Chcete vědět, proč jsou Izraelci lhostejní k tomu, co se děje v Gaze? Stačí se podívat na izraelskou televizi

27. 8. 2025

 

Další příklad se objevil ve zpravodajství veřejnoprávní televize Kan. Tam se tvrdilo, že zpráva vycházela z informací ze zdrojů identifikovaných s Hamásem a nezohledňovala „skutečná čísla“ – ta, která poskytla izraelská armáda. Reportáž šla ještě o krok dál a tvrdila: „OSN raději opakuje falešnou kampaň o hladu iniciovanou Hamásem a ignoruje ty, kteří skutečně hladoví – izraelské rukojmí v Gaze.“ Člověk by se měl ptát, proč je nemožné, aby rukojmí byli podvyživení a všichni kolem nich hladověli také.

I když se v různých vysíláních ozývalo a ozývá několik nesouhlasných hlasů, mám dojem, že během této války jsou komentáře pozoruhodně jednotné – zejména ve vztahu k armádě a jejím akcím. Alespoň částečně to může být způsobeno tím, že mnoho novinářů – stejně jako celá izraelská společnost – absolvovalo povinnou službu v izraelských obranných silách. Je to téměř jako by se vysílací stanice považovaly za další brigádu na frontě.

Večerní zprávy jsou v Izraeli stále významné a vlivné, přičemž každý kanál čerpá z galerie panelistů. Mezi nimi je obvykle alespoň jeden generál ve výslužbě, spolu s komentátory, analytiky a rádoby analytiky (většinou muži). Diskutují o široké škále témat, s výjimkou jednoho: civilního obyvatelstva v Gaze.

Tato norma zřejmě odráží více než jen osobní názory panelistů. Teprve minulý měsíc unikla informace o odhalující konverzaci ve vnitřní WhatsApp skupině kanálu Channel 12. Několik novinářů kritizovalo nedostatek reportáží o humanitární katastrofě, ale byli odmítnuti generálním ředitelem zpravodajské společnosti, který jim doporučil, aby se raději dívali na zprávy, místo aby navrhovali, co by v nich mělo být.

To se zřejmě stalo neoficiálním pravidlem pro izraelské novináře napříč spektrem. „Ve zprávách se novináři snaží nedotýkat se ožehavých témat, a pokud to udělají, je to způsobem, který je podbízivý a vystrašený,“ řekl novinář pracující v Kan v rozhovoru pro Haaretz loni v prosinci. „Bolí mě, když vidím, jak se místo, kde pracuji, snaží směřovat doprava, zatímco je vládou obviňováno z levicovosti.“

Toto obvinění je další částí příběhu. Izraelská média jsou pod neustálým dohledem – a dokonce i pod hrozbami – vlády Benjamina Netanjahua, která označuje nesouhlasná média za „jedovaté kanály“ a sankcionuje nebo odmítá komunikovat s těmi, kteří se snaží informovat nezávisle. V takovém prostředí není překvapením, že málokdo je ochoten prezentovat pravdu, která je nepříjemná nejen pro vládu, ale i pro diváky.

Podle průzkumu zveřejněného v červnu loňského roku totiž 64 % Izraelců věří, že místní média informují o Gaze vyváženě a že není třeba prezentovat širší obraz situace. Mezi respondenty, kteří hlasovali pro strany současné vládní koalice, tento názor podporovalo 89 %.

Kromě toho, že jsou součástí společného úsilí ve válce, čelí izraelští novináři i dalším tlakům. Prvním z nich je strach. Novináři v Izraeli se obávají, že pokud vyjádří „nesprávný názor“ nebo se budou jevit jako příliš kontroverzní, budou vyhozeni – alespoň z pořadů vysílaných v hlavním vysílacím čase. Došlo k několika případům, kdy byli novináři požádáni, aby své názory objasnili nebo se za ně omluvili. Jeden pozoruhodný příklad se odehrál, když redaktor zahraničních zpráv kanálu Channel 12 vyzval k ukončení bojů v Gaze ve 100. den války. Tvrdí, že po svém prohlášení nebyl po celý rok pozván do pátečního zpravodajství.

I když se v posledních týdnech objevily trhliny v izraelské zdi popírání, odkazy na utrpení neozbrojených Palestinců jsou v izraelské televizi stále relativně vzácné. Když se někdo odváží toto téma nadhodit, má to své důsledky. V jednom večerním pořadu na kanálu 13 minulý měsíc se hostující panelistka, novinářka Emmanuelle Elbaz-Phelps, pokusila upozornit na dění v Gaze. Moderátor ji však rychle přerušil a požadoval, aby toto téma neotevírala. „Proč by nás to mělo zajímat?“ řekl. Moderátorem byl Eyal Berkovic, bývalý fotbalista klubů jako West Ham, Manchester City a Celtic. V posledních letech se stal prominentním hlasem izraelské televize – známým tím, že nesnese žádné kecy. Pokud to nejsou jeho vlastní.

Na papíře by se dalo mít určité sympatie k izraelským novinářům, kteří jsou pod tlakem veřejnosti, vlády a možná i svých šéfů. To však nemůže omluvit skutečnost, že izraelský tisk svým zpravodajstvím přispěl k úmyslné ignoranci ohledně katastrofy v Gaze a nepříznivých skutečností, které zpochybňují izraelskou verzi událostí.