Květná neděle a biblická víra
28. 3. 2026 / Boris Cvek
čas čtení
9 minut
Nikdo mu v tom evangelním příběhu nerozumí, nikdo ho nechápe, dokonce
jeho vlastní apoštolové nechápou. Svatý Tomáš nebude později věřit ani
svědectví svých druhů, kteří se setkali se Vzkříšeným. V Janovi čteme (20.
kapitola):
„Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“
Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím
do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom
byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel,
postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj
prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a
věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl,
věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.““
Ale co je ta víra? Abraham, starozákonní muž víry,
uvěřil, opustil domov, tradice, zvyklosti a odešel do neznáma. Pavel,
novozákonní muž víry, jel pronásledovat křesťany, a byl sražen Pánem do víry. Ne,
nečetli žádné katechismy, argumenty, ba dokonce šli proti vlastní komunitě.
Víra je vedla pryč z navyklého. Do neznáma.
Kristus vjíždí do Jeruzaléma, aby se stalo něco
naprosto skandálního, popírajícího všechny zvyklosti a představy: aby Bůh byl
umučen na přání kněží na šibenici. To není víra ve srozumitelný, přehledný svět
spojený s našimi tradicemi a komunitou. To je otřesení všeho pouze lidského,
časného, umírajícího a mrtvého, aby vstoupil Bůh, ten věčný Život.
My často trváme na víře, abychom víru zničili. Víra
jako tmel komunity stojí proti víře biblické, jak ji představují Abraham a
Pavel. U Pavla je ale třeba vidět, že po svém obrácení musel řešit zcela dobové
problémy různých komunit, což vedlo k takovým výrokům, jako že otroci mají
poslouchat své pány. Takový výrok má zcela jiný kontext než hymnus na lásku:
kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic
nejsem! Tady zní věčnost.
Lidé říkají: ztratil jsem víru v Boha, protože vnitřně
nemohu tohle a tohle přijmout. Ale to „nemohu“, to je přece něco biblické víře
mnohem blíže než ten tmel dané komunity. Tu se najednou probíjí paradoxně
svoboda toho, že nelze libovolně rozhodovat o tom, co skutečně jsem, myslím a
prožívám, svoboda od vnucení a předstírání toho, co není. Smysl pro Pravdu. Bůh
přece ví, co se v nás děje. On je přece Pravda!
Někdo třeba řekne navzdory své komunitě s tím, že
riskuje vyhnání a odmítnutí: nemohu věřit v Trojici. A to neznamená, že je
pravda, že Trojice není. Znamená to, že je pravda, že nemůže věřit
v Trojici. Teprve tady je zřídlo Pravdy, Cesty i Života, tady lze pochopit
Abrahama i Pavla. Tradiční přístup je: jsi proklet! O Kristově oběti rozhodnou
komunity ve vzájemném se kaceřování a mučení a vraždění. Láska se překroutí na
argument pro mučidla. Ano, i to jde! Kristus přinesl dar spásy a my budeme
rozhodovat, kdo jej dostane. Nebo jej vnutíme člověku lámanému v kole.
Vyznej Krista, přijmi lásku! Tak se to po staletí běžně dělo.
Řekne se, že lidé, když jsou najednou svobodní, když
už se nebojí mučení, vyhnání, prokletí, nevěří. Nepatří k nám, nedělají
stejné obřady jako my, nepředstírají, že si myslí, co si nemyslí, jako my. To
by Abraham a Pavel nikdy nemohli být muži víry (a nebyli oni nakonec vlastně
ateisti z pohledu tradiční zbožnosti?). To by Kristovo kosmické mystérium
byla jen fraška. To by skutečný muž víry byl Kaifáš.
Ovšem i to vzájemné pouze verbální kaceřování,
popírání, míjení se, pokud se děje ve svobodném prostředí, jakým byl na svou
dobu Spinozův Amsterdam, je větším svědectvím o víře než pokrytecká jednota,
lhostejná ke skutečným prožitkům. Jen je třeba najít, jak se snést, jak si
rozumět, jak Pravda, která ukazuje, že jsme každý jiný, svébytný, učí skutečné
víře a z ní vycházející jednotě.
