Nová "válka tankerů" a eskalace americké armády v Perském zálivu

10. 8. 2023

Nyní Bidenova administrativa zvažuje umístění ozbrojeného amerického vojenského personálu na paluby obchodních lodí proplouvajících Hormuzským průlivem, který spojuje Perský záliv s Arabským mořem a otevřeným oceánem. Takové opatření by šlo ještě dál než to, co Spojené státy udělaly v 80. letech 20. století.

Umístění vojáků na komerčních lodích je údajně zatím pouze návrhem, ale přichází v době reálného stupňování americké vojenské přítomnosti v Perském zálivu a jeho okolí. Nedávné nasazení americké armády zahrnovalo lodě námořnictva, námořní pěchoty a stíhací letouny.

Tyto kroky jsou v rozporu s deklarovaným záměrem několika amerických administrativ, který spočívá ve snížení, nikoliv zvýšení vojenské angažovanosti USA na Blízkém východě, a v přesunu pozornosti a zdrojů jinam, zejména do východní Asie a Tichomoří. Pokračující - a nyní zvýšená - vojenská angažovanost na Blízkém východě navzdory tomuto záměru udržuje zranitelnost USA. Nově rozmístěný personál se může stát, stejně jako americké jednotky, které jsou stále v Iráku a Sýrii, terčem nepřátelské palby. Jejich přítomnost s sebou nese další riziko zatažení Spojených států do ještě větších ozbrojených konfliktů.

Nasazení znamená vstup do zóny regionálního soupeření a není jednoduchou záležitostí ochrany dobrých proti zlým. Navzdory neustálému upírání pozornosti na Írán jsou regionální rivalové Teheránu - včetně těch, z nichž pochází nebo k nim směřuje většina obchodní lodní dopravy, kterou chce Bílý dům chránit - stejně vzdáleni americkým hodnotám a zájmům. Saúdská Arábie, tradičně hlavní soupeř Teheránu, je přinejmenším stejně autoritářský stát jako Írán porušujících lidská práva, jehož činy a ideologie mají pro Američany smrtící důsledky.

Deklarovaným důvodem pro úvahy o umístění amerických vojáků na obchodních lodích a součástí pozadí dalších amerických vojenských misí v regionu je obtěžování, či přímo zadržení některých ropných tankerů proplouvajících Hormuzským průlivem ze strany Íránu. Při jiné politice USA by se ale této situaci dalo předejít. Stejně jako mnoho jiných íránských kroků a akcí je tato praxe reaktivní.

Byly to Spojené státy, nikoli Írán, kdo zahájil poslední kolo pronásledování tankerů jiného státu a zabavování jeho ropy. Akce Spojených států odrážejí jednostrannou politiku USA, která se snaží zabránit vývozu íránské ropy. Tato politika nemá oporu v mezinárodním právu a Írán nepřekvapivě označil americké zabavování a prodej jeho ropy za "pirátství".

Tato dynamika částečně připomíná válku tankerů z 80. let 20. století. Byl to irácký režim Saddáma Husajna - který zahájil íránsko-iráckou válku a na jehož stranu se tehdy přikláněla politika USA - kdo zahájil útoky proti tankerům a dalším komerčním ropným zařízením. Írán na útoky na vlastní lodě a infrastrukturu reagoval údery na tankery iráckého spojence Kuvajtu.

Načasování některých nedávných íránských zásahů proti lodní dopravě ukazuje, že íránské akce mají povahu odvety. V reakci na americké zadržení íránského tankeru v dubnu Írán jen o několik dní později převzal v Ománském zálivu kontrolu nad tankerem převážejícím ropu z Kuvajtu a pronajatým společností Chevron.

Další íránské zásahy do lodní dopravy jsou obecnější reakcí na ekonomickou válku USA proti Íránu, která v podstatě pokračuje v politice "maximálního tlaku" Trumpovy administrativy. Írán vysílá vzkaz, že jej nelze ignorovat - že pokud mu nebude umožněno vyvážet ropu, budou mít ostatní producenti ropy potíže s vývozem své komodity, a že potřebuje soustředěnou pozornost americké vlády při hledání náhrady za dohodu, která omezila íránské jaderné aktivity výměnou za částečné zmírnění sankcí a kterou Trump v roce 2018 roztrhal.

Jakékoli úvahy o rozmístění amerických vojáků na obchodních lodích musí řešit několik důležitých otázek a rizik. Především jde o značné nebezpečí incidentů na moři, které by mohly vést k širšímu válečnému konfliktu mezi Spojenými státy a Íránem. Toto riziko by vyplývalo z jakékoli akce, při níž by se americký personál účastnil přestřelek; ale bylo by obzvláště vysoké v případě amerických obětí. V reakci na takový incident by silný vnitropolitický tlak tlačil Bidenovu vládu k ještě větší vojenské eskalaci.

Další otázky vyvstávají ze skutečnosti, že plavidla, která mají být chráněna, jsou komerční operace spojené s posádkami, majiteli lodí a obchodníky se zbožím, kteří většinou nejsou z USA. Pokud by ochrana měla být poskytnuta pouze vybraným plavidlům, jednalo by se o jakousi průmyslovou politiku na steroidech, která by s sebou nesla obvyklé otázky spojené s jakoukoli průmyslovou politikou týkající se výběru vítězů a poražených.

Pokud by ochrana byla komplexnější, pak by se americký personál doslova svezl na mnoha plavidlech, jejichž poslání je definováno z hlediska zájmů zahraničních společností a cizích států, které se často budou lišit od zájmů Spojených států.

Když se některá z těchto lodí dostane na moři do svízelné situace, kdo přesně jí velí? Američané sice obsluhují zbraně, ale u kormidla je pravděpodobně stále obchodní kapitán. Tyto otázky jsou důležité, protože vznik násilného incidentu na moři nebo vyhnutí se mu může záviset na okamžitých navigačních rozhodnutích, která by ovlivnila, zda se například potenciálně nepřátelské plavidlo nedostane příliš blízko.

U komerčních operací, které jsou spojeny s bezpečnostními riziky, jako je vývoz ropy přes Perský záliv a Hormuzský průliv, je rozsah obvykle definován pojistnými sazbami a rozhodnutími provozovatelů v reakci na tyto sazby - rozhodnutími, která berou v potaz širší úvahy, jako je celosvětová poptávka po ropě. Zásah USA do této činnosti by znamenal částečné převzetí funkcí, které by bylo lépe ponechat trhu a společnosti Lloyds of London.

Zásadnější je, že eskalace vojenské přítomnosti USA a vojenských operací v oblasti Perského zálivu je v přímém rozporu s nedávným vítaným trendem snižování napětí v této oblasti. Tento trend zahrnuje obnovení diplomatických vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií zprostředkované Čínou a oteplení vztahů mezi Íránem a Spojenými arabskými emiráty. Menší arabské státy v Perském zálivu, jako je Kuvajt, Katar a Omán, jsou v rozšiřování mírových vztahů s Íránem ještě pokrokovější než Saúdové.

Tvůrci americké politiky si musí dobře rozmyslet, jakou stopu zanechají Spojené státy v tomto regionu jako vnější intervenční subjekt. Mohla by to být pozitivní stopa - podobně jako to udělali Číňané - většího míru a stability - což je v zájmu regionálních států, globálních dodavatelů energie i Spojených států. Bylo by nešťastné, kdyby se místo toho jednalo o zvýšené napětí a nestabilitu s tím, že se do regionu navrátí další americké vojenské zdroje a s nimi spojené závazky.     

Celý text v angličtině ZDE