Chrlení publikací ve vědě aneb Proč se disulfiram musí stát panaceou
4. 11. 2022 / Boris Cvek
čas čtení
6 minut
Já naopak už více než osm měsíců čekám na první zprávu z recenzního řízení článku, který jsem poslal do poměrně dobrého biomedicínského časopisu Medicinal Research Reviews. Zatím nemám nic. V roce 2010 mne zvládli vyhodit za měsíc i se zasláním čtyř posudků. A to jsem tehdy poslal velmi dlouhý článek, letos je to jen 1 500 slov do rubriky Insight. Když jsem redakci urgoval a dokonce „vyhrožoval“, že článek stáhnu, dostal jsem ujištění, že text už je u recenzentů. „Už“ byl u recenzentů v červnu, „už“ byl u recenzentů v září.
Zvláštní je, že redakce text nechce vyhodit. Co je vlastně jeho obsahem? Jednoduchá, fakticky nevyvratitelná argumentace, že stovky studií z oblasti výzkumu disulfiramu (antabusu) pro léčbu těch či oněch nemocí jsou naprostý balast. Poprvé jsem si to uvědomil opravdu tvrdě před několika lety, kdy se začaly objevovat nové a publikace články o tom, že tento starý lék proti alkoholismu je schopen léčit další a další nemoci. Panacea, tedy lék, který léčí kdeco, je ale něco nemožného stejně jako perpetuum mobile.
Jen namátkou, co podle vědců může disulfiram léčit: obezita, Alzheimerova nemoc, covid, sepse, lymská borelióza, TBC, diabetická retinopatie a desítky druhů rakovin. Žádný problém, mašina jede dál, citace útěšně rostou, brzy se jistě objeví nové a nové nemoci, pro které bude vědecký důkaz, že disulfiram je může léčit. To samozřejmě nesmírně škodí vážně míněnému a solidně podloženému použití disulfiramu pro léčbu vybraných metastazujících rakovin.
Jak se vlastně stalo, že disulfiram je vědci prezentován jako panacea, aniž by to někomu vadilo? Cílem je chrlit publikace, nikoli všímat si kontextu. Chrlit publikace lze velmi dobře tak, že „zkoumáte“ velmi reaktivní látky, které vám ve zkumavce s proteiny vašeho zájmu něco udělají.
K dokonalosti to lze dotáhnout tím, že přidáte disulfiram k buňkám, necháte ho dlouho působit, a pak, když už jsou buňky mrtvé, zjistíte, že v nich nefunguje něco, třeba tzv. ALDH. Napíšete pak článek naplněný mnoha takovými daty, který ukazuje, že zastavení ALDH zabilo ony buňky (přitom to bylo naopak). Je to tak jednoduché a krásné, že tím můžete spustit celou lavinu dalších článků, přednášek na konferencích atd., které to úplně stejným způsobem potvrzují. A je to úžasně intuitivní, protože disulfiram, jak se dobře ví, v těle lidí zastavuje právě ALDH. Je tam jen drobný problém: nedělá to disulfiram, ale úplně jiná látka, která v těle vzniká několikanásobnou přeměnou disulfiramu. Když tuto látku, která je velmi silný inhibitor ALDH, přidáte k buňkám, zjistíte, že i když perfektně zastaví ALDH, není schopna je zabít (Škrott et al. Oncogene 2019).
To je ale jen drobnost, která s vědci nijak neotřese, jedou prostě svou cestou dál. Dokonce se mi stalo, že když jsem oponoval jeden článek pro Frontiers in Pharmacology a ironicky jsem poukázal na to, že disulfiram se jeví jako panacea, autoři mi napsali, že disulfiram jistě panacea je. To se mnou trochu otřáslo.
O čem vlastně píšu ve svém článku, který už od února trčí v redakci Medicinal Research Reviews? Píšu o tom, že disulfiram nemá vůbec smysl testovat ve zkumavce, nota nebe při těch koncentracích, při jakých se to běžně dělá, že pokud jde o jeho biologickou aktivitu, je nutno identifikovat jeho metabolity, tedy látky, vznikající z něj v těle, a na nich pak ukázat, co vlastně dělají s buňkami. Musí přitom být použity koncentrace dosažitelné v těle. A pokud si někdo myslí, že zastavení ALDH zabíjí buňky, měl by testovat látky, které ALDH opravdu jsou schopny zastavit (to disulfiram není).
Typický příklad balastu: v Nature (Jin et al. Nature 2020) vyšel v souvislosti s pandemií covidu článek, který vzal z jakési databáze běžně používané léky a zkoušel, zda se jejich molekuly dokážou vázat do viru covidu. Byl mezi nimi i disulfiram, aniž by někoho vzrušovalo, že jeho molekula po požití v těle existuje jen při nízkých koncentracích, protože je reaktivní, a že účinnou látkou při léčbě alkoholismu disulfiramem není disulfiram. Je fakt, že ten obrázek s disulfiramem navázaným do příslušného místa viru, vypadá moc hezky. Pak se testovalo, zda disulfiram je opravdu schopen zastavit množení viru ve zkumavce. Bez nějaké diskuse o dané hodnotě bylo zjištěno, že nějakých 40% aktivity disulfiram dosahuje až při koncentraci 10 mikromolů na litr, což je nejméně desetkrát více než reálné koncentrace v těle.
Snažím se vžít do redakce Medicinal Research Reviews. Zřejmě si uvědomuje, že můj článek má hodnotu, jinak by jej dávno vyhodili. Zřejmě nemohou najít ochotné oponenty, kteří by schválili něco, co může skončit skandálem. Že by se báli důsledků? Že by někoho opravdu zajímalo, že stovky článků jsou jen matoucí a vysoce škodlivý balast, který se platí z veřejných peněz a vydává se za vědecký úspěch? To se mi nezdá. Mašina pojede dál bez ohledu na argumenty a evidenci. Disulfiram se přece musí stát panaceou. Samozřejmě vůbec nejde o pacienty, i když se o nich žvaní pořád dokola, jde o mašinu na peníze.
11863
Diskuse