Demýtizace Palestiny a Palestinců #17: Palestinský stát Čechy (ne)uznán?

29. 10. 2025 / Zdeněk Jehlička

Na zářijovém zasedání Valného shromáždění OSN došlo ze strany některých západních zemí k ohlášenému uznání palestinského státu. Ať již toto uznání znamená cokoliv – podmínky k němu kladené ze strany jednotlivých zemí jsme rozebrali v jednom z předchozích dílů tohoto volného seriálu –, rozhodly se tak dotyčné státy hlavně na základě toho, že Izraelem prováděná genocida v Gaze a faktické etnické čistky na Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě ohrožují západní představu o dvoustátním řešení mezi Izraelem a Palestinou. K dnešnímu dni tak uznalo palestinský stát 157 z celkového počtu 193 členských zemí OSN. Jednou z prvních zemí, která vyhlášení palestinského státu uznala, byla v roce 1988 tehdejší Československá socialistická republika. Česká republika, jakožto jeden ze dvou nástupnických států po rozpadu Československa, však přistupuje k palestinské státnosti naprosto opačně.

Ještě před zasedáním OSN se česká diplomacie vůči uznávání palestinského státu vymezila, načež se bezprostředně po zasedání proti kroku západních států ohradil sám ministr Lipavský. Ten ho nepřímo popsal – zcela po vzoru izraelské propagandy – jako odměnu pro teroristy z Hamásu. Zpochybněním palestinského státu navázal na podobná prohlášení svého ministerstva v minulosti a věčnou odvolávkou k Hamásu doplnil řadu svých poněkud nejapných výroků dosvědčujících jen českou zaslepenou podporu Izraeli. Dosluhující ministr Lipavský však není tím, kdo by tvořil naší zahraniční politiku k Izraeli, a nejde o nikterak ojedinělý výrok jednoho ministra a jeho úředníků. Na odporu vůči palestinskému státu, který je jen jiným pokračováním odporu vůči Palestincům samotným, se shodne drtivá většina naší politické třídy. Výsměšné ramenaté otázky zpochybňující existenci palestinského státu doplněné o znevěrohodnění samotných Palestinců z jedné strany a repetitivní šíření propagandy o „civilizovaném“ Izraeli ze strany druhé, umožňuje blahosklonně zavírat oči nad izraelskou genocidou a šířící se protipalestinskou nenávistí a tvoří podhoubí normalizace sílícího rasismu a krajně pravicových projevů ve společnosti, nad kterými pak naše elity mohou jen zarmouceně kroutit hlavou.

Podrážděnost, s kterou naše politické reprezentace diskutují byť jen teoretickou možnost práva Palestinců na sebeurčení, je vedou k poněkud nadbytečným a neuspořádaným vyjádřením, která mnohdy hraničí až s kognitivní disonancí. Na jedné straně česká vláda tvrdí, že podporuje dvoustátní řešení, kdy vedle Izraele vznikne i palestinský stát, na druhé straně již vyhlášený palestinský stát, který Československo již v minulosti uznalo, prohlašuje za neuznaný. Jednou podle české vlády palestinský stát nenaplňuje funkce potřebné k uznání, vzápětí však Česká republika v zájmu Izraele dělá všechno proto, aby tyto podmínky naplněny nebyly. Česká republika tak již v roce 2012 jako jedná z mála zemí světa hlasovala na půdě OSN proti povýšení Palestiny na nečlenský stát této mezinárodní organizace. Na jedné straně se Česká republika hlasitě vymezuje proti tomu, aby palestinský stát vznikl bez dohody s Izraelem, na straně druhé mlčí, když izraelský premiér opakovaně prohlašuje, že vznik žádného palestinského státu neumožní.


