V Česku prý odbory nepotřebujeme, takže ani dělbu moci a demokracii

25. 11. 2024 / Boris Cvek

Musím se přiznat, že se stále nemohu vzpamatovat z toho, jak si Radek Špicar a Zbyněk Stanjura notovali v Otázkách V. Moravce nad tím, že firmy se rády rozdělí o své zisky se zaměstnanci. To popírá celé dějiny západní civilizace od 19. století do dneška. Proč ti lidé v USA, Německu, Francii, Británii vlastně stávkují? To jsou tak blbí? My tady samozřejmě máme vyšší mzdy než oni, takže jim můžeme radit, že se s nimi vlastníci rozdělí. Nebo ne?

Aby bylo jasno: nikdy jsem v odborech nebyl (ač to vyvolalo velký údiv u mého kolegy, amerického univerzitního profesora, který mi naléhavě vysvětloval, jak je to důležité být v odborech… on asi nikdy nezažil scénku, v níž vás odborář přesvědčuje argumentem, že na Vánoce bude zdarma čokoládová kolekce) a v mnoha ohledech obdivuji politiku paní Thatcher a pana Reagana v jejich vlastní době. Odbory mohou škodit, stávek může být přespříliš. Jenže tímhle Česká republika rozhodně netrpí. Trpí pravým opakem.

Bez odborů by nebylo moderního sociálního pokroku. To je prostě fakt platný i dnes. Moderní společnost stojí na konfliktech mezi různými zájmy a pouze tyto konflikty jí dávají nejen prosperitu, ale i svobodu. Příkladem takových konfliktů může být politická soutěž nebo soudní spory. Tvrzení, že zaměstnavatelé se sami rádi rozdělí, popírá reálné dějiny, vede k bídě a totalitě. Jedna z prvních věcí, kterou udělal Hitler po nástupu k moci, byla likvidace odborů. Proč? Protože jeho vize národa byla právě založena na harmonickém soužití tříd, kdy se bohatí sami od sebe ve jménu národní pospolitosti (Volksgemeinschaft) rozdělí s chudými. Realita nacistického Německa samozřejmě dopadla tak, že docházelo k brutálnímu vykořisťování pracujících a věrchuška si žila jako šlechta.

Argumentem, že konflikty zájmů vlastně neexistují, lze zrušit dělbu exekutivní, soudní a legislativní moci, stačí přece jeden báťuška, který se o všechny postará. Proč kontrolovat, vynucovat, bít se za svá práva, když přece ve společnosti vládne harmonie zájmů a mezi zaměstnavateli a zaměstnanci neexistuje žádný konflikt? Cesta k prosperitě a demokracii je zvládání a kultivování takových konfliktů, rozhodně ne jejich popírání a už vůbec ne v situaci, kdy jedna strana je fakticky vyřazena pro svou slabost a neschopnost ze hry.