Levice je mrtvá, zde je návod na resuscitaci
24. 7. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
7 minut
Lekce pro
českou levici: nezačínejte u značky, začněte u bolesti
Na
první pohled se může zdát, že český politický prostor je pestrý,
dokonce až přeplněný. Strany, hnutí, platformy, nové pokusy, staré
značky s novou fasádou – zdá se, že voliči mají z čeho vybírat. Jenže
ten, kdo přistupuje k volbám s odpovědností, empatií a určitou morální i
intelektuální mírou soudnosti, zjišťuje, že vlastně nemá komu
důvěřovat. Alex Švamberk ve svém komentáři výstižně popsal situaci
levicového voliče, který není ani dezolát, ani nostalgik, a přesto
zůstává bez možnosti skutečné volby.
KOMENTÁŘ: Levicový volič nemusí být retard a dezolát. Jen nemá koho volit - Alex Švamberk - Novinky
Ale
tento pocit politického bezdomovectví se týká mnohem širší skupiny –
těch, kdo nevolí primitivní hesla, ale hledají smysluplnou odpověď na
složitost dnešního světa. Tito lidé nevěří, že se vše vyřeší vystoupením
z NATO nebo EU. Rozumějí tomu, že geopolitická realita není souboj
dobra se zlem, ale komplikovaná síť zájmů, hodnot a kompromisů. Vědí, že
sociální stát nevznikne magickým lusknutím prstů a že solidarita není
slabost, nýbrž předpoklad důstojné společnosti. Právě pro ně je dnešní
česká politika labyrintem bez východu.
SOCDEM, kdysi domov sociálnědemokratického realismu, se po volbách a neúspěších proměnila v trosku hledající útočiště. Její spojenectví se Stačilo! není ani tak pragmatismem jako kapitulací.
SOCDEM, kdysi domov sociálnědemokratického realismu, se po volbách a neúspěších proměnila v trosku hledající útočiště. Její spojenectví se Stačilo! není ani tak pragmatismem jako kapitulací.
Jana Maláčová, kdysi silný hlas pro progresivní levici, nyní pokorně sedí vedle lidí, kteří vykládají o škůdcích
a koketují s rétorikou padesátých let. Nejde jen o ztrátu ideového
kompasu – jde o ztrátu důvěry. Mnozí, kteří kdysi věřili, že levicová
politika může být moderní, evropská a zároveň sociálně citlivá, ztratili
domov.
Ale ani na druhé straně spektra se nenabízí úleva. Konzervativní pravice zůstává uzavřená ve svém fiskálním dogmatismu, kde i debata o vyšším zdanění velkých korporací působí jako kacířství. Zelení, kteří by mohli nabídnout syntézu environmentální a sociální politiky, nejsou s to překročit svůj akademický stín a přiblížit se běžnému voliči. A Piráti – kdysi naděje mladé generace – ztrácejí dech ve vnitřních sporech a ztrátě identity.
Zůstává tedy frustrace. Není to frustrace extremistů, kteří věří, že všechno zlo pochází z Bruselu, Berlína nebo Washingtonu. Je to frustrace občana, který daně poctivě platí, pomáhá, kde může, věří v rovnost příležitostí, ale nemá koho volit. Chtěl by méně marketingu a více práce, méně symbolických gest a více promyšlené politiky. Nečeká dokonalost, jen určitou míru důstojnosti, věcnosti a odpovědnosti.
A právě těmto lidem politika dnes nabízí jen dilema – zvolit menší zlo, anebo si umýt ruce a nejít k volbám. První možnost je hořká, druhá nebezpečná. Neúčast ve volbách totiž neznamená neutralitu – znamená odevzdanost. Znamená, že rozhodování ponecháme těm, kdo křičí nejhlasitěji, kdo se nebojí lhát, a kdo vidí složité otázky černobíle.
Česká politika dnes nemá prostor pro člověka, který je sice kritický, ale ne cynický. Který dokáže chápat obavy lidí, ale nechce je zneužívat. Který cítí odpovědnost, ale odmítá slepou poslušnost. Tento člověk je v pasti. A dokud nebude slyšet jeho hlas, dokud se neobjeví síla, která osloví jeho pochybnosti i naděje, bude česká demokracie dál kulhat – s plnými stranickými kandidátkami, ale prázdnými významy.
