Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Jak americká obsese revoluční Kubou přivedla svět na pokraj jaderného inferna. Havana na straně utlačovaných

27. 11. 2025 / Daniel Veselý

Memorandum CIA vypracované v březnu 1959 pro Národní bezpečnostní radu (NSC) hodnotí havanskou revoluční vládu jako diktátorský režim. Uvádí, že kubánská ekonomická agenda „agrárních reforem, snižování nájemného a sazeb za komunální služby” odradila většinu solidních podnikatelských a obchodních skupin“ (130). Avšak – jak pokračuje dále memorandum –, Castro si stále udržuje ohromnou popularitu u nižších vrstev. Faktem je „Castrův silně protiamerický postoj formovaný intenzivním nacionalismem“. Shrneme-li si tyto poznámky, seznáme, že populární opatření Castrovy vlády a její nacionalistický étos (nikoliv komunistický) se neslučovaly se zájmy Bílého domu a amerických byznysových elit na Kubě. Pokud většina Kubánců neměla za Batistovy diktatury a dříve žádnou možnost spolupodílet se na správě bohatství své země, nyní jí svítala šance. Batistovy represe podporované Washingtonem lví měrou přispěly k popularitě Castrovy vlády, zejména u nižších lidových vrstev. Fidel Castro a jeho liberálně-nacionalistická vláda chtěli kubánskou ekonomiku vymanit z nadvlády amerických korporací. Americká byznysová aktiva podléhala znárodňování a pozemková reforma omezila velikost zemědělských farem. V praxi to znamenalo, že kubánská ekonomika mohla začít pracovat pro chudší vrstvy namísto pro Američany a zkorumpované kubánské vyšší třídy (131). Započaté reformy revoluční Havany utvrdily amerického prezidenta Eisenhowera v přesvědčení, že Fidel Castro je komunista. Bílý dům přestal Kubě prodávat zbraně a zvažoval zákaz nákupu cukru z Kuby, který tvořil 80 procent jejího vývozu. Fidel Castro tedy nabídl Sovětům, aby cukr nakupovali místo Američanů. Sověti s jeho návrhem souhlasili. V prvních letech Havana ke značné nelibosti USA navázala intenzivnější obchodní vztahy se Sovětským svazem. V roce 1960 Washington odmítl obchodovat s kubánským cukrem a Castro na oplátku znárodnil veškeré zbývající americké podniky na Kubě (132). S ustanovením Castrovy vlády se půl století trvající patronát Spojených států nad karibským ostrovem zhroutil. Znárodňování majetku vlastněného Američany mělo vést k pozvednutí kubánského hospodářství a k větší ekonomické emancipaci běžných Kubánců.

Administrativa Dwighta D. Eisenhowera se tedy na svém zadním dvorku musela volky nevolky vypořádat s revolucí, k jejímuž vypuknutí sama obrovskou měrou přispěla financováním Batistovy despocie prakticky až do hořkého konce. Reakce Bílého domu na kubánskou subverzi s potenciálem nedozírných důsledků pro Američany kontrolované domény byla lehce předvídatelná. CIA už na začátku roku 1959, tedy v době, kdy se Castro a spol. dostali v Havaně k moci, vytvořila v Miami frontovou organizaci na verbování pilotů. Ti měli nad Kubou provádět nepřátelské mise (133). Už během zimy let 1959 až 1960 došlo k nárůstu bombardovacích misí exilových Kubánců. Na jejich chod dohlížela Ústřední zpravodajská služba. V prosinci 1959 šéf CIA Allan Dulles schválil interní memorandum, doporučující, aby byla důkladně zvážena možnost Castrovy eliminace. Dulles si taktéž uvědomoval důležitost, jakou v atentátu hraje načasování akce. V lednu 1960 předložil Dulles prezidentu Eisenhowerovi plán (134) na provádění „malých operací nižší úrovně“ schválených ředitelstvím CIA v prosinci 1959. CIA začala cvičit kubánské exulanty „pro infiltraci na ostrov s cílem sabotovat cukrovary a další ekonomické cíle“. Aktualizovaný plán Eisenhowerova kabinetu se zaměřil „na svržení Fidela pomocí sabotáže a podpory kontrarevolučních aktivit na Kubě“. V lednu 1960 CIA sestavila zvláštní pracovní skupinu složenou převážně z veteránů paramilitárních operací na svržení prezidenta Árbenze v Guatemale v roce 1954. Skupina pracovala na detailech „rozsáhlého útoku“ proti Castrovu režimu (135). V březnu téhož roku Eisenhowerova vláda tento plán autorizovala. Rozšířený program nyní zahrnoval vybudování organizované politické opozice z řad kubánských exulantů, výstavbu tajného rozhlasového vysílače pro „černé“ propagandistické vysílání a realizaci sabotážních a zpravodajských operací na ostrově. Koncept pak dále zahrnoval vytvoření paramilitární síly z řad kubánských disidentů pro další případné využití. Kromě toho CIA ve spolupráci s americkou mafií realizovala samostatný projekt na zavraždění Castra a dalších vysokých kubánských představitelů. V létě roku 1960 začala CIA plánovat usmrcení Fidela Castra při operaci, schválené prezidentem Eisenhowerem. Americká administrativa nyní Fidela Castra považovala za „muže Kremlu na západní hemisféře“ (136). Eisenhowerova vláda připravila operační prostředí pro provedení plnohodnotné invaze na Kubu nastupujícímu kabinetu prezidenta Johna F. Kennedyho. 

Nový šéf Bílého domu autorizoval provedení utajené invaze na Kubu. Vojenskou operaci měla v dubnu 1961 provést brigáda kubánských exulantů. Zpackané operace se zúčastnilo 1 400 kubánských exulantů vycvičených a vyzbrojených CIA (137). Agentura doufala, že bleskový výsadek anticastrovské brigády z moře vyvolá lidové povstání proti Castrově vládě. Invazní brigáda se vylodila v Zátoce sviní (Bahía de Cochinos), nicméně kubánské ozbrojené síly útok exulantů za tři dny úspěšně odrazily. Kubánští vojáci v bojích usmrtili asi stovku mužů a zajali více než 1 100 dalších. Kennedyho vláda byla navzdory prvotnímu popírání brzy odhalena jako sponzor celé operace (138). Koneckonců ani prezident Kennedy, ani jeho bratr Robert v úřadu ministra spravedlnosti se netajili svou posedlostí Kubou. Tu věrně dokresloval i vztek prezidenta Kennedyho, když se o nepovedené operaci dozvěděl. O zjevné ilegálnosti vojenské operace Washington ani chvíli nezapochyboval. Kennedyho Bílý dům po karambolu v Zátoce sviní pokračoval v provádění tajných operací, plánů CIA a Pentagonu na infiltraci, sabotáž, špionáž a změnu režimu na Kubě (139). Národní bezpečnostní archiv líčí záměry Spojených států vůči revoluční Kubě zhmotněné v operaci Mongoose (Mangusta). Washington rychle zřídil pracovní skupinu pro Kubu. V srpnu 1961 tato jednotka definovala útoky na civilní cíle na Kubě: „Naše tajné aktivity budou nyní směřovat k ničení cílů důležitých pro fungování kubánské ekonomiky“, pokračuje dále Národní bezpečnostní archiv. Jednalo se o rafinerie a továrny využívající americké vybavení. Pracovní skupina „udělá vše, co je v jejích silách, aby identifikovala a navrhla cíle, jejichž zničení bude mít maximální ekonomický dopad“, čteme v archivu. Na realizaci direktiv operace Mongoose dohlížel Robert Kennedy. Prezidentův bratr v křesle ministra spravedlnosti rovněž ignoroval takové banality, jako je dodržování mezinárodního práva a svrchovanost států. Operace se členila do šesti fází, které měly trvat do října 1962. V tuto osudovou dobu mělo v závěrečné fázi vypuknout proti Castrovu režimu otevřené povstání, uvádí Národní bezpečnostní archiv. Washington očividně plánoval Castrovo svržení a opětovné nastolení loutkového režimu. Podle Kennedyho poradce Arthura Schlesingera jr. chtěl JFK proti Kubě rozpoutat „hrůzy světa“, protože Fidel Castro silně zasáhl prezidentovy emoce (140). Situace kolem Kuby se stala prioritou Kennedyho vlády v rané fázi jejího úřadování. Hlavním nástrojem k jejímu uspokojivému řešení se stala kampaň státně-teroristických akcí a sabotáží, zaměřených na destabilizaci havanské vlády. Závěrečná definice operace Mongoose vyžadovala spuštění rozhodného amerického vojenského zásahu proti Kubě, až když teroristické a subverzní aktivity vytvoří příhodné klima, doplňuje povědomí o tématu Noam Chomsky. Podle jeho poznatků měla pozemní invaze Washingtonu na Kubu začít shodou okolností v době, kdy vypukla karibská jaderná krize (141). V březnu 1962 vypracoval Sbor náčelníků štábů memorandum na finální vyřešení kubánského problému. Dokument dává zelenou americké intervenci na Kubu (142). K vytčenému úspěchu operace na změnu režimu v Havaně měl sloužit sled koordinovaných incidentů v okolí zátoky Guantánamo. Tyto údery se měly uskutečnit pod falešnou vlajkou, aby je pak USA připsaly na vrub kubánské armádě. Operace doprovázelo  propagandistické rozhlasové vysílání, vylodění „přátelských Kubánců“ a vyhození skladu s municí na základně v Guantánamu. Teroristé měli zakládat požáry, ostřelovat základnu minometnou palbou či provádět sabotáže. Sbor náčelníků štábů v memorandu explicitně uvádí, že zamýšleným výsledkem tohoto plánu bylo vyvolat zdání, že „nezodpovědná“ Castrova Havana působí křivdy Bílému domu. Bílý dům hodlal vykreslit pokřivený obraz kubánského režimu na západní hemisféře. Jinými slovy, Sbor náčelníků štábů chtěl zamezit kubánské odchylce od proamerického statu quo jižně od Rio Grande. Uměle vytvořil hrozbu pro potenciální americkou intervenci na Kubu.

