Jak utopit v infantilním pragmatismu vše živé, křehké, aneb konec pirátů v Čechách

10. 6. 2024 / Pavel Veleman

čas čtení 6 minut
 

Věnováno více než patnácti o víkendu utonulým uprchlíkům, kteří navýšili více než 20 000 mrtvých našich lidských spolusester, spolubratrů a malých broučků, kterým skončil život na dně Středozemního moře dříve než vůbec mohl začít. Včera si na ně nikdo z politiků nebo novinářů při té noční slávě skoro „ruského antihumanismu (…Lidí je jako sraček, M. Švandrlík, Černí Baroni)“ - nevzpomněl ani slovem, myšlenkou - natož soucitem …“

Stydím se za většinu politiků ČR, ale i Evropy a jejich voličů. Jsme společně nakaženi morem strachu a sobectví stejně jako většina našich předků ve třicátých letech dvacátého století…Odpočívejte v pokoji.“

Pirátskou stranu sleduji od samého vzniku v roce 2009. Pamatuji se, že mi nebyli ze začátku moc sympatičtí. Až díky komunální politice na Praze 10 jsem začal sledovat několik osobností, které ve spojení s občanskými iniciativami velmi odvážně pomáhaly ničit díky svému nenápadnému vylodění v „Zátoce sviní v Praze 10“ - to personálně nejhorší z tehdejších mužů a žen ODS, ČSSD, Zelených, KSČM, kteří se domnívali, že na Praze 10 budou na věky.

 

A potom přichází první šok (velmi nadějný) – rok 2017, parlamentní volby a obrovský úspěch Pirátů (22 mandátů a třetí nejsilnější strana). Najednou se objevuje velmi silná sestava, která náhlwe do parlamentních lavic vrací mladický elán, nacházejí a ukazují veřejnosti již skoro zapomenutý opravdový smysl parlamentní práce, otevírají skutečně těžká témata, která jsou zásadní pro sjednocení rozdělené společnosti. 

Například léčbu metastázy exekucí, korupce, změnu pohledu na sociální oblast, kdy najednou v jejich slovníku je klient nebo klientka, se kterým pracuji, nazýván člověkem v sociálních problémech a ne nepřizpůsobivým parazitem, otevírá se otázka dostupného bydlení, jako zásadního tématu pro ČR, slyším kritiku velmi omezeného, neoliberálního pohledu na nejen na ekonomiku, hájení práva, pirátští politici například čtou knihy, chodí na koncerty, do divadel, na filmy a také mají smysl pro humor. Najednou jsou tak podobní svým souputníkům ze Západu a přihlášení se skutečně k evropským hodnotám je pro ně samozřejmostí …A já poprvé od Listopadu 1989 a zániku „Občanského hnutí“ - opravdu někomu lidsky věřím.

Dnes vím, že to byla určitá projekce snu - konečně vidět tu navždy svým prezidentem Havlem očekávanou novou generaci, která není zatížena komunismem, má zahraniční školy a jsou to konečně Evropani, kteří jsou ve světě doma a ne pouze na výletě, jako většina nás ostatních. Nehájí stále dokola laciný antikomunismus, jako moje generace studentských vítězů roku 1989. Jsou schopni třeba chápat i nezávislé, levicové, sociální myšlení a chování mladých lidí na „Klinice“ Prahy 3.

A hlavně – jsou solidární s lidmi v neštěstí, na útěku před válkou, bídou, ekologickou katastrofou a chápou migraci jako jev, který prochází napříč lidskými dějinami a před kterou nelze utéct, jak přesně píše ve své poslední knize z roku 2017 Zygmunt Bauman (1925 – 20217) „Cizinci před branami.“

Jenže po podzimních, parlamentních volbách v roce 2021 přichází šok číslo dva (velmi beznadějný). Nejprve při zjištění, že politická naivita pirátů byla převálcována nejen lidmi ze STAN a „Dozimetru“. A tak „Velký kormidelník“ Ivan  Bartoš nejprve uklízí své premiérské sako, které již měl ušito - do skříně politické směšnosti (a že tam těch trapných a infantilních rekvizit piráti mají bezpočet) a zavelí k tvrdému stranickému pragmatismu. 

Najednou platí „hláška“ z nesmrtelného filmu z roku 1964 Limonádový Joe aneb Koňská opera: „Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“. Piráti zjišťují, že vládní svačina třeba s „Donem Pablo Blažkem“ se nakonec dá sníst i bez útěku na záchod. Společný zločin nás spojí, jak říkal v nadsázce pan ministr Kalousek panu předsedovi vlády Vladimíru Špidlovi, který se však prý tolik nesmál.

A již to jede, jak po másle:

Neoliberální model ODS v té nejhorší podobě se opět vrací a užitečné idioty tohoto projektu místo Bursíkových Zelených v Topolánkově vládě v roce 2007 snad ještě více dělají piráti. A tam někde v televizním studiu bývalá kandidátka na ministryni práce a sociálních věcí naprosto pragmaticky vyměnila snad ve vteřině po volbách veškerou vnitřní pravdivost za zlatou klec funkce místopředsedkyně poslanecké sněmovny/zapomnění.

Dnes hájí strašidelné návrhy asociálního ministra MPSV Jurečky, které jsou úplným opakem toho, co tvrdila nám, sociálním pracovníkům před volbami v roce 2021 a díky kterému dostala obrovské množství preferenčních hlasů. A takto je to s většinou bývalých pirátských poslanců. A když ještě do toho připočítáme maloměšťáckou, povýšenou parodii pana Hřiba a paní Komrskové na původní, volnomyšlenkářský styl pirátů – jsme na šesti procentech a jediném mandátu.

A tak pokládám před definitivním pádem do zapomnění poslední otázku pro otce, zakladatele, pana Ivana Bartoše:

Může sympatizant nebo dokonce člen pirátské strany navštívit ve svém volném čase komentovaný překlad článku Karla Teigeho (The Marketplace of Art), který spolupořádá „Nadace Rosa Luxemburg Stiftung“? Pakliže stále ne, viděl bych jako nejlepšího partnera pirátů stranu Motoristé sobě a jejího lídra, pana Filipa Turka. Možná má ve své sbírce fašistických a nacistických artefaktů i zbraň, kterou 15. 1. 1919 byla v Berlíně zákeřně zavražděna politickými silami, které později přešly do národního socialismu, právě R. L.


5
Vytisknout
5753

Diskuse

Obsah vydání | 13. 6. 2024