Sledujeme-li vyjádření českého ministra zahraničí a jeho úředníků k palestinskému státu, vidíme útrpnou přehlídku překrucování a popírání, která je spíše než důstojnou diplomacií parodií na pohádku o popleteném vladaři, který se protentokrát svých rádců ptá, zda „uznali, či neuznali“. Z jindy sebejistých ministerských reprezentantů je v momentě, kdy jsou dotazováni na palestinský stát, cítit panika a snad i vztek na ty, kteří jej v minulosti uznali, podobně jako jsou nepřesvědčiví, mají-li obhajovat izraelskou genocidu a naši podporu izraelským válečným zločinům. Bez větší nadsázky by se tak dalo říct, že uznání palestinského státu je pozdní pomstou předrevoluční diplomacie naší diplomacií porevoluční.

Podmínky vyhlášení státu

Palestinský stát vyhlásila Palestinská národní rada coby zákonodárný orgán Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) na 19. zasedání v listopadu 1988 v Alžíru. Deklaraci nezávislosti sepsal významný palestinský básník Mahmúd Darwíš a přednesl ji předseda OOP Jásir Arafat, který se po jejím vyhlášení stal prvním prezidentem palestinského státu. To, že byl po více než čtyřiceti letech od partičního plánu palestinský stát vyhlášen, umožnila – především na palestinské a arabské straně – souhra hned několika okolností, jakési historické momentum, které tento akt předznamenalo. Nikdy před tím a nikdy potom nebyla situace pro vyhlášení palestinského státu natolik příznivá. Jelikož tyto podmínky vedly při jednáních palestinských delegací v Praze k rozhodnutí československé vlády uznat palestinský stát, v krátkosti se na ně podíváme.

Především bylo vyhlášení palestinského státu reakcí na již rok trvající palestinské povstání – intifádu – zahájené v listopadu 1987, a dále na skutečnost, že se jordánský král Husajn I. vzdal v srpnu 1988 ve prospěch OOP všech jordánských nároků na Západní břeh Jordánu. Pro palestinské exilové vedení vznikla výzva v podobě mocenského vakua, které bylo nutno vyplnit dříve, než ve věci zasáhne Izrael. V druhé polovině osmdesátých let se Organizace pro osvobození Palestiny již vzpamatovala z otřesu po porážce v Libanonu a stažení z Bejrútu v roce 1982 a i přes permanentní rozepře se v ní konsolidovala a upevnila vůdčí role Fatahu v čele s Jásirem Arafatem – jakkoliv však tato byla i nadále vratká. Vypuknutí povstání na okupovaných územích postavilo tomuto vedení hned dvojí výzvu.

Jednak se do první intifády zapojila mladší palestinská generace, nad kterou ztrácel Arafat se svým vedení v tuniském exilu přímou kontrolu. Mladí Palestinci zapojení do dennodenních pouličních potyček s izraelskou armádou slyšeli na maximalistické požadavky osvobození celé historické Palestiny, artikulované ať již radikální frakcí uvnitř Fatahu, nebo militantními marxistickými organizacemi, jako byla Lidová fronta pro osvobození Palestiny v čele s charismatickým doktorem medicíny a členem řeckopravoslavné církve Georgem Habášem nebo Demokratická fronta pro osvobození Palestiny v čele s doktorem filozofie a členem řeckokatolické církve Nájifem Hawátmanem. Přes veškerou řevnivost se ve prospěch intifády byly tyto strany schopny dohodnout a spojit do Jednotné národní fronty vedení povstání. V opozici k těmto silám vyrostla v intifádě politicky neméně radikální, avšak islamistická hnutí Hamás a Palestinský islámský džihád, která ještě nadto odmítla myšlenku vyhlášení palestinského státu na okupovaných územích jako kapitulaci.

Z druhé strany vedla snaha tlumit izraelské represe k tomu, že odboj se odklonil od ozbrojené cesty boje, čímž se ale stal zranitelnější a potřeboval jiný druh ochrany. Jednotné národní vedení povstání tak již na jaře 1988 požádalo exilovou vládu o vyhlášení státu a Jásir Arafat se této příležitosti rychle chopil. S vyhlášením státu Palestina převzal iniciativu, zpacifikoval opozici a posílil tak své doposud vratké postavení. Podle politologa Marka Čejky z Masarykovy univerzity v Brně Arafat s vyhlášením státu vrátil otázku Palestiny do středu pozornosti světa a coby její prezident se stal respektovaným vůdcem Palestinců. Také orientalista Bronislav Ostřanský přisuzuje vyhlášení palestinského státu silný mezinárodněpolitický význam, přidává však ještě motiv morální, kdy bez ohledu na rozložení studenoválečných sil podle něj zaznělo to, co zaznít mělo.