V létě roku 1962 se stupňovaly teroristické útoky prováděné anticastrovskými elementy. Žoldáci ostřelovali kubánský hotel z motorových člunů, kde se podle dostupných informací scházeli sovětští vojenští technici a kde teroristé zabili několik Rusů a Kubánců. Dále prováděli útoky na britské a kubánské nákladní lodě, kontaminovali dodávky cukru a prováděli další sabotáže zpravidla, a to v režii kubánskách exilových organizací (143). Státně-teroristické operace proti Kubě v jasných obrysech nastínil v roce 1975 bývalý šéf CIA Richard Helms při slyšení v Senátu. Senátní komise tehdy vyšetřovala pozadí atentátů CIA na Fidela Castra. Podle Helmse USA prováděly na kubánský ostrov opakované pozemní vpády posvěcené vládou. „Měli jsme k dispozici speciální jednotky, které neustále útočily na kubánské cíle. Pokoušeli jsme se vyhazovat do vzduchu elektrárny. Pokoušeli jsme se ničit cukrovary. V tomto období jsme se pokoušeli o nejrůznější věci. Šlo o politiku americké vlády,“ (144) konstatoval Helms. Zpráva o tajných aktivitách CIA v rámci Operace Mongoose klade důraz na způsobení co největší míry sabotáže v hlavních kubánských průmyslových odvětvích a veřejných službách. Materiál klade prioritní zřetel na dopravu, komunikace a elektrárny (145), aby havanská vláda musela diverzifikovat své zdroje od produktivních záměrů. V předvečer kubánské krize na začátku října roku 1962 Robert Kennedy ve zprávě pro zvláštní skupinu pro operaci Mongoose vybízel k provádění většího množství sabotážních akcí (146). Jiný americký představitel pro změnu vyjádřil přání, aby měli proticastrovští kubánští exulanti volnější ruce. Na konci října 1962, tedy na vrcholu jednoho z nejnebezpečnějších okamžiků známých lidských dějin, memorandum NSC o operaci Mongoose sumarizovalo stav proticastrovských operací na Kubě. Píše se zde o plánovaných sabotážích proti kritické infrastruktuře a infiltraci sabotážních týmů na kubánské území (147). Státně-teroristické operace probíhaly i během nejnapjatějších momentů kubánské krize. Formálně byly zrušeny na konci října, pouze pár dní po uzavření dohody mezi Kennedym a Chruščovem o ukončení možná nejnebezpečnějšího momentu v historii. Ve skutečnosti prý diverze pokračovala dále (148). Dne 8. listopadu kubánský sabotážní tým vyslaný z území Spojených států vyhodil do vzduchu kubánský průmyslový objekt, kde podle hlášení kubánské vlády zahynulo 400 tamních zaměstnanců. Nevíme, zda je to pravdivá informace, neboť pochází od v krizi hluboce angažované kubánské vlády. Ale víme bezpečně, že memorandum NSC o plánování diverzních aktivit referuje ještě na konci října 1962. John F. Kennedy deset dní před svou vraždou schválil plán Ústřední zpravodajské agentury na destruktivní operace amerických proxy sil na Kubě. JFK autorizoval plán sabotáží významné ropné rafinerie, skladovacích zařízení, velké elektrárny, cukrovarů, železničních mostů a přístavních objektů. Zástupné síly CIA mohly provádět také demolice doků i lodí (149). Protikubánské státně-teroristické tažení odvolal Kennedyho nástupce Lyndon Johnson v roce 1965. Avšak jedním z prvních kroků prezidenta Richarda Nixona po nástupu do úřadu v roce 1969 byl rozkaz k restartu tajných operací proti Kubě. Obnovená kampaň dosáhla svého vrcholu v polovině 70. let. V té době protikubánští exulanti útočili na rybářské lodě, velvyslanectví a kubánské úřady v zahraničí.

V říjnu roku 1976 spáchalo kubánské exilové teroristické uskupení bombový atentát na kubánskou aerolinku. Na palubě letadla tehdy zemřelo 73 cestujících. Národní bezpečnostní archiv roku 2005 zveřejnil další dokumenty. Materiály dokazují, že CIA měla již v červnu 1976 k dispozici konkrétní předběžné informace o plánech kubánských teroristů v exilu (150), aniž by atentát zmařila. Archiv upozorňuje na poznatky informačního zdroje CIA, které mohly teroristickému atentátu na civilní kubánské letadlo zabránit. Za jednoho z pachatelů bombového atentátu je všeobecně považován Luis Posada Carriles. Mluvíme o kubánském exilovém militantovi a bývalém operativci CIA, jak jeho pracovní resumé prezentuje Národní bezpečnostní archiv. Americké vládní dokumenty hovoří o dlouhodobém vztahu Luise Posady Carrilese s Ústřední zpravodajskou službou. Carriles se do CIA nechal naverbovat už v roce 1961, aby se mohl zúčastnit invaze na Kubu. To se mu ale nesplnilo. CIA ho vycvičila k provádění „demolicí“. V polovině 60. let se stal instruktorem paramilitárních sil v exilu. Carriles ukončil své pravidelné styky se CIA teprve tři měsíce před atentátem. Dalším strůjcem teroristického útoku na kubánský civilní letoun, na jehož palubě zahynulo 24 mladých členů kubánského šermířského týmu, byl kubánský exulant Orlando Bosch (151). Bosch se zúčastnil Operace 40, programu na odstranění Fidela Castra s podporou CIA. Zde již působil zmíněný Carriles. Později publikovaná zpráva amerického ministerstva spravedlnosti uvádí, že se Bosch mezi lety 1961 a 1968 účastnil 30 teroristických operací. Bombové atentáty otřásaly Kubou ještě v roce 1997, kdy kubánští protikomunističtí militanti rozmístili a detonovali nálože v několika kubánských hotelech. Vysloužilý agent CIA Luis Posada Carriles sám přiznal svou zodpovědnost za organizaci bombových atentátů v kubánských hotelech i další teroristické aktivity na Kubě (152), při kterých zemřel italský turista a další lidé utrpěli zraněni. Oficiální zpráva kubánské vlády vyčíslila počet obětí Bílým domem iniciované státně-teroristické mašinérie na téměř 3 500 usmrcených a 2 000 doživotně paralyzovaných Kubánců (153).

