Takzvaný mírový plán přicházející z Washingtonu nese chlad byrokracie, která předstírá realismus, ale zavání rezignací. Je to mistrovské dílo pohodlné amnézie: oběť se má vzdát území, agresor má být „pochopen“ a svět má zatleskat diplomatickému kouzlu, jež promění nátlak v „kompromis“. Člověk až slyší potlesk těch, kteří věří, že mír je jen válka zametená pod koberec – jako by v kobercích nebyly boule a netrhaly by se. 

Nový obyvatel Bílého domu, se svou obvyklou náklonností k autoritářům, k celé věci přistupuje, jako by Ukrajina byla obtížným nájemníkem a Rusko nepochopeným pronajímatelem. Jeho pohled směrem ke Kyjevu obsahuje více netrpělivosti než empatie, více kalkulu než principů. Je to tragikomedie moci, když samozvaný mistr „dohody“ očekává, že národ pod bombardováním podepíše amputaci svých vlastních končetin, aby mohl oznámit, že operace byla úspěšná. To není diplomacie; to je morální ekvivalent žádosti, aby se ranění omluvili za to, že krvácejí.

Evropa, probuzena studeným větrem z východu, reaguje směsicí poplachu a déjà vu. Její lídři dobře znají pach imperiální chuti – viděli tento film a nikdy nekončí tak, že by byl agresor nasycen. Jejich varování znějí jako hlasy z domu duchů: neodměňujte útočníka, netrestejte oběť, nepředstírejte, že přepis hranic nezpůsobí otřesy celému kontinentu. Mluví s naléhavostí lidí, kteří chápou, že dějiny se neopakují – jen trpělivě čekají, až všichni zapomenou, jak skončily minule.

Rusko hraje svou roli s lehkostí říše, která má staletí zkušeností s dominancí. Nabízí hrozby zamaskované jako rady, ultimáta zabalená jako příležitosti. Je to umění agrese v řeči nevyhnutelnosti: vyjednávejte teď, nebo ztratíte víc později – jako by válku rozpoutala sama Ukrajina tím, že existuje na nesprávném místě a ve špatný čas. Ta krutost je tak nenucená, až působí téměř elegantně.

A přesto uprostřed této bouře stojí Zelenskyj, který vykonává nemožný úkol udržet pohromadě zemi pod palbou a zároveň šeptat diplomatické pravdy spojencům, kteří už netrpělivě sledují hodinky. Jeho varování, že Ukrajina musí volit mezi důstojností a velkým partnerem, není melodrama; je to přiznání vytesané z únavy. Ví, že důstojnost je jedinou věcí, která drží národ při životě i po konci bombardování, a odmítá ji prodat za iluzi klidu.

Vytisknout