Výhoda státu

I když byl palestinský stát přijat samotnými Palestinci většinou pragmaticky coby první krok ke konečnému osvobození, s jeho vyhlášením začalo nové štěpení palestinského odboje, podobně jako tomu bylo později při dohodách z Osla. Omezením vyhlášeného palestinského státu na mezinárodně uznaná okupovaná palestinská území, tedy v hranicích před rokem 1967, přistoupila OOP na rozdělení Palestiny v intencích partičního plánu z roku 1947 a vzdala se toho, co Palestinci nechtěli ztratit: tedy domova a práva na sebeurčení v celé historické Palestině. Za cenu nových rozbrojů – kdy se proti postavil například emisar OOP pro východní blok, který byl v této funkci často hostem i v ČSSR Farouk al-Kaddoumi – tento krok v důsledku znamenal uznání státu Izrael, rezignaci na změnu jeho apartheidní podoby a faktické vzdání se práva Palestinců na návrat, pokud by se měl týkat území Izraele.

Palestinské vedení vyhlášením státu přijalo i rezoluce OSN, zejména rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 242 z roku 1967, které v sobě dvoustátní řešení zahrnují, oplátkou se jim ale dostalo něčeho, co pro ně bylo životně důležité: ochrany od mezinárodního společenství. Jak k tomu poznamenal profesor mezinárodního práva a známý americký lidskoprávní advokát i v případě Palestinců a Palestiny Francis Boyle: „Palestinci potřebovali stát, který by je ochránil před vyhlazením sionisty, jak dnes vidíme v Gaze a na Západním břehu.“

Na příkladu izraelské genocidy v Gaze a válečných zločinů na Západním břehu Jordánu sice spíše pozorujeme, že okupací paralyzovaný a komplicitní palestinský „stát“ (rozumějme Palestinská samospráva) Palestince neochrání a mezinárodní společenství nekoná, nicméně Palestinci s vyhlášeným státem mají oproti nestátní entitě jednu podstatnou výhodu. Doposud sice nemohou být kvůli vetu USA v Radě bezpečnosti zastoupeni v OSN coby řádný člen, mohou být však účastní Valného shromáždění, a jejich diplomatické zastoupení je tak na půdě této mezinárodní organizace na maximální možné úrovni a mohou zde předkládat své stížnosti a požadavky bezprostředně a tváří v tvář izraelskému okupantovi.

Díky vyhlášení státnosti je též stát Palestina subjektem mezinárodního práva a s ním i participantem mezinárodních soudů sídlících v Haagu. A právě z toho má Izrael obavu, a proto se snaží palestinskou státnost za pomocí svých stoupenců, jako je i Česká republika, znevěrohodnit.

Izraelská reakce

Vyhlášení státu Izrael zaskočilo, stejně tak jako jeho hlavního spojence USA. Odpovídala tomu i podrážděná reakce izraelského vedení, které bylo doposud ochotno Palestině přiznat nanejvýš tak administrativní autonomii bez možností sebeurčení či jakousi občanskou federaci s Jordánskem, kde by palestinské území Západního břehu zůstalo Izraeli, ale za zdejší palestinské obyvatele by převzalo zodpovědnost Jordánsko. Zatímco nově zvolený prezident USA George Bush dřívější palestinské vyhlášení podmíněně přivítal coby konstruktivní krok, izraelské vedení hledalo chvíli cestu, jak vyhlášený stát Palestina smést ze stolu. Je příznačné, že se přitom uchylovalo ke stejným dehonestujícím vyjádřením a vydírajícím taktikám, jako v případě nedávného uznání palestinského státu ze strany některých zemí Západu. Uznání státu Palestina bylo podobně včera jako dnes odmítnuto napříč izraelským politickým spektrem, tedy od pravice přes liberální střed až po umírněnou levici.