Právě to je lekce pro českou levici: nezačínejte u značky, začněte u bolesti. Kdo se dnes v Česku bojí nečekaného výdaje? Kdo se stará o své blízké bez dostatečné podpory státu? Kdo dělá ve zdravotnictví a školství a ví, že systém skřípe? Kdo hledá nájem, který ho nezruinuje? Tito lidé netouží po marxistickém diskurzu – touží po tom, aby někdo jejich problémy konečně pojmenoval, pochopil a vyřešil. A to ne šeptem, ale jasně, jednoduše, opakovaně.
Jaký smysl má politika, která se bojí být slyšet? Jaký význam má program, který není schopen říct v jedné větě, co vlastně chce? Česká levice v posledních letech buď mlžila, nebo se obklopila rétorikou, která odradila i ty, kdo by s ní přirozeně souzněli. Mezi intelektuálním elitářstvím a antisystémovou šarádou zůstala prázdnota, kterou vyplnily buď marketingové projekty typu ANO, nebo otevřená reakce.
A právě v tom spočívá ono zásadní poznání: když se společnost radikalizuje zprava, umírněná levice není protihodnota – je kapitulace. To není výzva k dogmatismu, ale k odvaze. Politika, která chce obstát v turbulentní době, se nesmí bát mluvit jednoznačně – a i riskovat, že tím někoho naštve. Věty jako Bydlení je právo nebo Bohatí mají platit víc nejsou radikální ve smyslu ideologickém, ale ve smyslu srozumitelnosti a síly. A ta je dnes potřeba víc než kdy jindy.
Největší chybou dnešní české levice není, že není moderní. Její chybou je, že zapomněla, komu má sloužit, co má hájit a jak o tom mluvit. Úspěšné kampaně jako Mamdaniho nejsou zázrakem TikToku, ale návratem k politice, která staví na důvěře, identifikaci, jednoduchosti a opakovatelnosti. Volič nepotřebuje číst šestnáctistránkový program – potřebuje vědět, že někdo mluví za něj.
A dokud česká levice zůstane zmatenou karikaturou sebe sama – tichou, nerozhodnou, neviditelnou – bude dál ztrácet. Ne kvůli voličům, ale kvůli sobě.
Ale ani na druhé straně spektra se nenabízí úleva. Konzervativní pravice zůstává uzavřená ve svém fiskálním dogmatismu, kde i debata o vyšším zdanění velkých korporací působí jako kacířství. Zelení, kteří by mohli nabídnout syntézu environmentální a sociální politiky, nejsou s to překročit svůj akademický stín a přiblížit se běžnému voliči. A Piráti – kdysi naděje mladé generace – ztrácejí dech ve vnitřních sporech a ztrátě identity.
Zůstává tedy frustrace. Není to frustrace extremistů, kteří věří, že všechno zlo pochází z Bruselu, Berlína nebo Washingtonu. Je to frustrace občana, který daně poctivě platí, pomáhá, kde může, věří v rovnost příležitostí, ale nemá koho volit. Chtěl by méně marketingu a více práce, méně symbolických gest a více promyšlené politiky. Nečeká dokonalost, jen určitou míru důstojnosti, věcnosti a odpovědnosti.
A právě těmto lidem politika dnes nabízí jen dilema – zvolit menší zlo, anebo si umýt ruce a nejít k volbám. První možnost je hořká, druhá nebezpečná. Neúčast ve volbách totiž neznamená neutralitu – znamená odevzdanost. Znamená, že rozhodování ponecháme těm, kdo křičí nejhlasitěji, kdo se nebojí lhát, a kdo vidí složité otázky černobíle.
Česká politika dnes nemá prostor pro člověka, který je sice kritický, ale ne cynický. Který dokáže chápat obavy lidí, ale nechce je zneužívat. Který cítí odpovědnost, ale odmítá slepou poslušnost. Tento člověk je v pasti. A dokud nebude slyšet jeho hlas, dokud se neobjeví síla, která osloví jeho pochybnosti i naděje, bude česká demokracie dál kulhat – s plnými stranickými kandidátkami, ale prázdnými významy.
Jenže politický prostor, kde
pravice sílí na vlně radikalizace, kde se rétorika o národní identitě a
„obratu k normálnosti“ stává mainstreamem, nemůže být vyvážen jen
technokratickými gesty nebo slušně odvedeným PR. Radikalismus se
neporáží vlažností. Politika není laboratorní pokus – je to živý kontakt
s emocemi, touhami, hněvem a nadějí. A když se společnost propadá do
polarizace, její volič nečeká odvážený střed – ale silnou protiváhu.