Kabinet Johna F. Kennedyho v únoru 1962 na Kubu uvalil ekonomické embargo na veškerou obchodní činnost s ostrovem (154). Navázal tím na protikubánské obchodní restrikce Eisenhowerovy éry (už tehdy představovaly součást komplexních strategických plánů na svržení Fidela Castra). Doufal v posílení paralelně probíhajících státně-teroristických aktivit zaměřených na státní převrat v Havaně. Odtajněné vládní dokumenty definují původní koncept obchodní klatby na Kubu jako snahu o vytvoření „utrpení“ a „rozčarování“ na ostrově. Běželo o odepření finančních prostředků kubánskému obyvatelstvu, snížení reálných mezd, vyvolání hladu a zoufalství u populace. Hospodářská blokáda měla za úkol odstranit havanskou vládu (155). Kennedyho Bílý dům chtěl potrestat běžnou kubánskou populaci ekonomickou válkou za existenci Castrova režimu vzdorujícího Washingtonu. Politika automatického uvalování ekonomických sankcí na režimy nespadající pod kontrolu Washingtonu či vzdorující diktátu USA se stala oblíbeným, nicméně smrtícím nástrojem, jak jsme pozorovali zejména v Iráku 90. let 20. století. Vláda Johna F. Kennedyho hleděla na Castrovu Kubu s nelíčenou posedlostí, zatímco ekonomické sankce podobně jako Eisenhowerova administrativa vnímala jako součást komplexně pojatého programu zaměřeného na změnu režimu v Havaně. Kennedyho koncepce zahrnovala již zmíněné sabotáže a paramilitární útoky, vedené z území Spojených států v letech 1962 a 1963. Ačkoli intenzita ekonomického tažení Bílého domu proti kubánské vládě měnila v čase svou sílu, ani Carterova vláda nakonec nezrušila embargo na dovoz potravin a léků (156). Kubánci by prý podle jejích slov mohli obnovit prodej cukru a posílit tak své ekonomické postavení decimované letitým sankčním režimem. To se dozvídáme opět z Národního bezpečnostního archivu. Administrativa Jimmyho Cartera sice veřejně deklarovala uplatňování lidskoprávní agendy v zahraniční politice, nicméně i nadále pokračovala v sabotáži kubánského hospodářství. Trestala kubánské obyvatelstvo za to, že drželo Fidela Castra a jeho věrné v Havaně u moci. Archiv dále zmiňuje případovou studii, vypracovanou v roce 1982 Ústřední zpravodajskou službou. Analýza dospěla k závěru, že obchodní sankce sice zpočátku zásadně poškozovaly hospodářský růst a rozvoj Kuby, nicméně embargo nedostálo svým cílům. Politické náklady totiž převážily nad politickými přínosy. Je kruté bezmocně sledovat, jak Trumpova vláda v roce 2026 potopila kubánské hospodářství. To je výsledek anachronického embarga, ačkoli o jeho nefunkčnosti CIA referovala již před 45 lety. Náklady americké ekonomické blokády uvalené na Kubánce jako kolektivní trest za jejich vládu připravily Havanu za 55 let o 1,1 bilionu dolarů (157). Americký sankční režim tedy systematicky podkopával tamní hospodářství a celá jeho odvětví.  Přitom moc Castrovy věrchušky zůstala nedotčena. Havana navíc získala v americké ekonomické blokádě propagandistické eso. Podle odborníků jsou ničivé účinky amerického embarga z období studené války stěží ospravedlnitelné, jelikož omezení dovozu potravin prohloubilo podvýživu, zejména u kubánských žen a dětí. Mezitím se kvalita vody zhoršila kvůli zákazu importu chemikálií a čisticích prostředků. Zákaz dovozu zdravotnického vybavení vedle antiretrovirálních léků proti HIV a vakcín pro kojence měl přirozeně smrtící následky. Americká asociace pro světové zdraví v roce 1997 zveřejnila obsáhlou studii o dopadech amerických sankcí na Kubu. V ní autoři poznamenávají: „Jen málo sankčních režimů tak omezilo obchod s léčivy a znemožnilo běžným občanům přístup k život zachraňujícím lékům. Takové embargo zřejmě porušuje nejzákladnější mezinárodní charty a úmluvy o lidských právech (158).“ Humanitární katastrofě předešel vysoký finanční rozpočet kubánské vlády alokovaný do zdravotnického systému, poznamenává asociace. Organizace tak ocenila odolnost kubánského zdravotnictví proti sankcím. Dalším propagandistickým trumfem Castrovy revoluce býval na latinskoamerické poměry dostupný a efektivní zdravotnický systém. Pro spoustu států v regionu to bylo něco absolutně nedostiženého. Lékařské mise v zahraničí se společně s podporou národně-osvobozeneckých hnutí staly emblematickým vývozním artiklem Havany. Kubánský intervencionismus vzbudil značné sympatie a vřelou podporu napříč globálním Jihem. Nejhůře se dopady americké obchodní blokády projevily až s ukončením sovětské hospodářské pomoci ostrovu na začátku 90. let. V té době USA ekonomickou klatbu nad Kubou ještě více utužily. Sankční režim prohloubil řadu problémů v oblasti veřejného zdraví na Kubě. Projevil se třeba v epidemii více než 50 000 případů optických a periferních neuropatií v letech 1992–1993, způsobených nedostatkem živin ve stravě (159), nebo v epidemii stenózy jícnu u batolat, kterým dali omylem vypít louh. Tekutý louh tehdy nahrazoval nedostatek mýdla na kubánském trhu. V Havaně se v roce 1994 objevily případy vzácného a závažného autoimunitního onemocnění, tzv. Guillain-Barréova syndromu, v důsledku kontaminace pitných zdrojů způsobené nedostatkem chemikálií pro úpravu vody apod. Americké obchodní embargo je navzdory silnému nesouhlasu globálního společenství v chodu celá desetiletí. Záminka je dávno pryč, nicméně protikubánská politika Bílého domu je nyní ještě horší než před více než 60 lety. Prvotně deklarovaným záměrem ekonomické války byla změna režimu v Havaně, k čemuž nedošlo ani po 64 letech jejího trvání. Jedná se o anachronismus studené války, podobně jako existence NATO, jeho rozpínavost a agresivní agenda. Také státem posvěcená teroristická kampaň zahájená Eisenhowerovým a prohloubená Kennedyho Bílým domem selhala na celé čáře. CIA a exilovým kubánským militantům se nepodařilo svrhnout havanský režim ani při bezpočtu plánů a příležitostí fyzicky zlikvidovat Fidela Castra.

Obsese Washingtonu změnou režimu na Kubě, saturovaná strachem z americké invaze na ostrov, de facto stála u zrodu karibské krize v říjnu 1962. Oficiální historická verze mapující genezi kubánské krize však hovoří jinou řečí. Klasický narativ spatřuje u zrodu jednoho z nejnebezpečnějších momentů lidských dějin bezohledné rozmisťování sovětských ofenzivních zbraní na Kubě. Pouze díky rozumnému přístupu amerického prezidenta Kennedyho a v druhé řadě sovětského lídra Nikity Chruščova se podařilo odvrátit hrozbu jaderného inferna. Nicméně skutečná historie bez ideologického hledí, vycházející z primárních zdrojů, je vždy komplikovanější. Hagiografie západních státníků zapadá do vzorce podobných ideologicky pokroucených událostí. Jejich úkolem je vytvářet a udržovat obdiv k oficiálně kanonizovaným státníkům. Jenže tato pracná konstrukce se při bližším pohledu zřítí. Naopak se zdá, že střízlivější přístup k mediaci krize zaujal první tajemník Komunistické strany SSSR Nikita Chruščov. Sovětský státník opakovaně přicházel s návrhy na řešení jaderného gambitu. O tomto tématu se posléze podrobněji rozepíšeme.

Odlišný pohled na pozadí osudových říjnových dnů roku 1962 nám opět nabízejí americké vládní spisy uveřejněné v Národním bezpečnostním archivu USA. Když se v roce 1992 v Havaně pořádala konference o kubánské krizi, sovětští a kubánští účastníci v čele s Fidelem Castrem informovali ostatní účastníky, včetně bývalých zástupců Kennedyho kabinetu, že Sověti spolu s balistickými raketami středního doletu na Kubě rozmístili devět taktických jaderných střel. Tento atomový potenciál měla Havana použít proti americké invazní síle. Sovětští velitelé na Kubě měli pravomoc odpálit tyto taktické jaderné zbraně bez pokynu z Kremlu (160). Připomeňme si, že Washington proti kubánskému režimu vedl prakticky nonstop teroristickou kampaň, a to i během nejnapjatějších chvil nejnebezpečnějšího okamžiku lidských dějin. Záškodnickou činnost umocňovala ekonomická blokáda ostrova. USA se tak snadno mohly dostat do křížku se Sověty. Ti, nepříliš prozíravě, poskytli Castrově Havaně vojenskou ochranu nejen před případnou americkou pozemní invazí, ale i před diverzními činy řízenými CIA. Washington podle další písemnosti Národního bezpečnostního archivu vedl „válku proti Kubě“, sestávající z „několika pokusů o zavraždění kubánského lídra, teroristických činů proti kubánským civilistům a sabotáží v kubánských továrnách“ (161). Jenže obavy Kremlu o nejistý osud vzácného klienta na latinskoamerické půdě nepředstavovaly jedinou motivaci pro rozmístění jaderného arzenálu Bílému domu takřka pod nosem. Další důvody, vysvětlující, proč Moskva přistoupila k tomu geopoliticky hazardnímu kroku, jsou proto nasnadě. Kennedyho vládě se totiž podařilo přesvědčit sovětskou armádu, že Spojené státy plánují první úder na svého protivníka v nepříliš vyrovnaném souboji velmocí. V roce 1962 neměl Sovětský svaz k dispozici ani padesát bombardérů a raket, které by mohly zasáhnout území Spojených států. Bílý dům disponoval více než pěti sty bombardéry a střelami s dostřelem na sovětskou pevninu. Tým Johna F. Kennedyho se v předvolební kampani snažil před svými potenciálními voliči načrtnout umělý bezpečnostní problém a nabídnout jeho okamžité řešení. JFK chtěl svůj elektorát přesvědčit o nedostatečném počtu amerických balistických raket ve stínu sovětských hlavic. Pravdou byl však úplný opak (162). Spojené státy nad Sovětským svazem v tomto ohledu naprosto dominovaly. Sovětský vůdce Nikita Chruščov se snažil uchlácholit své generály rozmístěním sovětských balistických raket středního doletu na Kubě. Kreml tak učinil v létě roku 1962. Šlo o lacinější, byť strategicky nedomyšlené řešení k zajištění odstrašujícího potenciálu Kremlu proti americkému útoku. V očích sovětského establishmentu se jednalo o lepší variantu vyrovnání jaderné nerovnováhy, než kdyby Moskva musela vyrábět novou řadu mezikontinentálních balistických raket s možností odpálení ze sovětského teritoria. Kennedyho vláda chtěla lživě vykonstruovanou mezeru ve velikosti amerického a sovětského raketového arzenálu vyplnit. Kennedy na počátku volebního období v únoru 1961 oznámil, že jednou z jeho hlavních iniciativ je rapidní posílení amerických strategických jaderných aktiv (163). Vytvářela se tak riskantní, vychýlená nerovnováha v jaderném statusu mnohem silnějších Spojených států oproti jejich zaostávajícímu sovětskému rivalovi. Spojené státy a Severoatlantická aliance měly na základnách v Evropě a Asii dislokovány stovky letadel vybavených jadernými zbraněmi. Americké jaderné balistické hlavice Jupiter byly rozmístěné nedaleko sovětských hranic v Turecku a rovněž v Itálii. Na území Velké Británie se nacházely americké atomové střely Thor. Stávající velmocenská nerovnováha zcela logicky znervózňovala sovětské politické a vojenské velení. Totéž by ve stejné situaci prožívali i jejich američtí protějškové.

