Jedinečné dílo

25. 10. 2022 / Soňa Svobodová

 

Svou odpověď na tuto otázku bych nejdříve začala za pomoci tohoto MOTTA:

Víš kam míří komety nesoucí poselství? Nevidíš jejich propojení? Neslyšíš pod klenbou nebeskou čarovnou hudbu? Nevnímáš jas světla? Necítíš sílu středu světa? Pak jsi šťastný člověk, protože jsi neprošel peklem vlastní duše, ale také tě nikdy neoslepí zář hvězdy mezi hvězdami...

Tyto myšlenky mě napadly, když jsem si ze tří zdrojů prostudovala životopis Santiniho a navštívila několik jeho staveb. Nevím, jestli navštívila je to správné slovo. Prošla jsem něčím, co ke mně promlouvalo pocity a zážitky, jakoby z jiného světa. Vím, člověk v minulosti postavil nevídané stavby od pyramid až po chrám sv. Víta a Karlův most, ale Santini dal do svých staveb duši svou, i duši doby. Měla jsem pocit, že to nadpozemské v jeho stavbách jakoby jím odněkud shora, snad z vesmíru protékalo, promlouvalo k němu a on dokázal naslouchat a všechno, co mu ten vesmír poslal, dokázal zhmotnit.

Ukázkou toho, je již v úvodu zmíněný kostel, k jehož stavbě ho vybídl opat Vejmola...

Když spolupracoval s opatem Vejmolou ve žďárském klášteře, přitahovalo ho magickou silou návrší za klášterem nad rybníkem a když se dozvěděl o zázraku zachovalého jazyka v ústech mučedníka Jana Nepomuckého, hned věděl jaká stavba by měla na návrší stát a koho připomínat. Hvězda života umučeného Jana se tak stala místem, kde se navždy protnulo světlo pěti hvězd, všechno se odvíjí od symboliky čísla pět.

Ale říká se, že tento zázrak byl prý jen výplodem fantazie?

Postupem času byl vědci tento zázrak neporušeného jazyka uvedený na pravou míru, ale symbol mlčenlivosti Jana Nepomuckého z kupole chrámu na Zelené Hoře nezmizel, jsem ráda, že průvodkyně sice na pověst o zázraku upozorňuje, ale vysvětluje, jak k omylu došlo.

Ale i přes tento omyl přitahuje toto místo zraky všech…

Ano. To ovšem nemění nic na tom, jak kouzelné a přitažlivé je návrší za klášterem a jaký skvost Santini díky domnělému zázraku vytvořil.

Všechny jeho stavby jsou protkány zlatou nití symboliky, magie a duchovna, což svědčí o jeho velké a nezlomné víře v Boha. Jste téhož názoru?

Kdyby Santini neměl svoji pevnou víru v Boha, nemohl by ji promítnout do svého díla a předat dál lidem. Když jsem poprvé přijela do Křtin, venku pršelo, bylo zataženo. V chrámu probíhala mše, tiše jsme vstoupili a žasli. Kulatými a oválnými okny dovnitř vnikalo světlo! Asi se vyčasilo, pomyslela jsem si a soustředila se na lidi naslouchající kázání. Byli tišší, viseli pohledy na stařičkém panu faráři, Ten muž mě okouzlil. Ani na okamžik mu nezmizel úsměv ze rtů a dobrota z tváře. On ty lidi, kteří mu naslouchali, miloval, byl nadšený vším, co říkal, rozdával naději a lásku každému, ať byl v drahém kabátě, nebo obnošené bundě na invalidním vozíku. Věřící k němu chodili a on jim žehnal, povzbuzoval. Ti lidé přišli do opravdového chrámu Páně, který byl pro ně Santinim navržený a prostředníkem Boží lásky byl ten nezapomenutelný pan farář. Když jsme vyšli ven, bylo zataženo a pršelo. Odkud bral architekt to vnitřní světlo?

To je velmi zajímavá otázka. Osobně se domnívám, že šíření světla způsobuje šíření dobra, kterého je na světě čím dál tím míň…

Santiniho díla jsou jedinečná i v tom, že jejich prostřednictvím hovoří k jejich obdivovatelům, ale jen ti, co vědí chápou, co jejich prostřednictvím sděluje. Souhlasíte?