Příběh Zohrana Mamdaniho v newyorských primárkách nám ukazuje, že návrat levice se neodehraje přes „umírněnost“, ale přes radikální návrat k základům – ne ideologicky, ale existenčně. Mamdani nevyhrál proto, že byl „mladý a byl na TikToku“. Vyhrál, protože nabídl konkrétní, srozumitelnou, hlasitou odpověď na konkrétní bolesti lidí, kterým politický mainstream přestal naslouchat. Jeho hesla – Free, fast buses, Childcare for all, Hold bad landlords accountable (Bezplatné a rychlé autobusy, péče o děti pro všechny, odpovědnost špatných majitelů bytů) – nebyla programová esa pro intelektuály. Byla to řešení, která rezonovala s těmi, kdo každý den počítají dolary na MHD, zápasí s nájmem a nemají kde nechat děti.
Příběh Zohrana Mamdaniho v newyorských primárkách nám ukazuje, že návrat levice se neodehraje přes „umírněnost“, ale přes radikální návrat k základům – ne ideologicky, ale existenčně. Mamdani nevyhrál proto, že byl „mladý a byl na TikToku“. Vyhrál, protože nabídl konkrétní, srozumitelnou, hlasitou odpověď na konkrétní bolesti lidí, kterým politický mainstream přestal naslouchat. Jeho hesla – Free, fast buses, Childcare for all, Hold bad landlords accountable (Bezplatné a rychlé autobusy, péče o děti pro všechny, odpovědnost špatných majitelů bytů) – nebyla programová esa pro intelektuály. Byla to řešení, která rezonovala s těmi, kdo každý den počítají dolary na MHD, zápasí s nájmem a nemají kde nechat děti.
Právě to je lekce pro českou levici: nezačínejte u značky, začněte u bolesti. Kdo se dnes v Česku bojí nečekaného výdaje? Kdo se stará o své blízké bez dostatečné podpory státu? Kdo dělá ve zdravotnictví a školství a ví, že systém skřípe? Kdo hledá nájem, který ho nezruinuje? Tito lidé netouží po marxistickém diskurzu – touží po tom, aby někdo jejich problémy konečně pojmenoval, pochopil a vyřešil. A to ne šeptem, ale jasně, jednoduše, opakovaně.
Jaký smysl má politika, která se bojí být slyšet? Jaký význam má program, který není schopen říct v jedné větě, co vlastně chce? Česká levice v posledních letech buď mlžila, nebo se obklopila rétorikou, která odradila i ty, kdo by s ní přirozeně souzněli. Mezi intelektuálním elitářstvím a antisystémovou šarádou zůstala prázdnota, kterou vyplnily buď marketingové projekty typu ANO, nebo otevřená reakce.
A právě v tom spočívá ono zásadní poznání: když se společnost radikalizuje zprava, umírněná levice není protihodnota – je kapitulace. To není výzva k dogmatismu, ale k odvaze. Politika, která chce obstát v turbulentní době, se nesmí bát mluvit jednoznačně – a i riskovat, že tím někoho naštve. Věty jako Bydlení je právo nebo Bohatí mají platit víc nejsou radikální ve smyslu ideologickém, ale ve smyslu srozumitelnosti a síly. A ta je dnes potřeba víc než kdy jindy.
Největší chybou dnešní české levice není, že není moderní. Její chybou je, že zapomněla, komu má sloužit, co má hájit a jak o tom mluvit. Úspěšné kampaně jako Mamdaniho nejsou zázrakem TikToku, ale návratem k politice, která staví na důvěře, identifikaci, jednoduchosti a opakovatelnosti. Volič nepotřebuje číst šestnáctistránkový program – potřebuje vědět, že někdo mluví za něj.
A dokud česká levice zůstane zmatenou karikaturou sebe sama – tichou, nerozhodnou, neviditelnou – bude dál ztrácet. Ne kvůli voličům, ale kvůli sobě.
Protože
dějiny opakovaně ukazují, že když se společnost začne dusit, lidé
nehledají klidné vysvědčení – hledají kyslík. A ten nepřináší nikdo, kdo
se bojí otevřít pusu.
1587
Diskuse