Moskva měla vícero důvodů, proč se odhodlala k riskantnímu kroku přemístit hlavice schopné doručit jadernou nálož přímo na Castrovu Kubu. Americký politolog Graham T. Allison ve své publikaci věnované karibské krizi Essence of Decision píše, že Američané v říjnu 1961 věděli o zranitelnosti sovětského mezikontinentálního potenciálu. Vyzvedávali americkou vojenskou moc. Posilovali přitom vědomí, že by USA měly mít schopnost druhého útoku i po absorbování prvního sovětského úderu, přinejmenším stejně ničivého, jako by byl ten případný sovětský (164). Američané proto nabyli jistotu, že Sověti zásadní jaderný konflikt nevyprovokují. Ačkoli rozmístění sovětských jaderných raket devadesát mil od pobřeží Spojených států byl riskantní a nebezpečný krok, jak odradit USA od plánované agrese proti Kubě a od práva prvního úderu proti Sovětskému svazu, šlo vzhledem k okolnostem o pochopitelnou reakci. Poučení z této krize praví, že zahraniční lídři jednají zdánlivě iracionálně, když je ohrožena jejich vlastní bezpečnost. To by se ovšem američtí činitelé museli umět vcítit do bot svých nepřátel. Spojené státy by proto měly být v tomto ohledu opatrnější, když se pokoušejí svrhávat nebo ohrožovat jiné vlády, jak neironicky (165) poznamenal profesor mezinárodních vztahů Philip Brenner. Samotná krize oficiálně začíná šokem světové veřejnosti z fotografií pořízených americkým špionážním letounem U-2 nad Kubou. Snímky v polovině října 1962 přinesly hmatatelný důkaz o přítomnosti sovětských balistických střel středního doletu na ostrově. Kennedyho vláda měla k dispozici seznam možností, jak ožehavou situaci řešit. Některé z nich vypadají velmi děsivě. Členové Sboru náčelníků štábů chtěli provést okamžitou vojenskou akci proti Kubě (166). Jejich plán počítal s provedením pěti set leteckých misí proti veškerým vojenským cílům na Kubě, včetně objektů, kde se nacházely sovětské hlavice. Plán volal po leteckých úderech na letiště, přístavy atd. Prezident Kennedy však zachoval chladnou hlavu, když tento militaristický návrh odmítl. Nakonec jeho Bílý dům na Kubu uvalil námořní karanténu, třebaže i toto opatření s sebou neslo nepřehlédnutelná rizika. Spojené státy se ocitly v situaci, kdy nesměle po kapkách začaly ochutnávat medicínu, kterou ve velkých dávkách metodicky ordinovaly mnohem slabším zemím, kde zorchestrovaly intervence a svrhávaly demokraticky zvolené vlády a neloajální režimy. Nyní se musely vypořádat s jadernou hrozbou svého studenoválečnického rivala přímo ve svém hájemství. Prezident Kennedy v tuto chvíli odmítl sáhnout k vojenskému kroku k odstranění hrozby nukleárního nepřítele. Sbor náčelníků štábů se klonil k provedení invaze na Kubu. Podle něj by Kreml v případě úspěšné vojenské operace USA na Kubě mohl v odvetě zaútočit na Berlín nebo přímo na Spojené státy. A to by se rovnalo aktu jaderné války, jak argumentoval JFK (167). A i kdyby Sověti udeřili pouze na Berlín, Spojeným státům by nezbylo nic jiného, než zaútočit na Moskvu a spustit jadernou výměnu mezi atomovými velmocemi. Je však pozoruhodné, jak Kennedyho vojenští poradci podceňovali Sověty. Ti by podle jejich mínění do války se Spojenými státy kvůli Kubě nešli. Přestože se John F. Kennedy za poměrně krátkou dobu za svého působení v Oválné pracovně dopustil vojenské agrese proti jižnímu Vietnamu, zintenzivnil státně-teroristické operace proti Kubě a v latinskoamerických zemích změnil bezpečnostní doktrínu s dlouhodobými katastrofálními dopady apod., moc dobře chápal rizika vyplývající z bytí v atomovém věku. Chápal podstatu konfliktu mezi velmocemi disponujícími těmito ultimátními zbraněmi. Pravda, na rozdmýchání karibské krize se JFK lví měrou podílel a občas nebezpečně lavíroval.

Kennedyho kabinet zavedl námořní blokádu Kuby 24. října 1962. Chtěl tak zabránit dovozu sovětských střel a raket na Kubu. Sovětské námořnictvo však dostalo pokyn, aby karanténu nenarušovalo. Sovětské záznamy ukazují, že se už 25. října Nikita Chruščov rozhodl o demontáži raket na Kubě anebo aspoň části z nich (168). Sovětský lídr chtěl zjevně rychle nalézt východisko z krize. Bývalý historik působící v John F Kennedy Presidential Library Sheldon Stern zveřejnil nahrávky mítinků Výkonného výboru (ExComm). Na nahrávkách prezident Kennedy a okruh jeho nejbližších spolupracovníků a poradců debatují o různých variantách řešení jaderné krize. Stern na základě poslechu nahrávek ExCommu dospěl k závěru, že se prezident Kennedy dva dny po zahájení námořní blokády Kuby, dne 26. října, klonil k vojenskému řešení krize. Přikláněl se ke zničení sovětských raket a střel během vojenské operace, po které by následovala pozemní invaze na Kubu (169). Existoval nejeden spouštěč jaderné kolize mezi Sovětským svazem a USA a mezi ně logicky spadal i americký vojenský zásah proti Kubě. V úvahu připadaly i americké údery na ruský vojenský potenciál, následované invazí a okupací ostrova. Ještě téhož dne večer přišel Kennedymu dopis od Nikity Chruščova, v němž sovětský vůdce napsal: „Rakety budou odstraněny, pokud Washington slíbí, že neprovede invazi na Kubu.“ Do Washingtonu však záhy dorazil druhý vzkaz z Moskvy a ten zněl následovně: „Premiér Chruščov dnes v poselství prezidentu Kennedymu sdělil, že Moskva stáhne své útočné zbraně z Kuby, pokud Spojené státy odstraní své rakety z Turecka (170).“Jednalo se o americké rakety Jupiter s jadernými hlavicemi rozmístěné v blízkém příhraničí Sovětského svazu na tureckém území. Jupitery chtěl Bílý dům stáhnout tak jako tak. Hodlal je totiž nahradit mnohem efektivnějšími, nedetekovatelnými ponorkami Polaris vybavenými jadernými zbraněmi. Americké Jupitery se tehdy nacházely také v Itálii. Den 26. října přitom pilot letounu B-52 major Don Clawson označil za „nejnebezpečnější okamžik“ kubánské krize. Major popsal mise prováděné během krize pod záštitou Chrome Dome (CD): „Vyhlásili letecký poplach pro B-52 s jadernými zbraněmi na palubě, připravenými k použití“, uvedl Clawson. Kennedy o pár dnů dříve oznámil nejvyšší stupeň jaderné pohotovosti před odpálením atomové hlavice (DEFCON 2). Bílý dům jeho prostřednictvím autorizoval start letounů NATO, které měly odletět nad Moskvu a svrhnout tam atomovou bombu, jak uvedl odborník na kubánskou krizi Graham Allison v časopise Foreign Affairs (171). Nejenže Kennedyho kabinet zásadně přispěl k vyvolání jaderné krize mezi USA a SSSR, když zintenzivnil státně teroristické operace s cílem svrhnout Castrovu vládu, ale přiléval olej do ohně i nadále, když v této riskantní subverzi pokračoval. Letecké síly USA a NATO se v jednu chvíli už málem vydaly na svou jadernou misi směr Moskva. Nadto americká karanténa okolo Kuby rovněž skýtala jaderná rizika. JFK a spol. podcenili vůli Kremlu, jeho odhodlání bránit Kubu a jeho geopolitický gambit s transferem atomových hlavic na Kubu. Nahrávky ExCommu ukazují, že Kennedyho vláda s odpovědí Chruščovovi poněkud váhala, neboť se jí do rukou dostaly dva různé návrhy. Teprve v průběhu následujících diskusí a po schůzce bývalého sovětského ambasadora Anatolije Dobrynina a Roberta Kennedyho se 27. října Bílý dům tajně zavázal, že odstraní veškeré své rakety z Turecka (a z Itálie). Zároveň učinil neformální slib, že neprovede pozemní útok na Kubu (172). Kennedyho Bílý dům na veřejnosti z kubánské krize vyšel vítězně, zatímco Chruščov zůstal ponížen. Svět se ocitl na hraně jaderného inferna, aniž by se veřejně vedla diskuse o existenci jaderných hlavic poblíž sovětských hranic v Turecku jako o klasické provokaci podmiňující eskalační reakci. Nicméně Kennedyho vláda ani poté nepřestala usilovat o změnu kubánského režimu.  Nadále pokračovala v paramilitárním tažení proti Kubě. Kennedyho politiku by každý trochu soudný politik vyhodnotil jako hrozbu pro své přežití a porušení slibu daného Washingtonem.

