Trump zvažuje naprostou pošetilost: vyslání pozemních jednotek do Íránu. Jak k tomu došlo?

29. 3. 2026

 
Trump, pevně usazený ve svém podivném paralelním vesmíru, trvá na tom, že válka je prakticky vyhrána, Írán prosí o mír a jednání dělají dobré pokroky. Ve skutečném světě Írán stále bojuje na všech frontách, Izrael stále bombarduje, Hormuzský průliv zůstává z velké části uzavřený a íránští spojenci, milice Húsiů v Jemenu, se připojila k válce, útočí na Izrael a potenciálně blokuje obchodní trasy v Rudém moři. USA i Írán vznesly maximalistické požadavky, ale není tu žádný náznak skutečných jednání. Jsou od sebe ještě dál, než byly předtím, než Trump, podněcovaný Benjaminem Netanjahuem, minulý měsíc opustil diplomacii. Brzy bude Trump nucen čelit obrovské propasti mezi tím, co chce, a tím, co je k dispozici. V tu chvíli by se mohl obrátit k posílení vojsk v Perském zálivu a nařídit pozemní útoky.

Jak k tomu došlo? Je neuvěřitelné, že po všech těch smrtelných mukách a utrpení v Iráku a Afghánistánu americký prezident opět vážně uvažuje o vyslání pozemních jednotek na Blízký východ. Ještě úžasnější je, že se jedná o Trumpa, hlasitého kritika nákladných zahraničních dobrodružství. Nejde však o smůlu ani náhodné neštěstí. Je to výsledek záměrné politiky. Pokud USA čelí nemožným rozhodnutím, odpovědnost za to nese výhradně Trump, i když jistě bude obviňovat ostatní. Pete Hegseth, problémový komiksový válečník z Pentagonu, je v jeho hledáčku.

Bílý dům ignoruje fakta na místě a pokračuje ve šíření lží a bombastických prohlášení. Trump zjevně odmítá vidět fakta  a tvrdí, že ke změně režimu již došlo prostřednictvím vyvražďování íránských politiků. Má tento podivný zvyk chovat se jako divák, odtažený od chaotických událostí, které sám uvádí do pohybu. Chová se, jako by globální energetický šok, naprosté selhání USA při obraně Hormuzského průlivu a jejich spojenců v Perském zálivu, neústupný odpor Íránu pod palbou a absence předpovídaného lidového povstání v Teheránu s ním neměly nic společného. Nechápe, že Írán vede asymetrickou válku, že ani ty největší bomby nemohou zničit hrdost a ideologii, víru a historii.

Trump je stále více izolovaný a v bezvýchodné situaci. Jeho bohatí arabští obchodní kumpáni mu již nedůvěřují. Americké základny na jejich území nyní připomínají spíše přítěž než obranu. Když požádal o pomoc NATO, Evropa odpověděla: dáme vám vědět. Stejně tak íránští Kurdové nejsou zrovna nadšení z toho, že by měli umírat za loutku.
 
Podpora války mezi americkou veřejností a pravicí hnutí MAGA, která byla vždy slabá, je rychle mizející přelud. Netanjahu, který ho k tomu podněcoval, ho odmítá zachránit – nebo přestat bombardovat všechny na dohled. Hloupý Trump! Uvěřil izraelskému ujištění o rychlém vítězství. Co se týče Íránu, jeho přeživší vedení, ovládané ultrapravicí, se domnívá, že vyhrává. Jeho tvrdá linie je každým dnem tvrdší.

Představte si, že jste jedním z tisíců amerických mariňáků a výsadkářů, kteří se nyní nasazují v Perském zálivu. S vrchním velitelem, jako je Trump, kdo potřebuje nepřátele? Až na to, že jich čeká ještě spousta. Íránské ozbrojené síly čítají 610 000 aktivních příslušníků a 350 000 záložníků. Režim už možná není schopen bojovat ve vzduchu ani na moři. Ale na zemi, kde se pohybuje na známém terénu a je nakonec možná ochoten obětovat „lidské vlny“ vojáků, jako v íránsko-irácké válce v 80. letech, zůstává impozantním nepřítelem. Islámská revoluční garda tvrdí, že je připravena k kobercovému bombardování vlastního území, pokud dojde k invazi.