Nejsem odborník na architekturu, ani na stavební slohy, ale pochopila jsem jakési zásadní pravidlo úžasných staveb, které by mohlo být platné i v životě. Zde je:

Když chceme vidět světlo, je nutné se postavit do stínu, protože jen tak ho můžeme zachytit, obdivovat a vydat se k němu silou své duše, talentem a schopností stát se jeho součástí. Když stojíme ve světle, jsme příliš oslněni a to podstatné nám uniká.

Já jen musím dodat, že jsou to velmi pravdivá slova...

Zažila jste při sběru podkladů k této knize i nějaké mysteriózní tušení?

U některých Santiniho staveb jsem cítila sílu místa, ještě než jsme došli k samotnému chrámu. To se mi stalo na Zelené Hoře, ale i ve zmíněných Křtinách. Zastavovali jsme se cestou a z dálky se na stavbu dívali, cítili tu sílu okolí, návrší a přitažlivost poutního místa. V čem to je nevím? Nevím, jen vím, že to je a že existují místa, která jsou něčím magická.

Ano to je to známé dění „mezi nebem a zemí“...

Vzhledem k tomu, že se narodil s tělesnou vadou, z jejíhož důvodu byl na část těla ochrnutý a chromý. Musela se jeho duše potýkat nejen s velkou vnitřní bolestí, ale také asi i s nenávistí okolního světa k němu, jako k mrzákovi / invalidovi?

Že musel projít utrpením pro svůj tělesný hendikep, to je jisté, především v dětství a dospívání, vždyť víme, jak děti dokážou být někdy kruté k těm, kteří se jim nemohou vyrovnat. Ale jsem přesvědčená, že právě to, kde mu bylo ubráno, bylo také důvodem k tomu, aby mu bylo na druhé straně přidáno jeho schopností vidět, slyšet a vnímat, co není dáno zdravým a spokojeným lidem. Možná právě jeho postižení mu otevřelo jeho vnitřní svět a obrátil se k něčemu vysoko nad námi, co k němu díky bolesti promlouvalo. Nebyl první ani poslední umělec, který svá největší díla vytvořil právě díky utrpení těla i duše.

Ale i přes tento hendikep se po svém vyučení v r. 1696 vydal na zkušenou do Rakouska, Itálie a Říma. Prý část této cesty absolvoval zcela pěšky, co je na tom pravdy?

O to více je obdivuhodné, že se vydal do Rakouska a Itálie, ale myslím, že nešel celou dobu pěšky, protože na cestách tehdy byla spousta různých povozů a nezávislost na čase mu přinesla možnost zastavit se kde potřeboval a učit se, kde se mu líbilo. Asi si takový způsob cesty za poznáním už teď, v době letadel a rychlovlaků nedokážeme představit, ale pro Santiniho to mělo své výhody, tak jako dnes to má své nevýhody, mimo toho, že si myslíme, že šetříme čas a spěcháme bez možnosti se zastavit.

A právě v Římě ho velmi ovlivnila díla radikálního architekta Francesca Borrominiho, který byl svými současníky považován za „blázna“, takže se dá říci, že jediný Santini věděl...Je to tak?

Myslím, že Borrominiho stavby Santinimu ukázaly, že je možné se na nové věci dívat jinak, než jak byla tehdejší společnost zvyklá. Jistě, všechno nové a nezvyklé bylo kritizováno stejně jako dnes, ale postupem času si i nové pohledy na architekturu a nová pojetí našly své obdivovatele. Ale hlavně, našel odvahu jít vlastní cestou, neohlížet se na zavedené postupy, tvořit něco nového. Mimochodem, i můj staříček František se na začátku minulého století vydal pěšky do Vídně. Byl zedník a vrátil se jako zdatný uznávaný štukatér.

Všechny jeho stavby jsou plné nejen již zmíněné symboliky, ale také se vyznačují jedinečnou akustikou a hrou světla, neboť světelné paprsky se staly součástí jeho děl, což svědčí o tom, že Slunce a sluneční paprsky pro něj byly představitelem božské energie, že?

Hru slunečních paprsků jsem nejvíce pocítila v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory. Tam ke mně vnitřní světlo a prostor promlouvalo více, než samotné místo kostela. Přestavbu vymyslel geniálně, ale chce to k návštěvě ten pravý čas, kdy paprsky slunce pronikají do nitra chrámu opravdu jako Božské sloupce světla a stávají se součástí vnitřního prostoru. A vznášející se schodiště se musí prostě vidět, to nelze popsat slovy.