Mytologie o Johnu F. Kennedym, vykonstruovaná a šířená americkým historikem a zvláštním asistentem prezidenta Kennedyho Arthurem Schlesingerem jr., líčí krizový management ExCommu v říjnu roku 1962 jako „bezkonkurečně kalibrovaný“ proces. Avšak ve skutečnosti bylo vše jinak. Rozhodovací proces ve Washingtonu v Moskvě a v Havaně podkopávaly „dezinformace, nesprávné odhady a chybné úsudky,“ jak poznamenal Kennedyho ministr obrany Robert McNamara (173). A tuto dezinformaci či jen prosté nedorozumění lze přirozeně chápat jako překážky při nalezení společné řeči, kdy je nutno co nejrychleji jednat. V říjnu roku 1962 nebylo v sázce nic menšího než naše přežití. Jakmile Sověti začali z Kuby odstraňovat své rakety a hlavice, už 8. listopadu kubánští exulanti vyzbrojení a vycvičeni CIA provedli bombový útok v jedné továrně, kde podle kubánské vlády zahynulo 400 dělníků (174), jak jsme už v této kapitole uvedli. Přestože šlo patrně o zavádějící informaci, mohla hrát v opětovné eskalaci nemalou roli. Po předběžném souhlasu s uzavřením dohody mezi Američany a Sověty došlo k šokujícím událostem, o nichž by měla být seznámena širší veřejnost. Ve dnech 27. a 30. října americké námořnictvo v rámci karantény nutilo sovětské ponorky k vynoření na hladinu. Nikdo však tehdy na americké straně nevěděl, že sovětské ponorky nesly jaderné zbraně (175), jak se dozvídáme z dalšího písemného materiálu v Národním bezpečnostním archivu. Americké úsilí o vynoření sovětských ponorek tedy doprovázelo ohromné riziko. Někteří z velitelů sovětských ponorek, zejména ponorek B-59 a B-130, byli značně rozrušeni, když na ně Američané začali odpalovat hlubinné nálože. Tito důstojníci dokonce zvažovali odpálení jaderných torpéd na americké lodě. Dne 27. října se posádka ponorky B-59 ocitla pod palbou nesmrtících amerických hlubinných náloží. Zatímco americké námořnictvo pouze požadovalo, aby se ponorka vynořila na hladinu, posádka B-59 ztratila spojení s velitelstvím a nabyla dojmu, že začala třetí světová válka (176). Dva ze tří velitelů, včetně kapitána Valentina Savitskyho, hlasovali pro odpálení desetikilotonového jaderného torpéda na americké torpédoborce. Existovalo však důležité pravidlo: na odpálení torpéda bylo zapotřebí názorové shody tří předních důstojníků na palubě. Muž jménem Vasilij Archipov se svými kolegy nesouhlasil. Odmítl vydat souhlas s odpálením torpéda a údajně kapitána uklidnil. Zbytek je už historie. Ta nabízí poučení, které musí být platné i v dnešní době, kdy nad námi stále visí Damoklův meč jaderné záhuby. Když nefunguje komunikace s vnějším světem a nevíte, jaká je situace, zachovejte chladnou hlavu a zřekněte se rozhodnutí s fatálními následky pro lidskou civilizaci. Nikdo nechce vědomě zahájit proti svému soupeři jadernou válku. Nicméně zakopaný pes je právě v nedorozumění, zkratu a přerušení komunikace, jako v případě posádky ponorky B-59, dále pak v selhání systémů včasného varování či v selhání lidského faktoru a špatném vyhodnocení bezpečnostní situace. Chybný krok pak může nechtěně zažehnout terminální konflikt. Kdyby se B-59 rozhodla odpálit jaderná torpéda na americké loďstvo, s největší pravděpodobností by vypukla atomová válka. Další obdobně nebezpečná situace, kdy se běh událostí mohl rychle zvrhnout v jadernou apokalypsu, nastala na podzim roku 1983. Tehdy plukovník leteckých sil Sovětského svazu Stanislav Petrov odmítl informovat nadřízené vojenské orgány o akutním jaderném nebezpečí. Jeho satelitní systém zaznamenal pět mezikontinentálních jaderných balistických střel odpálených Spojenými státy (177). Petrov musel reagovat pohotově a s jasnou myslí, jelikož americké střely měly zasáhnout území Sovětského svazu zhruba za 20 minut. Zachoval však chladnou hlavu, když reálnou možnost atomového úderu vzhledem k nízkému počtu údajně odpálených hlavic vnímal skepticky. Nakonec celou situaci vyhodnotil jako planý poplach. I když se hovoří o osvojených lekcích a přínosech mediace karibské krize, jako je vytvoření horké linky mezi Washingtonem a Kremlem (kdy je komunikace mezi velmocemi vlastnícími drtivou většinu jaderného potenciálu na světě nutným předpokladem a minimálním základem pro odvrácení globální záhuby), výše uvedené a další příklady by nás měly vést k tomu, abychom zdůrazňovali a objasňovali faktory vedoucí k potenciálnímu fatálnímu střetu jaderné podstaty. Nemáme přitom na mysli promyšlený úmysl zahájit jadernou válku přímým útokem na nepřítele. Hovoříme o vedlejších příčinách majících potenciál atomové eskalace. Ty stojí na chybné či neexistující komunikaci, či na jednoduchém nedorozumění nebo neznalosti problému. Měli bychom si proto vzít z kubánské krize vznácné ponaučení. Tím je umění naslouchat nepříteli. Umění vžít se do jeho postojů, představ a obav a pochopit, jak sám vnímá bezpečnostní rizika. Jedině tak můžeme pochopit jeho motivaci k činům, které se nám jeví jako nepochopitelné, ač je sami rutinně provádíme.

Abychom pochopili širší perspektivu pozadí karibské krize, je třeba uvést, že nerovnováha v počtu amerických a sovětských jaderných sil v říjnu roku 1962 odpovídala poměru zhruba 8:1 ve prospěch Spojených států (178). Jak už víme, sovětský režim od konce 50. let čelil nedaleko svých hranic v Turecku hrozbě amerických jaderných balistických střel středního doletu a také americkým atomovým hlavicím v Itálii. V roce 1962 měly Spojené státy v Evropě rozmístěno přibližně 4 375 jaderných zbraní. Většinou se jednalo o taktické jaderné zbraně, například protiletadlové střely Nike Hercules a rakety krátkého doletu. Ale zhruba deset procent celkového amerického atomového potenciálu, asi 450 jaderných zbraní, tvořily balistické rakety středního doletu Thor s dostřelem 2 400 kilometrů a Jupiter s dostřelem až 2 700 kilometrů. Dále šlo o řízené střely Matador a Mace a bomby pro stíhací bombardéry letectva na amerických základnách i na základnách NATO, letadla na letadlových lodích na dosah cílů v Sovětském svazu nebo v zemích Varšavské smlouvy. Stíhací bombardéry USA a NATO měly atomové bomby rozmístěné na svých základnách v Německu, Itálii, Řecku, Turecku, Velké Británii a Nizozemsku a na palubách letadlových lodí 6. americké flotily (179). Sovětský svaz měl celkově k dispozici jen o něco více atomových zbraní, jmenovitě rakety krátkého a středního doletu R-12. Jak by asi Spojené státy reagovaly na sovětskou instalaci jaderných balistických hlavic v Mexiku s doletem 2 700 kilometrů? Jak by Washington reagoval, kdyby se ve smrtelném nebezpečí ocitl jeho klientský režim kupříkladu v západní Asii, na který by chtěla zaútočit supervelmoc disponující osminásobnou jadernou přesilou? Snažil by se, podobně jako kremelský režim, narovnat jadernou nerovnováhu věcným jednáním jako během říjnové krize v roce 1962? Anebo by zvažoval vojenské údery na odstranění nepohodlné vlády a následnou pozemní invazi – a nakonec nasadil karanténu s nevypočitatelnými hlubinnými náložemi? Jistěže, Moskva sáhla po myopickém geopolitickém opatření, když začala u dveří Washingtonu rozmisťovat svůj atomový arzenál. Kreml také značným dílem přispěl k vyhrocení krize. 