Tak například podobně jako dnešní izraelský premiér a předseda Likudu Benjamin Netanjahu hrozil tehdejší premiér a předseda Likudu Jicchak Šamir, že vyhlášení palestinského státu znamená podporu likvidace státu Izrael a v důsledku odměnu teroristům, a stejně jako dnes Netanjahu vyhrožoval tehdy anexí části Západního břehu Jordánu tehdejší ministr a pozdější premiér Ariel Šaron. Nechybělo ani obligátní prohlášení, které tehdy vydalo izraelské ministerstvo zahraničních věcí, že „jakákoliv podpora, či legitimizace vyhlášení [státu Palestina] nepřispěje míru na Blízkém východě“.

Ještě dál ve svých prohlášeních šli vojenští představitelé, jako například generálmajor a náčelník centrálního velitelství Amram Micna, který rovnou řekl, že „toto vyhlášení nemá žádný význam, protože zde vládneme my prostřednictvím bezpečnostních sil a my rozhodujeme, co se zde bude dít“. Jelikož okupovaná palestinská území byla tehdy stejně jako dnes pod izraelskou vojenskou okupací, ve které platí pro Palestince izraelské vojenské právo se všemi represemi, uvalováním stanného práva a potlačováním práv a svobod, byla generálová slova jen pravdivým popisem reality.

České (ne)uznání

Socialistické Československo patřilo mezi první země světa, které koncem roku 1988 uznalo vládním usnesením vyhlášení státu Palestina, a brzy nato bylo v Praze otevřeno i Velvyslanectví Státu Palestina, které zde od té doby funguje nepřetržitě doposud. Přes veškerou svou revoluční rétoriku se socialistické Československo chovalo na mezinárodním poli předvídatelně a standardně a normalizační politický aparát rozvíjel v Černínském paláci tradiční diplomatické zvyklosti. Jak dosvědčují dokumenty z Archívu ministerstva zahraničních věcí (AMZV, TO-T 1980-89, karton Palestina 1), uznání státu Palestina předcházelo v roce 1983 povýšení zdejšího zastoupení OOP podle Vídeňských dohod na úroveň stálého vedoucího diplomatického úřadu Chargé d’affaires en pied, akreditovaného nejprve u československého ministerstva zahraničí, a od roku 1988 – ještě před uznáním palestinského státu – u prezidenta republiky.

Předlistopadová diplomacie se tohoto postupu striktně držela, a tak můžeme v archívu ministerstva zahraničí najít mj. též úsměvné hlášení, ve kterém ministerský úředník předkládá vedení, jak jednoho z rozjásaných palestinských emisarů, který mu chtěl poděkovat za zřízení „velvyslanectví“, opravil, že jde o nižší úroveň zastoupení v podobě diplomatického úřadu. Na pozadí dnešního lehkovážného popírání uznání palestinského státu od samotných úředníků ministerstva zahraničí jde o až dojemnou snahu jejich normalizačních předchůdců držet se litery zákona i v případě neformálního jednání se zástupci jinak spřátelených zemí.

Po rozpadu Československa převzala Česká republika jako jeden z nástupnických států veškerá uznání států a své závazky k nim, protože sama chtěla být ostatními státy bezproblémově uznána. Za tímto účelem se veškerá předchozí uznání států (nikoliv tedy jen ta z mezinárodních dohod) dostala do čl. 5 Ústavního zákona tehdejší České národní rady z listopadu 1992, který předjímal ústavní pořádky nastupující samostatné České republiky. To potvrzuje například ústavní právník Zdeněk Koudelka, který dnešní zpochybňování tohoto uznání kritizuje coby „ústavně právní problém“, kdy vláda „nehodlá respektovat naší ústavu“.

