1) „Blíže voličům"? Kolik voličů přesně?

Macinka vystupuje jako zástupce strany motoristé, která se do vlády dostala jako menší koaliční partner hnutí ANO 2011 vedeného premiérem Andrejem Babišem. Klíčová otázka zní: koho vlastně reprezentuje, když mluví jménem „českých voličů"?

ANO vyhrálo volby a získalo řádově více hlasů než všichni jeho koaliční partneři dohromady. Motoristé obdrželi jen zlomek hlasů, které dostalo ANO – a méně než některé strany, jež dnes ve vládě vůbec nejsou.

V přepočtu na oprávněné voliče jde u motoristů o jednociferné procento celé voličské  populace.

Tvrdit tedy, že „národní politik je blíž lidu", když konkrétní ministr reprezentuje malou menšinu hlasujících, je logicky vratké. Macinka není přímo volený ministr; jeho legitimita je odvozená od parlamentní většiny, kterou dominantně vytvořilo ANO. Pokud někdo v této vládě může tvrdit, že reprezentuje nejsilnější proud veřejné vůle, pak je to vítěz voleb – nikoli minoritní koaliční partner.

2) Koaliční matematika není „většinová ideologie"

Macinkův podtext je ještě problematičtější: naznačuje, že „většina rozhodla" a že tím je věc demokraticky uzavřena. Jenže:

Vítěz voleb ≠ většina všech voličů. I nejsilnější strana obvykle získá kolem třetiny hlasů, nikoli 50 %+.

Koalice ≠ ideologická shoda. Koaliční smlouva je kompromis mezi různými programy.

Vláda ≠ mandát k prosazení čistě stranické agendy menšího partnera.

Fakt, že motoristé jsou součástí vlády, neznamená, že většina voličů sdílí jejich euroskeptické postoje. Znamená to pouze, že se stali součástí aritmetické většiny v Poslanecké sněmovně.

Demokracie není „vítěz bere všechnol". Je to systém vyvažování, dělby moci a ochrany menšin. Vítězství ve volbách nedává právo prohlásit vlastní názor za „hlas národa", zvlášť když ten názor reprezentuje menšinovou část koaliční většiny.

3) EU a „demokratický deficit": polopravda jako argumentační trik

Macinka v Mnichově kritizoval chabou vazbu mezi voliči a Evropskou komisí a poukazoval na to, že Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu. Ano, EP formálně nepředkládá legislativu. Ale:

Komisi navrhují členské státy (tedy vlády vzešlé z národních voleb).

Složení Komise schvaluje Evropský parlament, jehož členové jsou přímo voleni občany EU.

Legislativu přijímají společně EP a Rada EU (tedy ministři členských států).

Jinými slovy: EU je složitý, víceúrovňový systém sdílené suverenity. Je méně přímočarý než národní parlamentní model – ale tvrdit, že nemá demokratickou legitimitu, znamená ignorovat fakt, že každý krok v řetězci je napojen na volené reprezentanty.

Zvláštní ironie: ministr zahraničí sám není přímo zvolen. Stejně jako eurokomisař je výsledkem nepřímé parlamentní procedury. Pokud je tedy Komise „příliš vzdálená voličům", pak by stejnou logikou bylo nutné označit za „vzdálenou" i českou vládu.

4) Sofistika „národní blízkosti"

Macinkův argument je postaven na emocionální zkratce:

Národní politik = bližší občanům = demokratičtější.
EU instituce = vzdálené = méně demokratické.

To je non sequitur. Blízkost geografická či kulturní automaticky neznamená vyšší demokratickou kvalitu. 

5) Kdo tedy mluví jménem „Česka"?

Když Macinka v Mnichově hájí program motoristů, nehájí „hlas českého lidu". Hájí hlas menší koaliční strany, jejíž podpora je násobně nižší než podpora vítězného ANO a která nezískala většinu ani relativní dominanci v rámci vládního tábora.

Je legitimní mít kritický postoj k EU. Je legitimní jej artikulovat. Ale vydávat jej za „autentičtější" či „demokratičtější" než institucionální rámec, který stojí na přímé volbě stovek milionů občanů, je argumentační trik.

Demokracie není soutěž o to, kdo hlasitěji vykřikne „mluvím za lid". Je to proces, kde se většina tvoří kompromisem, kde menšiny mají práva a kde legitimita plyne z pravidel – nikoli z pocitu národní exkluzivity.

A právě zde Macinkův argument selhává: není to obrana demokracie. Je to její redukce na slogan.