Kuba si v průběhu studené války vybudovala reputaci díky aplikaci zdravotnického internacionalismu v zemích globálního Jihu. Castrův režim pod hlavičkou národní doktríny podporoval antikoloniální odboj ve světě. Kubánská vláda brzy po svržení Batistovy diktatury začala vysílat zdravotnický personál do zahraničí. Reagovala na různé přírodní katastrofy a podporovala odboj během antikoloniálních bojů a revolucí. Castrova strategie stála v ostrém kontrastu vůči Washingtonem iniciovaným a prováděným pučům a invazím. Havana v roce 1963 vyslala lékařskou brigádu do Alžírska. Kubánská vláda poslala během revolucí v 60. a 70. letech do Guineje-Bissau a Angoly další zdravotnické jednotky (180). Nikaragua se za vlády sandinistů v 80. letech, kdy tamní vláda čelila útokům Američany sponzorovaných zabijáků z Contras, stala hlavním příjemcem kubánské zdravotní pomoci. Tyto Havanou iniciované a realizované zdravotnické mise často doprovázely kubánské intervence v zahraničí. Havana stála za řadou rebelantských hnutí, třeba v Nikaragui a Bolívii, kde se Ernesto „Che“ Guevara a spol. snažili rozdmýchat socialistickou povstaleckou činnost proti tamní pravicové vládě. Havana podporovala řadu národně-osvobozeneckých hnutí také v Africe. Kubánci se silně stavěli za alžírský boj proti Francouzům, který navzdory statisícovým obětem úspěšně skončil v roce 1962. Alžírsko tehdy na Francouzích získalo nezávislost. Kubánci pokračovali v protežování různých antikoloniálních skupin v Africe, zejména protiportugalských hnutí v Guineji-Bissau, Angole a Mosambiku. Kubánci bezvýhradně podporovali boj proti apartheidu v Jižní Africe (181). Když kubánské vojenské síly v roce 1975 intervenovaly v Angole, Havana tak učinila na vlastní pěst a v solidaritě se samotnými Angolany. Kreml ve skutečnosti s kubánskou intervencí v Angole vyjádřil nesouhlas. V roce 1975, kdy Angola získala na Portugalsku nezávislost, se CIA společně s jihoafrickou vládou snažila odstavit od moci novou levicovou angolskou vládu, která požádala Havanu o pomoc. Během 14 válečných let působilo v Angole více než 300 000 Kubánců – lékařů, učitelů, inženýrů i vojáků. V roce 1988 Fidel Castro vyslal další kubánské jednotky do rozhodující bitvy u Cuito Cuanavale a sám řídil vojenské operace z Kuby. Porážka jihoafrické armády z rukou Kubánců a vojenské paže MPLA Lidových ozbrojených sil za osvobození Angoly (FAPLA) zasadila jihoafrické politice apartheidu těžkou ránu. Z ní už se apartheidní Pretoria prakticky nikdy nevzpamatovala (182). Kubánští vojáci – a obecně Castrova zahraničně-politická doktrína internacionální pomoci – asistovali marxistickým guerillám při porážce jihoafrických povstalců v Angole. V roce 1990 pomohli Namibii získat nezávislost. Kubánci dokázali vyvinout tlak na režim apartheidu v JAR, který měl v té době už na kahánku. Profesor Piero Gleijeses jako první badatel získal přístup k dlouho uzamčeným kubánským archivům. Analyzoval a posuzoval je v kontextu poznatků získaných z archiválií Spojených států, Belgie, Velké Británie, Západního a Východního Německa. Jeho poznatky a postřehy v Národním bezpečnostním archivu editoval Peter Kornbluh (183). Gleijeses na základě rozsáhlého studia příslušných archivních materiálů dospěl k poměrně jasným závěrům: Kubánský lídr Fidel Castro se rozhodl vyslat kubánské vojáky do Angoly dne 4. listopadu 1975 v reakci na ilegální jihoafrickou invazi do Angoly, a nikoliv v obráceném sledu, jak tehdy tvrdil kabinet Geralda Forda. Washington naopak s předstihem věděl o tajných plánech jihoafrického režimu na invazi do Angoly. Navíc s Pretorií vojensky spolupracoval. Kuba se rozhodla vyslat vojáky do Angoly, aniž by o tom informovala politické vedení Sovětského svazu. I když se doyen americké zahraniční politiky Henry Kissinger tyto skutečnosti ve svědectví před Kongresem v roce 1976 snažil popřít, Gleijeses jeho lživá tvrzení směle vyvrací. Ve své publikaci Conflicting Missions profesor cituje Kissingerova spolupracovníka Josepha Sisca. Sisco uznal, že Fordův kabinet rozhodně Jihoafrickou republiku od invaze do Angoly nezrazoval. Zároveň předložil důkaz o tom, že CIA pomáhala jihoafrické armádě dopravovat zbraně na klíčová bojiště (184). Kuba, jak ukazuje Gleijesesova analýza, se těšila autonomii, když nasadila vojenský kontingent čítající 30 tisíc mužů v Angole navzdory přání Sovětského svazu. Díky své vlastní „humanitární intervenci“ uspíšila kolaps apartheidu v Jihoafrické republice (185). Takovou nedisciplinovanost zpravidla Spojené státy svým klientským a vazalským režimům neodpouštějí. Washington byl do angolských záležitostí zapleten ještě dříve než Kubánci a Sověti. USA v Angole vojensky a ekonomicky podporovaly svá proxy aktiva Národní frontu za osvobození Angoly (FNLA) a Národní unii pro naprostou nezávislost Angoly (UNITA), zatímco Moskva protežovala sociálně demokratickou stranu Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA) (186). Henry Kissinger považoval MPLA za sovětského klienta a vyjádřil odhodlání jej zničit. Odmítl varovné rady afrických expertů z ministerstva zahraničí a prosadil plán CIA na oslabení této organizace. Washington a Pretoria dodaly FNLA a UNITA zbraně a vojenská vozidla za desítky milionů dolarů. UNITA se v čele s kontroverzním warlordem Jonasem Savimbim těšila podpoře Reaganovy vlády. Ta Savimbimu poslala sofistikovanou vojenskou pomoc, kupříkladu tepelně naváděné protiletecké střely Stinger. Za úřadování George Herberta Bushe v Oválné pracovně v roce 1989 Bílý dům kompenzoval organizaci UNITA výpadek ekonomické a vojenské pomoci od jihoafrické vlády zvýšením vojenské a ekonomické asistence na 50 milionů dolarů (187).

Kuba existuje za pro nás nepředstavitelných podmínek dekády trvající ekonomické blokády. Embargo zhoršilo ekonomické, sociální a zdravotní podmínky běžných Kubánců, a nikoliv vládního aparátu. Bývalí operativci CIA se dopouštěli teroristických činů proti Kubě ještě v 70. a 90. letech. Americká hospodářská klatba nad Kubou podstatně zesílila v roce 2026 v rámci Trumpovy kampaně maximálního tlaku. Navzdory těmto i dalším okolnostem, jako byly neúnavné, leč marné a někdy až surrealistické pokusy o zavraždění Fidela Castra jako symbolu heretické revoluce v tradiční doméně Spojených států, se v českém narativu při hodnocení Castrovy Kuby soustředíme primárně na lidskoprávní excesy režimu. Detailně se zaobíráme třeba stovkami politických poprav na úsvitu Castrovy vlády, zatýkáním disidentů a jejich vězněním. Celá desetiletí se podrobně soustředíme na potlačování svobody přístupu k informacím, svobody projevu a shromažďování apod. na Kubě. Jistěže, tyto zločiny Castrovy vlády jsou reálné a nikdo soudný je nezpochybňuje. Jenže o nich se hojně informovalo už v 90. letech. Není třeba nosit sovy do Atén. Proč zároveň nevyzvednout skutečnost, že kubánský model zdravotnictví se dlouhou dobu těšil obrovské prestiži v chudých zemích (188)? Kubánský zdravotnický model přitom v lecčems zahanbil zkomercializovaný lékařský systém v USA. Kubánští lékaři dokazují, že pro účinnou preventivní péči na komunitní úrovni není nutná drahá lékařská technologie. Na Kubě se přes objektivní vnitřní a vnější potíže a překážky (embargo a dříve státní terorismus a sabotáže) zdravotnickému systému podařilo vymýtit dětskou obrnu, dostat pod kontrolu malárii a horečku dengue. Havaně se podařilo redukovat úmrtnost dětí a matek na úroveň srovnatelnou – nebo dokonce i nižší než v mnohem bohatších zemích, jako jsou Spojené státy. Nesmíme také ignorovat značnou míru sympatií vůči Kubě především v zemích bývalého „třetího světa“. Nemůžeme přehlížet obdiv k její mezinárodní vojenské a zdravotnické doktríně, která měla zásadní historické dopady na ukončení občanské války v Angole.