To svědčí o tom, že musel disponovat i excelentní představivostí, neboť než se do návrhu pustil, určitě si vše ve své fantazii předem zobrazil…

Přes všechny své těžké zkoušky, kterými ve svém životě musel projít se stal velmi uznávaným, váženým a obdivovaným tvůrcem, a tak není divu, že si mohl dovolit koupit dva domy v Nerudově ulici – Valkounský a U číše, které prý dokonce propojil?

Santini se postupem času stal oblíbeným, uznávaným a hlavně dobře odměňovaným architektem. Dosáhl dokonce na ocenění rady města Prahy a začal být velmi žádaný, zbohatl. Proto si mohl zakoupit dva domy a jejich nákladnou přestavbu, velkolepé propojení, kde pak se svojí první manželkou Veronikou bydlel.

Ale jejich manželství postihl velký smutek?

Ano. Dlouho ale šťastný nebyl, protože z jeho životopisu vyplývá, že mu postupně zemřeli všichni tři synové a nakonec se žalem utrápila i Veronika.

To pro něj muselo být velmi těžké období?

V té kruté době zanevřel na Boha a dokonce se obrátil k jeho protikladu a soupeři Satanovi. Je ale zřejmé, že Bůh v jeho srdci souboj se Satanem vyhrál a on znova pochopil, kdo řídí jeho kroky a která z cest životem je správná. A božská vidění k němu znova promlouvala

To znamená, jak jsem již v jedné otázce zmínila, že Santini věděl…?

Santini věděl, že i když on na chvíli zanevřel na svého Boha a ztratil víru. Bůh v něho věřit nepřestal.

Na svém spisovatelském kontě máte již přes třicet knih, z nichž tou nejnovější je druhé vydání již zmíněného Santiniho. Nad jakým dalším historickým námětem přemýšlíte v současné době?

V těchto dnech toto vydání právě vychází a věřím, že si k jeho obdivuhodným stavbám najdou cestu i další obdivovatelé jeho díla. Ovšem od doby jeho vydání mi vyšlo dalších patnáct románů, historických i ze současnosti a musím říct, že ve všech se snažím navlékat příběhy na historická fakta. Pokud píšu příběh ze současnosti, nejprve pozorně naslouchám, protože všechny jsou ze života dokonce i ty, které připadají čtenářům neskutečné, třeba jako román „Neplakej vrátím se pro tebe“. Celé dopoledne jsem paní, které se přihodil, naslouchala, nevěřícně vrtěla hlavou a dělala si poznámky. Všechny ty příběhy se skutečně staly včetně věcí mezi „nebem a zemí“. Možná takové příběhy přitahují, protože i já sama mám s nepochopitelnými, nevysvětlitelnými zážitky, vlastní zkušenosti. Proto teď studuji historii tajemného hradu Svojanov a pokusím se všechny nadpřirozené věci vysvětlit v příbězích, které se dochovaly, a při jejichž vyprávění mrazí v zádech.

Ale nejste jen skvělá spisovatelka, jste také vynikající nebo spíše vnímající pozorovatelka okolního dění, že?

Sleduji, jak čím dál více lidí touží stát na výsluní, v záři reflektorů a přitom jsou oslepeni vlastní důležitostí a nevidí to, co je opravdu důležité. Výšku mrakodrapů měříme na poschodí, mosty na nevídanou délku, ale já věřím, že nikdy nepřestaneme vnímat to, co je neměřitelné, ale co nám vyráží dech a zaslouží si obdiv. Ať je to krása nadčasových staveb, třeba Santiniho a všech dalších umělců, jejichž díla nás nutí se zastavit, obdivovat a tiše žasnout, protože v sobě mají něco, co měřit nelze.

A to je fantazie, představivost, nápad, inspirace, schopnost vnímat sílu místa i prostoru, zkušenosti, pocity, vize, to jsou myslím všechno součásti talentu, možná ještě mnoho dalších neměřitelných schopností, které jsou dány vyvoleným umělcům, kteří dokáží vytvořit nesmrtelné dílo. Jistě, je toho více, třeba píle, nadšení, zaujetí pro věc. A všechny tyto vlastnosti tvoří neopakovatelný celek konečného díla, ať už se jedná o stavbu, nebo třeba malířské dílo.

Proto všem přeji hodně lásky, spokojenosti, radosti, štěstí a všeho, na co metry a čísla nestačí.

Děkuji za rozhovor.