Nekončící česká blamáž

Kdyby přitom otázka našeho (od)uznání již jednou vyhlášeného palestinského státu nebyla z hlediska naší vlastní politické a morální důvěryhodnosti vážná, mohla by být až komická. Tak například, zatímco prezident České republiky Petr Pavel převzal v květnu pověřovací listiny nového velvyslance námi uznaného Státu Palestina, který má v Praze ambasádu už téměř 40 let, nechal se premiér téhož státu Petr Fiala slyšet, že „nevidí moc smysl uznávat palestinský stát“, a přestože se nový palestinský velvyslanec v Praze představil prezidentovi a později i ministru zahraničí jako Fuad Karim Saliba Kokaly, palestinský křesťan z města Bejt Sahur na okupovaném Západním břehu Jordánu, přičemž v obou případech vypadal jako živý člověk, ptá se český premiér po tom „co je palestinský stát a kdo ho představuje“.

Podobně nejednoduché to mají i na českém ministerstvu zahraničí, kde vyjádření k Palestině dlouholetého vedoucího odboru pro Blízký Východ a Severní Afriku Petra Hladíka působí jak z Werichovy pohádky o Královně koloběžce, která „byla, nebyla“ a přišla „oblečená, neoblečená“. Hladík tak může v jedné větě tvrdit, že „v roce 1988 usnesením tehdejší socialistické vlády došlo k uznání vyhlášení státu Palestina“, aby vzápětí dodal, že „palestinský stát neuznáváme, protože prostě ještě nevznikl. Nemyslím si, že je potřeba jakkoliv dál se k tomu vyjadřovat nebo cokoliv dodávat“. Aniž by k tomu Hladík opravdu cokoliv logického dodal.

S Hladíkem a jeho vystavěné situaci „státu, který nevznikl“, a tudíž nemůže být ani uznán, však lze polemizovat s odkazem na příklady z minulosti, kdy státy sice ještě ve své úplnosti nevznikly, přesto však už byly uznávány. Jedná se předně o země vymaňující se z koloniálního panství, příkladem budiž například Alžírsko uznáno ještě před nabytím nezávislosti Pákistánem. Ve vztahu k naší vlastní minulosti bychom mohli odkázat na oduznání mnichovské dohody Velkou Británií: ta uznáním londýnské exilové vlády fakticky uznala i Československo, jež tato vláda reprezentovala, třebaže v té době už (a ještě) neexistovalo.

Je s podivem, že naše země s kolektivní pamětí na dobu, kdy byla zpochybněna její státnost, jak tomu bylo v době právě mnichovské dohody v roce 1938 a během okupace v roce 1968, má potřebu znevěrohodňovat státnost jiných národů, podporovat okupanta a omlouvat jeho zločiny (otázce mnichovské dohody projektované do palestinské otázky jsme se věnovali v minulém díle tohoto volného seriálu).

Akt uznání jakéhokoliv státu jako vyvrcholení národně-emancipačních aspirací je tak spíše než přijetím jeho faktické podoby výrazem politické vůle, která udržuje toto uznání při životě rozvíjením vzájemných diplomatických a jiných vztahů. Současná česká reprezentace nemá vůli Palestinský stát uznávat, podporovat jej a rozvíjet s ním vzájemné vztahy (na rozdíl od Izraele, s nímž chce navzdory všemu rozvíjet nadstandardní vztahy). Nemá však ani tu integritu, aby uvedla do souladu svá vyjádření s tím, co by možná chtěla, tedy aby stát Palestina formálně oduznala. Svou neochotu tak maskuje zástupnými zdůvodněními, proč palestinský stát uznat nemůže, když setrvačně opakuje, že fakticky ještě nevznikl.

Celé kouzlo tohoto arogantního cynického triku spočívá jednoduše v tom, že palestinský stát sice formálně vyhlášen byl, ale nebyl naplněn funkčními orgány, tedy vznikl de iure, ale už ne de facto. A fakticky nevznikl proto, že politici typu Fialy či Lipavského za asistence vždy přičinlivých úředníků, jako je Hladík, palestinskému státu ve vzniku s různými obstrukcemi pomáhají zabránit, aby mohli svá prohlášení o neexistenci palestinského státu podpírat právě odkazy k tomu, že ještě nevznikl.