Jak jsme už uvedli v jedné z úvodních kapitol, problém Kuby v březnu 1961 pregnantně definoval Kennedyho asistent a historik Arthur Schlesinger jr. Schesinger jr. v memorandu adresovaném JFK popisoval, jak je rostoucí „očekávání“ na západní hemisféře podněcováno „nárůstem viditelné spotřeby“ a „šířením Castrovy myšlenky vzetí věcí do svých rukou“. „Současně s poklesem životní úrovně se spousta lidí přiklání ke komunismu, který vnímají jako ventil pro sociální nespokojenost a jako rychlý a jistý způsob sociální modernizace. Mezitím se v pozadí objevuje Sovětský svaz, který nabízí velké rozvojové půjčky a prezentuje se jako model pro dosažení modernizace v jedné generaci“, varoval tehdy Schlesinger (189). V březnovém memorandu z roku 1960 určeném tehdejšímu šéfovi americké diplomacie je nebezpečí Castrovy Kuby vylíčeno zhruba následovně: Pokud by Castrova revoluce slavila úspěchy, kubánský lídr by nepochybně ještě více zintenzivnil své úsilí o nastolení vlád v jiných latinskoamerických zemích. Ty by se posléze politicky a ekonomicky orientovaly jeho směrem. Vzhledem k nestabilní situaci řady vlád v tomto regionu a sympatiím, které Fidel Castro stále vzbuzuje mezi radikálními nacionalisty i prokomunistickými elementy, není nepravděpodobné, že by mohl uspět alespoň v několika zemích (190). Odhad amerického národního zpravodajství z téhož roku a měsíce hovořil o hlavní opoře kubánského režimu, jíž je spíše přitažlivost Fidela Castra pro kubánské masy nežli perzekuce (191). Kubánská revoluce a ono vzetí správy svých věcí do vlastních rukou je zde mezi řádky popsáno jako „úspěšný vzdor Spojeným státům“.

Problém Castrovy Kuby zjevně tkvěl v úspěšné neposlušnosti vůči regionálnímu impériu a vybudování alternativního modelu uspořádání společnosti. Jeho případné šíření do zahraničí by mohlo vyvolat obávané zhroucení domina americké dominance v Latinské Americe a jinde. Atraktivita Fidela Castra jako úspěšného revolučního vůdce pro masy mohla být replikována i v ostatních státech kontrolovaných Bílým domem. Tomu se muselo všemožnými prostředky zabránit. Washington během studené války samozřejmě vnímal existenci Castrovy Kuby přes značně zamlžený ideologický filtr, aniž by reflektoval lví podíl na její destabilizaci a hospodářském ochromení. Washingtonské plánovače trápila hrozba komunismu na Kubě a možná i klient Kremlu v doméně USA. Jenže tyto obavy padly zároveň se Sovětským svazem a nastolením unipolárního momentu. Castrova idea vzetí věcí do vlastních rukou, úspěšný vzdor americké dominanci na kubánském ostrově i jinde jižně od Rio Grande a jím prosazovaný model spolu s příklonem spousty Latinoameričanů ke komunismu, pochopitelně Spojené státy zahanbily a ponížily. Kdykoliv na jih od hranic Spojených států propukla obdobná aberace jako na Kubě, Washington musel zasáhnout. Stalo se tak v roce 1973 v Chile, v 80. letech v Nikaragui, v roce 1983 na Grenadě apod. Svůdná inspirace další Kubou se stala postrachem pro americké vlády počínaje Eisenhowerovou vládou a konče druhým volebním mandátem prezidenta Donalda Trumpa.  

Poznámkový aparát:  

 

130. NSC Briefing (398th), 29. března 1959, CIA. Link: https://www.cia.gov/readingroom/docs/DOC_0000137321.pdf 

131. The Cuban Crisis: Castro´s Victory in Cuba, BBC. Link: https://www.bbc.co.uk/bitesize/guides/zygjq6f/revision/2 

132. The Cuban Crisis: US Foreign Policy, BBC. Link: https://www.bbc.co.uk/bitesize/guides/zygjq6f/revision/3 

133. Gibbs, David N., Social Science as Propaganda? International Relations and the Question of Political Bias, University of Arizona, 2001, str. 419. Link: https://dgibbs.arizona.edu/sites/default/files/Social%20Science%20as%20Propaganda_0.pdf 

134. Sullivan, Patrick R., Covert Imperialism: The Eisenhower Administration and Cuba, Gettysburg College, 2021, str. 28. Link: https://cupola.gettysburg.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2040&context=student_scholarship#:~:text=Page%202,failed%20Bay%20of%20Pigs%20invasion

135. Gibbs, David N., Social Science as Propaganda? International Relations and the Question of Political Bias, University of Arizona, 2001, str. 419. Link: https://dgibbs.arizona.edu/sites/default/files/Social%20Science%20as%20Propaganda_0.pdf 

136. Sullivan, Patrick R., Covert Imperialism: The Eisenhower Administration and Cuba, Gettysburg College, 2021, str. 28, 29, 30. Link: https://cupola.gettysburg.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2040&context=student_scholarship#:~:text=Page%202,failed%20Bay%20of%20Pigs%20invasion

137. FP Explainers, History Today: How Cold War miscalculation unfolded when CIA-backed forces landed at Bay of Pigs, Firstpost, 17. dubna 2025. Link:

https://www.firstpost.com/explainers/history-today-april-17-bay-of-pigs-invasion-cuba-cold-war-13880187.html

138. FP Explainers, History Today: How Cold War miscalculation unfolded when CIA-backed forces landed at Bay of Pigs, Firstpost, 17. dubna 2025. Link: https://www.firstpost.com/explainers/history-today-april-17-bay-of-pigs-invasion-cuba-cold-war-13880187.html

139. Kennedy and Cuba: Operation Mongoose, National Security Archive. Link: https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/cuba/2019-10-03/kennedy-cuba-operation-mongoose#:~:text=The%205412%20Group%2C%20the%20covert,maritime%20missions%20from%20outside%20Cuba.

140. Wills, Gary, Fierce in His Loyalties and Enmities, New York Times, 12. listopadu 1978. Link: https://archive.nytimes.com/www.nytimes.com/books/00/11/26/specials/schlesinger-robert.html#:~:text=Kennedy%20wanted%20Mongoose%20to%20unleash%20%22the%20terrors,his%20list%20of%20emotions.%22%20Like%20others%2C%20Mr

141. Chomsky, Noam, Cuban Missile Crisis: How the US Played Russian Roulette With Nuclear War, Guardian, 15. října 2012, Link: https://www.theguardian.com/commentisfree/2012/oct/15/cuban-missile-crisis-russian-roulette 

142. Memorandum for Chief of Operation, Cuba Project, National Security Archive, 5. března 1962. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/coldwar/documents/episode-10/02.pdf

143. Chomsky, Noam, Cuba in the Cross-Hairs: A Near Half-Century of Terror, Excerpted from Hegemony or Survival, Metropolitan Books, 2003. Link: https://chomsky.info/hegemony02/ 

144. Agee, Philip, Terrorism and Civil Society as Instruments of U.S. Policy in Cuba, Socialist Viewpoint, říjen 2003. Link: https://www.marxists.org/history/etol/newspape/socialist-viewpoint-us/oct_03/oct_03_26.html 

145. Harvey, William K., “Covert Activities,”, National Security Archive, 7. srpna 1962. Link: https://nsarchive.gwu.edu/document/19625-national-security-archive-doc-14-cia-william 

146. Memorandum for the Record: Minutes of Meeting of the Special Group (Augmented) Operation MONGOOSE, National Security Archive, 4. října 1962. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/nsa/cuba_mis_cri/621004%20Minutes%20of%20Meeting%20of%20Special.pdf

147. National Security Council, McGeorge Bundy copy, „Operation Mongoose: Main Points to Consider,”, National Security Archive, 26. října 1962. Link: https://nsarchive.gwu.edu/document/19629-national-security-archive-doc-18-national  

148. Chomsky, Noam, Cuba in the Cross-Hairs: A Near Half-Century of Terror, Excerpted from Hegemony or Survival, Metropolitan Books, 2003. Link: https://chomsky.info/hegemony02/ 

149. Chomsky, Noam, Cuba in the Cross-Hairs: A Near Half-Century of Terror, Excerpted from Hegemony or Survival, Metropolitan Books, 2003. Link: https://chomsky.info/hegemony02/

150. Kornbluh, Peter, Luis Posada Carriles: The Declassified Record, National Security Archive, 10. května 2005. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB153/

151. Carlson, Michael, Orlando Bosch: CIA-backed Cuban exile implicated in numerous anti-Castro terrorist operations, Independent, 30. června 2011. Link: https://www.independent.co.uk/news/obituaries/orlando-bosch-ciabacked-cuban-exile-implicated-in-numerous-anticastro-terrorist-operations-2304468.html 

152. Bardach, Ann Louise, Rohter, Larry, Key Cuba Foe Claims Exiles´ Backing, New York Times, 12. července 1998. Link: https://archive.nytimes.com/www.nytimes.com/library/world/americas/071298cuba-plot.html

153. Cuba Marks 45th Anniversary of US Terror Attack on Civilian Plane, Morning Star for Peace and Socialism, 7. října 2021. Link: https://morningstaronline.co.uk/article/c/cuba-marks-45th-anniversary-us-terror-attack-civilian-plane 