Ona vlastně ta pokrytecká víra byla především
nástrojem, jak držet komunitu v míru, jak řešit její soužití. Vyhnaný
Spinoza ohrožoval stabilitu židovské pospolitosti. Ale Amsterdam prosperoval
navzdory velké náboženské rozmanitosti. Spinoza brousil čočky do mikroskopů a
dalekohledů a uživil se i zcela mimo formální náboženské komunity. Ono nás
totiž přece jen všechny něco spojuje bez nutnosti pokryteckého lhaní. Vrženost,
potřebnost, emoce, praktické obstarávání – potravu střechu nad hlavou,
lékařskou péči, hygienu, sexuální potřeby, čistý vzduch atd. – máme přece
všichni společné.
Květná neděle není začátek mystéria pro ty, kdo patří
do té správné škatulky, ale je vyvrácením všech škatulek. Všech. Nic nemůže
Bohu zabránit, aby miloval. Žádná matrika, žádný obřad. Aby miloval každého.
Nemůžeme mu to zakázat, nemůžeme mu v tom zabránit. Je to Bůh.
Každý potřebuje milost a spásu podanou z Kříže a
ke každému, jak to udělal i Samaritán, směřuje. Že tradičně po staletí
přehlížíme tento akt kosmického mystéria soucitu a spásy kvůli tomu, abychom do
věčných pekelných muk nebo na časná mučidla a hranice poslali ty, které Bůh
vede jinou cestou Pravdy, za to evangelní příběh opravdu nemůže. Za to může
společenský život, dělení politické moci, majetku a přístup k praktickým
otázkám života vůbec.
PS: Víru v Trojici jsem si zvolil za příklad pod
vlivem četby Spinozova životopisu, výmluvná je třeba tato pasáž o „našem“
Komenském (překlad DeepL s mými úpravami):
„Nic nemohlo být více povznášejícího než Komenského
pansofistické společenské a vzdělávací cíle. Problémem však bylo, že zatímco v
zásadě trval na klidné a tolerantní diskusi, jakmile došlo na jediný teologický
základní kámen, na kterém trval – Trojici, kterou liberálnější kolegiáni (BC:
latinsky Collegiani, diskusní skupina různých nekonformních „heretiků“
v Holandsku 17. století) v jeho okolí odmítali –, propadal záchvatům
vzteku, které vážně ohrožovaly jeho vysoké ideály. (…) Zwicker (BC: Komenského
přítel, autor knihy, která na základě historické kritiky Bible popírá víru v
Trojici) souhlasil se sociniány (BC: antitrinitáři), že nikde v evangeliích
není ani slovo o Trojici a že jasné popření Kristova božství je jediným
způsobem, jak obnovit pravé křesťanství (BC: to je taky strašná věc ty
představa, že existuje pravé křesťanství).
Právě v tomto bodě s ním Komenský ostře nesouhlasil.
Ne že by Zwicker, který rekonstruoval historii raného křesťanství a pokoušel se
ji vytrhnout z rukou církví, byl zcela v souladu s hlavním proudem sociniánské
tradice. Sociniáni se obvykle vyhýbali historickému výzkumu a raději se spoléhali
na deduktivní „rozum“ podporovaný Duchem svatým. Zwicker se proto zdráhal
označovat se za „sociniána“ a do jisté míry stál osamocen proti Komenskému a
těm, kteří sice údajně trvali na „rozumu“, ale vyhýbali se historickému
přístupu, který on sám upřednostňoval.
Zapomínajíce, že sdíleli společnou irénickou platformu
(BC: důraz na smíru a dialogu), sjednocující všechny okrajové skupiny radikální
reformace, původní přátelství mezi Komenským a Zwickerem vyústilo v hořkost a
zuřivý veřejný spor. Komenský byl tak rozzuřen tím, že Zwicker podřizoval Písmo
historickému výzkumu a rozumu, že ho na počátku 60. let 17. století veřejně
odsoudil v nejostřejších slovech a vydal vyvrácení plánů na mír a jednotu mezi
křesťany s názvem De Irenico Irenicorum Admonitio. Zašel dokonce tak daleko, že
svého někdejšího spolubojovníka udal amsterdamskému reformovanému konsistoriu
za nelegální antitrinitarismus (BC: v Holandsku pod tlakem většinové
kalvínské církve bylo veřejné popírání víry v Trojice zakázané, ale tresty
byly na tu dobu směšně mírné).“
Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press
2023, str. 266-267.
300
Diskuse