Kde hledat kontury svobody

10. 8. 2023 / Matěj Metelec

Podobně jako Constantovi nasvěcovaly význam negativní svobody jakobínský teror a Napoleonova despocie, Berlin její kontury vnímal ostře díky totalitarismům 20. století. Ty prostoupily společnost státem natolik, že oblast negativní svobody se ve stalinském SSSR smrskla na hovory vedené šeptem v kuchyni, nemluvě o tom, že pozitivní svoboda byla redukována na udávání tajné policii. Bez totalitarismu či autoritářství, které by fungovaly jako její kontrast, je pojetí negativní svobody daleko komplikovanější než jiný ústřední pojem modernity, rovnost. Už proto, že rovnost je součástí dějin o poznání déle a svůj výraz nalézala už v primitivním komunismu, který formoval povstávání všemožných „uražených a ponížených“, od otrockých vzpour antiky přes selská povstání středověku a novověku až k moderním formám „primitivních rebelií“ (Hobsbawm).

Svoboda dlouho znamenala spíš udělenou privilej než „přirozené“ právo, a jako ústřední pojem politické filosofie je spjata teprve se vzestupem buržoazní společnosti. Její moderní výsostné postavení v ideologii těchto společností je spojeno nejen s vymezením proti totalitarismům, ale také s hospodářským růstem, který umožňoval (přinejmenším teoreticky) rozšiřovat participaci na aktuální (nikoli jen potenciální) svobodě širokým vrstvám populace. To ostatně koreluje s tím, jak se pohrdlivé výroky na adresu „buržoazní svobody“ stávaly v sovětském bloku postupem času, kvůli neschopnosti komunistických režimů zajistit ne-li růst, tak aspoň stabilitu životní úrovně, stále méně a méně přesvědčivé. Jak známo, největší opoziční hnutí v bloku, polskou Solidaritu, nemobilizovala ani tak ideál svobody, jako zvyšování cen masa.

Svoboda byla zkrátka na cestě od novověku k modernitě spojena nejen s omezováním královské moci, ale také s dostatečnými prostředky k jejímu uplatnění. Z téhož důvodu, proč představitelé formujícího se dělnického hnutí měli jen malé pochopení pro liberalismus, hledali někteří despotové rané modernity, jako byl Napoleon III., spojence proti liberální buržoazii v nižších třídách. Ve 20. století pak převahu „svobodného světa“ nad táborem socialismu definitivně potvrdila až zmíněná ekonomická superiorita. Co ale pro toto ustavené pojetí svobody znamená, že narážíme na „meze růstu“? A to přinejmenším v tom, že dneska je vice méně každému jasné, že nemůže platit stará Marxova poučka, že méně vyspělá společnost vidí svůj budoucí obraz ve společnosti vyspělejší, protože na to by přírodní zdroje při stávající dynamice spotřeby zkrátka nestačily.

Ve své právem oceňované knize Poválečná Evropa britský historik Tony Judt mimo jiné popisuje, jak po druhé světové válce došlo k boomu ve vlastnictví aut a také, co pro střední, ale nezřídka také dělnickou třídu znamenala možnost pořídit si levné rodinné auto. Byla to zároveň doba, kdy byly jen malé restrikce ohledně toho, kde jste mohli kempovat, takže dovolená se dala pořídit velmi levně. Když se z oblasti politické teorie přesuneme do oblasti každodenní praxe, patří ke svobodě například právě možnost dojet s autem a kempovat kdekoli ve volné přírodě vás napadne, včetně možnosti neomezovat se co se týče vyhazování odpadků? Znamená regulace v této oblasti omezení svobody?

V rámci shora nastíněného Berlinova pojetí nepochybně ano. Zároveň snad jen skalní libertariáni by hájili právo odhazovat pet lahve do moře jako úhelný kámen lidské svobody. Nesoulad, který intuitivně cítíme mezi teorií a náležitou praxí, nejspíš vychází právě z pojetí svobody, které neodpovídá našemu zmenšenému světu. Pokud se máme vyrovnat výzvami dneška, bude patrně nutné, začít znovu promýšlet pojetí svobody, které jim bude přiměřené. Protože jestli se za požadavkem pozitivní svobody vedle demokracie může skrývat i totalitarismus, za imperativem negativní svobody se může skrývat zase klimatický kolaps.