154. Cuba Embargoed: U.S. Trade Sanctions Turns Sixty, National Security Archive. Link: https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/cuba/2022-02-02/cuba-embargoed-us-trade-sanctions-turn-sixty 

155. Cuba Embargoed: U.S. Trade Sanctions Turns Sixty, National Security Archive. Link: https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/cuba/2022-02-02/cuba-embargoed-us-trade-sanctions-turn-sixty

156. Cuba Embargoed: U.S. Trade Sanctions Turns Sixty, National Security Archive. Link: https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/cuba/2022-02-02/cuba-embargoed-us-trade-sanctions-turn-sixty 

157. Kennedy, Robert, „El Bloqueo“: 55 Years of Obstructing the Cuban People, Al Jazeera, 17. června 2015. Link:  https://www.aljazeera.com/features/2015/6/17/el-bloqueo-55-years-of-obstructing-the-cuban-people

158. Kennedy, Robert, „El Bloqueo“: 55 Years of Obstructing the Cuban People, Al Jazeera, 17. června 2015. Link:  https://www.aljazeera.com/features/2015/6/17/el-bloqueo-55-years-of-obstructing-the-cuban-people

159. Román, Gustavo C., Epidemic Neuropathy in Cuba: A Public Health Problem Related to the Cuban Democracy Act of the United States, Karger, květen-červen 1998. Link: https://karger.com/ned/article-abstract/17/3/111/209983/Epidemic-Neuropathy-in-Cuba-A-Public-Health?redirectedFrom=fulltext

160. Chang, Laurence, Kornbluh, Peter, The Cuban Missile Crisis, 1962, National Security Archive, 1998. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/nsa/cuba_mis_cri/declass.htm 

161. Brenner, Philip, Turning History on Its Head, National Security Archive, 2002. Link: https://web.archive.org/web/20170824225125/http:/nsarchive2.gwu.edu/nsa/cuba_mis_cri/brenner.htm#1

162. Brenner, Philip, Turning History on Its Head, National Security Archive, 2002. Link: https://web.archive.org/web/20170824225125/http:/nsarchive2.gwu.edu/nsa/cuba_mis_cri/brenner.htm#1

163. Allison, Graham T., Essence of Decision, Longman, 1999, str. 92, 93. Link: https://archive.org/details/essenceofdecisio00alli_0/page/92/mode/2up 

164. Allison, T. Graham T., Essence of Decision, Longman, 1999, str. 94, 95. Link: https://archive.org/details/essenceofdecisio00alli_0/page/92/mode/2up 

165. Brenner, Philip, Turning History on Its Head, National Security Archive, 2002. Link: https://web.archive.org/web/20170824225125/http:/nsarchive2.gwu.edu/nsa/cuba_mis_cri/brenner.htm#1

166. Kennedy, Robert, Thirteen Days; a Memoir of the Cuban Missile Crisis, New York, Norton, 1971, str. 14, 15. Link: https://archive.org/details/thirtee_ken_1971_00_8923/page/14/mode/2up 

167. Axelrod, Alan, The Real History of the Cold War: A New Look at the Past, New York, NY:Sterling, 2009, str 332, 333. Link: https://archive.org/details/realhistoryofcol0000axel/page/332/mode/2up

168. Cuban Missile Crisis – October 24, 1962, JFK Last Speech. Link: https://www.jfkthelastspeech.org/cuban-missile-crisis-october-24-1962/#:~:text=By%20the%20time%20Khrushchev%20met,their%20meeting%20of%20September%207.

169. Chomsky, Noam, Cuban Missile Crisis: How the US Played Russian Roulette With Nuclear War, Guardian, 15. října 2012. Link: https://www.theguardian.com/commentisfree/2012/oct/15/cuban-missile-crisis-russian-roulette 

170. Chomsky, Noam, Cuban Missile Crisis: How the US Played Russian Roulette With Nuclear War, Guardian, 15. října 2012. Link: https://www.theguardian.com/commentisfree/2012/oct/15/cuban-missile-crisis-russian-roulette 

171. Chomsky, Noam, Cuban Missile Crisis: How the US Played Russian Roulette With Nuclear War, Guardian, 15. října 2012. Link: https://www.theguardian.com/commentisfree/2012/oct/15/cuban-missile-crisis-russian-roulette 

172. Hershberg, Jim, Anatomy of Controversy: Anatoly F. Dobrynin's Meeting With Robert F. Kennedy,
Saturday, 27 October 1962, National Security Archive, jaro 1995. Link:  https://web.archive.org/web/20120529125542/http://www.gwu.edu/~nsarchiv/nsa/cuba_mis_cri/moment.htm 

173. Chang, Laurence, Kornbluh, Peter, The Cuban Missile Crisis, 1962, National Security Archive, 1998. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/nsa/cuba_mis_cri/declass.htm 

174. Rai, Milai, The Cuban Missile Crisis – Why Was It a Crisis? Peace News, 1. října 2021. Link: https://peacenews.info/node/10013/cuban-missile-crisis-why-was-it-crisis 

175. Burr, William, Blanton, Thomas S., The Submarines of October, National Security Archive, 31. října 2002. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB75/

176. Davis, Nicola, Soviet Submarine Officer Who Averted Nuclear War Honoured With Prize, Guardian, 27. října 2017. Link: https://web.archive.org/web/20210719102239/https:/www.theguardian.com/science/2017/oct/27/vasili-arkhipov-soviet-submarine-captain-who-averted-nuclear-war-awarded-future-of-life-prize 

177. Myre, Greg, Stanislav Petrov, „The Man Who Saved The World“, Dies At 77, NPR, 18. září 2017. Link: https://www.npr.org/sections/thetwo-way/2017/09/18/551792129/stanislav-petrov-the-man-who-saved-the-world-dies-at-77 

178. Norris, Robert S., The Cuban Missiles Crisis: A Nuclear Order of Battle, October/November 1962, A Presentation at the Woodrow Wilson Center, 24. října 2012, str. 8, 9, 10. 11. Link: https://web.archive.org/web/20181020025851/https:/www.wilsoncenter.org/sites/default/files/2012_10_24_Norris_Cuban_Missile_Crisis_Nuclear_Order_of_Battle.pdf 

179. Norris, Robert S., The Cuban Missiles Crisis: A Nuclear Order of Battle, October/November 1962, A Presentation at the Woodrow Wilson Center, 24. října 2012, str. 10. Link: https://web.archive.org/web/20181020025851/https:/www.wilsoncenter.org/sites/default/files/2012_10_24_Norris_Cuban_Missile_Crisis_Nuclear_Order_of_Battle.pdf

180. Waller, Stephen G., Ward, Jane B., Montalvo, Miguel A., Cuba's 50-Year Health Diplomacy Program: Lessons Learned for Global Health Engagement, Military Medicine, 1. ledna 2017. Link: https://academic.oup.com/milmed/article/182/1-2/1451/4099824

181. The Untold Story of Cuba´s Support for African Independence Movements Under Fidel Castro, Democracy Now! 28. listopadu 2016. Link: https://www.democracynow.org/2016/11/28/the_untold_story_of_cubas_support#:~:text=Across%20the%20developing%20world%2C%20former,1990%2C%20he%20repeatedly%20thanked%20Castro. 

182. The Untold Story of Cuba´s Support for African Independence Movements Under Fidel Castro, Democracy Now! 28. listopadu 2016. Link: https://www.democracynow.org/2016/11/28/the_untold_story_of_cubas_support#:~:text=Across%20the%20developing%20world%2C%20former,1990%2C%20he%20repeatedly%20thanked%20Castro.

183. Kornbluh, Peter, Conflict Missions, National Security Archive, 1. dubna 2002. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB67/  

184. Kornbluh, Peter, Conflict Missions, National Security Archive, 1. dubna 2002. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB67/  

185. Tamames, Jorge, How Cuba Helped End Apartheid At Cuito Cuanavale, Tribune, 8. února 2024. Link: https://tribunemag.co.uk/2024/08/how-cuba-helped-end-apartheid-at-cuito-cuanavale#:~:text=There%20are%20few%20events%20more,%2C%20doctors%2C%20and%20social%20workers

186. Schmidt, Elizabeth, How the US Intervened to sabotage Angola´s Independence, Jacobin, 11. listopadu 2025. Link: https://jacobin.com/2025/11/angola-civil-war-independence-kissinger

187. Chapter=Angola, Human Rights Watch, Link: https://www.hrw.org/reports/pdfs/worldreports/world.89/angola.pdf 

188. Fitz, Don, The Latin American School of Medicine Today: Elam, Monthly Review, Link: https://monthlyreview.org/articles/the-latin-american-school-of-medicine-today/#:~:text=The%20ability%20of%20Cuban%2Dtrained,had%20grown%20to%20forty.21 

189. 7. Memorandum From the President’s Special Assistant (Schlesinger) to President Kennedy, Office of the Historian, 10. března 1961. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1961-63v12/d7

190. 473. Memorandum From the Assistant Secretary of State for Inter-American Affairs (Rubottom) to the Secretary of State, Office of the Historian, 9. března 1969. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1958-60v06/d473 

191. 491. Special National Intelligence Estimate, Office of the Historian, 22. března 1960. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1958-60v06/d491