami zbraní a vojenskými zásilkami za desítky miliard dolarů Kyjivu, jakož i skrze operativce CIA a americké vojenské poradce koordinující ukrajinskou vojenskou strategii.

Máme tedy na vybranou: pokračovat v nastalém kurzu eskalačního cyklu úderů a odvet, kdy úspěchy ukrajinské armády ohrozí nadcházející zima a možné politické změny ve Washingtonu, anebo se pokusit o průlom v diplomatických jednáních, jakkoliv se situace může zdát být nepříznivá. Požadavky těch, kdo soudí, že válka může skončit jedině stažením ruské okupační armády z celého ukrajinského území a zaplacením válečných reparací, jsou – třebaže jsou morálně opodstatněné – značně naivní, neboť v takovém případě by v Kremlu získali navrch ke všemu odhodlaní ultranacionalisté.

Představu o konečném vítězství Ukrajiny přitom nesdílejí ani američtí představitelé citovaní listem Washington Post, kteří nevěří v jednoznačné vítězství ani jedné strany. Tito činitelé zároveň vyloučili, že by Ukrajinu tlačili k jednacímu stolu. Bílému domu tedy zjevně vyhovuje dlouhá opotřebovávací válka na Ukrajině, jejímž cílem je sražení Ruska na kolena, nehledě na možné katastrofické následky. Pokud se však o navázání diplomatických jednání dříve nebo později nepokusíme, budeme dál nezodpovědně stoupat po eskalačním žebříku, na jehož konci je terminální jaderná válka.

V úterý šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov prohlásil, že Rusko je otevřené rozhovorům se Spojenými státy, pokud přijdou se seriózní nabídkou jednání. Avšak USA Lavrovův komentář odmítly, jelikož jej nepovažují za „konstruktivní a legitimní“ nabídku. Nikdy nezjistíme, zda byla Lavrovova poznámka „konstruktivní a legitimní“, či falešnou vábničkou, protože jsme ji okamžitě smetli ze stolu. Mám za to, že v situaci, kdy se v médiích běžně rozebírají scénáře jaderného konfliktu kvůli Ukrajině, je nezbytné jakoukoli podobnou příležitost k diplomacii přinejmenším zvážit, a nikoli apriori odmítnout. Vždyť apely na mírové řešení konfliktu zaznívají nejen v různých státech a na stránkách předních amerických periodik, ale i z úst známých osobností, včetně bývalého šéfa amerického sboru náčelníků Mikea Mullena varujícího před Damoklovým mečem v podobně atomové války.

A přestože se názory na míru rizika jaderného střetu liší, neexistuje žádný důvod, proč se na tomto riziku podílet. Zároveň je pošetilé spoléhat se na porážku Ruské federace na Ukrajině, když Kreml slabiny v konvenčních silách může v nejzazším případě kompenzovat jaderným arzenálem, zvláště když se k moci dostane hard-liner horší Putina.