Západní demokracie je v nové studené válce slabší než v té první
23. 3. 2023
čas čtení
7 minut
Pro demokraty je úporná hospodářská krize existenčně hrozivější než jakýkoli příklad z Moskvy nebo Pekingu
Svět je opět rozdělen na soupeřící sféry moci Východu a Západu, ale jde o novou studenou válku, nebo o ohřáté zbytky z té minulé? Odpovědí je obojí. Pro Vladimira Putina velmocenské soupeření 20. století nikdy neskončilo, i když z ekonomického a vojenského hlediska mělo jasného vítěze a nebyl jím Sovětský svaz. Ruský prezident je odhodlán toto ponížení zvrátit, alespoň v ruské národní představivosti. V jiných sférách je trajektorie dalšího úpadku, píše Raphael Behr.
Rusko stále může dělat globální potíže. Jaderně vyzbrojený darebácký stát s chutí po územní expanzi nelze ignorovat. Ale parita s USA je pro Kreml vzdálenou vzpomínkou. Pro Čínu je to cíl na blízkém horizontu.
Tento rozdíl je základním kontextem návštěvy Si Ťin-pchinga v Moskvě tento týden. Kremelská propaganda líčí summit jako upevnění partnerství. To je fikce pro pošramocené ruské ego. Čínský prezident není Putinův přítel, je to mecenáš, který přijímá pocty od klienta.
Invaze na Ukrajinu byla obrovskou chybou. Před ní měl Putin na výběr. Měl zajišťovací pozice vůči Západu; vliv vykoupený plynem. Teď je z něj obviněný válečný zločinec, který provozuje větší benzinovou pumpu pro země, jež ignorují západní sankce, a vedle toho pronajímá své žoldáky válečným lordům.
Je to určité živobytí. Putin není tak izolovaný, jak si USA a EU myslí, že by měl být. Moskvou překroucené převyprávění ukrajinské války jako produktu agrese NATO si kupuje mínění na globálním jihu, zejména v místech, kde je západní vojenská arogance známým neduhem. Pro jiné je celá věc provinčním evropským sporem bez zjevného morálního imperativu, který by je přiměl postavit se na stranu Ukrajiny.
To z nich dělá skupinu zákazníků pro ruský obchod, nikoliv trvalé spojenectví, a už vůbec ne ucelený model hospodářského a politického rozvoje, který by mohl konkurovat liberální demokracii.
I ve své stagnující ideologické době Sovětský svaz tvrdil, že reprezentuje něco vznešenějšího než zájmy jediné země. Komunismus byl globální vírou. Putinismus takový nárok nemá. Je to banální hybrid kleptokracie a krvežíznivého nacionalismu. To neznamená, že by neměl v zámoří žádné příznivce. Rozčilování ruského prezidenta nad genderovou fluiditou jako vykastrovaným toxinem, který oslabuje Západ, se těší vnímavému publiku krajní pravice v USA i v Evropě. Kreml posiluje svůj vliv pumpováním dezinformací do západních digitálních debat a špinavých peněz do volebních kampaní.
To dělá z Putina krále trollů pro lidi, kteří se cítí rozhořčeni převahou sociálního liberalismu ve svých vlastních zemích. V Rusku však není nic, co by se dalo označit za vzor vlády. Drancování přírodních zdrojů, dušení disentu a obětní beránciy menšin zemi oslabili a zchudla.
I zde je rozdíl oproti Číně značný. Čínská komunistická strana spojila diktaturu s průmyslovou dynamikou způsobem, který vítězní demokraté na konci studené války považovali za nemožný. Teorie tvrdila, že přechod od marxistické ekonomiky bude vyžadovat konec státní monopolní kontroly. To by posílilo postavení soukromě bohaté střední třídy, která by pak požadovala vlastnická práva, právní stát a politickou svobodu. Demokracie a kapitalismus tvořily neoddělitelný svazek.
Také internet bez hranic měl technicky znemožnit státní kontrolu individuálního podnikání shora dolů. To všechno byla pěna samolibosti. Generaci po masakru na náměstí Nebeského klidu si o něm v čínských internetových prohlížečích nepřečtete. Mezitím západní spotřebitelé šílí po TikToku se sídlem v Pekingu.
Možná se zúčtování pouze odložilo. Nečekaná erupce protestů proti uzavření Číny koncem loňského roku ukázala, jak málo toho ve skutečnosti víme o napětí pod fasádou kontroly čínské komunistické strany. Splasknutí realitní bubliny, které způsobilo náhlý hospodářský pokles, vyvrátilo hlavní mýtus Siovy doktríny - že autokraté jsou nejlepšími hospodářskými manažery.
Argumentem je, že vůdci v demokraciích se podbízejí vrtošivým voličům, kteří požadují okamžité uspokojení, zatímco neochvějný vládce plánuje na delší strategický časový horizont.
Tak to ale nikdy nefunguje. Umlčování nesouhlasu připravuje diktátory o údaje, které potřebují k tomu, aby věděli, kdy jsou jejich úsudky chybné. Podřízení se bojí upozornit na nedostatky v plánu. Chyby se prohlubují a zakrývají. Domácí nespokojenost, kterou nelze potlačit, se odvrací rozdmýcháváním vlasteneckého zápalu proti cizincům, čímž se země dostává na cestu k válce. Takoví zoufalci jsou předvídatelní.
V diagnóze nestálosti volební politiky je však ošklivá pravda. Nikdo, kdo sleduje Británii zvenčí, si nemyslí, že problémem posledních let je nadbytek strategické moudrosti v britské vládě.
To není argument proti demokracii, ale připomínka rozdílu mezi demokraty a populisty. Populisté využívají netrpělivosti. Nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů. Každý, kdo tuto metodu zpochybňuje, je odsouzen jako agent úpadku, který podporuje prohnilý status quo, nebo jako zrádce, který chce zmařit národní obrození. Zní vám to povědomě?
Je to začarovaný kruh: populista získá mandát k nemožnému a předvídatelně selže, čímž se ještě více prohloubí názor veřejnosti, že demokratická politika nemůže přinést radikální změnu, po které lidé touží, což je recept na další populismus.
Hrozba je o to akutnější, že selhává i ekonomický model, na němž demokracie stojí. Britské mzdy od roku 2008 reálně stagnují nebo klesají. Slib 20. století, že děti budou vyrůstat na vyšší životní úrovni než jejich rodiče, je nesplněn. Liberální demokracie nabízí sociální vzestup díky zásluhám a tvrdé práci. Jedinými spolehlivými nositeli jsou nyní zdědit dědictví a mít štěstí.
To je porušení implicitní smlouvy uzavřené u volebních uren. Oprávnění vládnout se uděluje ve volbách, ale víra ve volby se rozkládá, pokud hlasování v průběhu několika cyklů nezlepší situaci.
To není problém Putina ani Si. Diktátoři mají své metody, jak se vypořádat s lidovým rozčarováním. Pro demokraty je však úporná ekonomická malátnost existenčně hrozivější než jakýkoli příklad Moskvy nebo Pekingu. Žádný prokazatelně lepší model neexistuje, ale odolnost západních společností potřebuje víc než jen samolibé očekávání, že všichni rivalové dříve či později implodují.
V této nové éře, která povrchně vypadá jako druhá studená válka, nepřichází hrozba z nějakého jiného mocenského bloku. Spočívá v naší vlastní neschopnosti vypořádat se se složitými problémy a v populistickém odklonu k jednoduchosti, lehkovážnosti a popírání problémů.
Podrobnosti v angličtině ZDE
6273
Diskuse