Kdyby Trump nařídil pozemní útoky – jak on, tak Netanjahu veřejně diskutovali o této možnosti –, cíli by s největší pravděpodobností byly pobřežní baterie, protiraketová obrana a skryté základny ozbrojených motorových člunů, které se nacházejí na severním křídle Hormuzského průlivu. Předpokládá se také útok na terminál pro vývoz ropy v Khargu dále v Perském zálivu. Kharg je známý pod zlověstným názvem Zakázaný ostrov; může být snazší jej obsadit než udržet. Cílem takových vpádů by bylo vynutit znovuotevření průlivu, čímž by se zmírnila energetická krize a posílila Trumpova vyjednávací pozice.

Vlastní, nevyhnutelná vojenská rizika jsou děsivá. Oběti by byly nevyhnutelné. I kdyby operace v krátkodobém horizontu proběhly dobře, okamžitě by vyvstaly otázky ohledně potenciální eskalace v případě íránského protiútoku, rozšíření operační oblasti a délky okupace. Pokud by se vyvíjely špatně, ozvaly by se hlasy volající po posilách – scénář, který je poněkud děsivě známý každému, kdo si vzpomene na „mission creep“ v Iráku a Afghánistánu. Ještě riskantnější, až sebevražedná, je další navrhovaná možnost: vyslat americké a izraelské speciální jednotky hluboko do vnitrozemí, aby se zmocnily skrytých, fyzicky nestabilních zásob vysoce obohaceného uranu.

Chce Trump, navzdory všem svým dětinským hrozbám o epochální zuřivosti a pekelném trestu, skutečně rozpoutat tuto noční můru? Rozumný člověk by se snažil tomu zabránit. Na jedné úrovni jeho zoufale znějící a ostře zpochybňovaná tvrzení, že Írán v soukromí „prosí“ o mír, odrážejí uvědomění si, že krvavá pozemní válka s neznámým koncem by mohla zničit jeho prezidentství. Jeho problémem je, že to ví i íránský režim. Je tedy zcela logické, že bude i nadále odmítat jeho maximalistický 15bodový „mírový plán“ – který se rovná výzvě k úplné kapitulaci – a zároveň zvyšovat své vlastní požadavky. Ty zahrnují trvalé ukončení americko-izraelské agrese, nespornou suverenitu nad Hormuzským průlivem, finanční reparace a zrušení sankcí.

Jakákoli dohoda, která nesplní základní požadavky USA a Izraele – konkrétně definitivní ukončení íránských programů vývoje jaderných zbraní a balistických raket, zastavení podpory Teheránu pro spojenecké regionální milice a zaručená svoboda plavby v Perském zálivu – bude vnímána jako porážka pro Trumpa. Nyní zjevně chce válku ukončit, ale za svých podmínek, s dohodou, která bude lepší než ta, kterou v roce 2015 zajistil Barack Obama (a kterou Trump následně zrušil). Írán, rozzlobený, zraněný, ale odolný, mu to nedopřeje. Trump má na výběr: ustoupit, nebo eskalovat.

Co říci nebo si myslet v této strašlivé situaci? Tato nelegální válka nikdy neměla být zahájena. Trump jednal pošetile a oportunisticky. Velkou vinu nese i Netanjahu. Hrozba nebyla „bezprostřední“. A nejpřesvědčivější ospravedlnění války – slib osvobodit Íránce od tyranie – bylo opuštěno. Jediným rozumným východiskem jsou jednání, bez podmínek na obou stranách. Trump musí spolknout svou pýchu, přiznat svou chybu a sklonit hlavu. Jak však celý svět ví, samotná představa, že by to tento nejignorantský, nejbezohlednější a nejnarcističtější z amerických vůdců skutečně udělal, je naprosto směšná.