Jednou z nejčastějších výmluv, proč blokuji palestinskou státnost, je tvrzení, že vyhlášení palestinského státu musí být učiněno po dohodě s Izraelem, tedy že se Palestinci mají domluvit se svým okupantem, který – jak již bylo uvedeno – několikrát veřejně deklaroval, že žádný palestinský stát na okupovaných palestinských územích nepřipustí. Rétorické cvičení premiéra Fialy a dalších, kteří se významně ptají „co je dnes ten palestinský stát“, a kteří jedním dechem dodávají, že jsme „hlasem Izraele v Evropě“, tak opisuje pomyslný kruh.

Mezinárodní rozměr

Obstrukce možného palestinského státu jde v České republice napříč politickým spektrem a zaslepená podpora Izraele se zde děje zadarmo, z cynismu a z naivity. Tak jako jí dnes provozuje pravicový Petr Fiala s oportunistou Janem Lipavským, děla se v minulosti za podpory sociálních demokratů Jakuba Kulhánka a Tomáše Petříčka. Zatímco Kulhánek proslul svým fanatickým zastydlým sionismem, byl to umírněnější Petříček, za jehož ministrování se Česká republika nabídla Mezinárodnímu trestnímu soudu coby amigus curie (přítel soudu) ve prospěch Izraele, přičemž svůj hlavní argument postavila právě na neexistenci palestinského státu.

Popírání uznání státu Palestina vyrůstá z popírání práva na palestinský stát, z popírání práva na palestinské sebeurčení, a v důsledku i z popírání existence Palestinců jako takových. A totéž stojí za znevěrohodňováním mezinárodních soudů v případě izraelských válečných zločinů ze strany naší politické reprezentace. Nejde už ani o to, jestli palestinský stát naplňuje všechny předpoklady státnosti, či nikoliv. O to zde konečně nešlo nikdy. Jde o naši ochotu uznat jeden národ pod okupací a pomoci mu skrze přiznané právo na sebeurčení ke spravedlnosti. Jde o naši vůli naslouchat potřebnému v momentě jeho smrtelného ohrožení a všemi dostupnými způsoby se zasadit o to, aby toto jeho ohrožení pominulo. Pomáhat agresorovi, snižovat výpověď jeho oběti a ignorovat její žádosti není projevem dospělého chování, natož sebevědomé diplomacie. Tento přístup je pro nás ostudný a v důsledku může být i ohrožující pro naši zdánlivě samozřejmou státnost.

Ve vztahu k Palestině naše současná diplomacie selhala a proti své předlistopadové předchůdkyní si zde těžko může činit jakýkoliv vyšší morální nárok.

* * *

Palestinský stát vyhlásila Palestinská národní rada na okupovaných palestinských územích, což mělo za následek revizi dosavadního přístupu k Izraeli. Znova se tak dostal do popředí rok 1967, kdy izraelská armáda prolomila linii příměří a Izrael sjednotil historickou Palestinu pod svou kontrolou. V důsledku toho se palestinskému odboji dostalo nových výzev, do popředí se dostaly otázky podoby osvobozené Palestiny, palestinského státu a dekolonizace. Na druhé straně řada liberálních Izraelců vnímá rok 1967 jako zlomový v tom smyslu, že s dlouhodobou nelegální okupací palestinských území zaštítěnou podporou USA a růstem náboženského osadnického hnutí dochází k devalvaci sekulárního sionistického projektu a k ohrožení samotného Izraele. Z těchto úhlů pohledu se na rok 1967 podíváme v následujícím díle tohoto volného seriálu, který bude zároveň úvodem do problému izraelského apartheidu.

p { margin-bottom: 0.1in; direction: ltr; line-height: 115%; text-align: left; orphans: 2; widows: 2; background: transparent }a:visited { color: #96607d; text-decoration: underline }a:link { color: #467886; text-decoration: underline }