Jeho životopis, často zmiňovaný spíše anekdoticky než analyticky, přitom není nepodstatný: syn herečky Mii Farrow a — podle různých verzí — buď Woodyho Allena, nebo Franka Sinatry, vyrůstal Farrow v prostředí, kde se moc, sláva, skandál a mediální narativ prolínaly od samého počátku jeho existence. Možná právě tato zkušenost, tento raný kontakt s tím, jak se veřejné příběhy vytvářejí, deformují a instrumentalizují, ho vybavila mimořádnou citlivostí pro rozpory mezi tím, co je řečeno, a tím, co se skutečně děje.

Není proto překvapivé, že když se spolu s kolegou pustil do investigace kolem Sama Altmana a OpenAI, nevznikl text, který by se spokojil s chronologií událostí nebo povrchním profilem technologického lídra, ale spíše mnohovrstevnatý portrét moci v její současné, technologicky zprostředkované podobě — portrét, v němž se osobní charakter, institucionální struktury a globální důsledky vzájemně zrcadlí a zároveň zpochybňují.

Sam Altman bývá často popisován jazykem, který Silicon Valley miluje: talentovaný, předčasně vyspělý, programující od dětství, schopný vidět příležitosti tam, kde je ostatní přehlížejí. Tento typ vyprávění má své kouzlo, ale Farrow ho systematicky narušuje tím, že do něj vkládá drobné, avšak znepokojivé nesoulady. Altmanovo dětství na americkém Středozápadě, jeho rané uvědomění si vlastní sexuální orientace, jeho zkušenost s tím, co znamená být „jiný" v prostředí, které odlišnost nepřijímá snadno — to vše lze číst jako formativní momenty empatie a adaptability, ale také jako školu sociální navigace, v níž se člověk učí nejen číst druhé, nýbrž i přizpůsobovat jim svou vlastní prezentaci reality.

Když Altman odchází ze Stanfordu a zakládá Loopt, nevstupuje do světa podnikání jako outsider, ale jako někdo, kdo už intuitivně chápe jeho základní princip: budoucnost je třeba nejprve přesvědčivě vyprávět, aby mohla vůbec vzniknout. Loopt, aplikace na sdílení polohy, byla technologicky novátorská, ale komerčně nevýrazná; její prodej za 43 milionů dolarů lze interpretovat jako umírněný úspěch, ale v Altmanově příběhu funguje spíše jako iniciační epizoda, která ho přivádí do Y Combinatoru — instituce, jež v moderní technologické ekonomice plní roli jakéhosi distribuovaného centra moci, kde se rodí nejen firmy, ale i budoucí normy toho, co je považováno za možné.

Pod vedením Paula Grahama se Y Combinator stal líhní firem, které dnes definují digitální infrastrukturu každodennosti, a Altmanův vzestup v jeho rámci — od partnera k prezidentovi — bývá líčen jako důkaz jeho mimořádných schopností. Farrow však tuto trajektorii doplňuje o méně známé detaily, o stížnosti zaměstnanců, o narůstající nedůvěru a o výroky samotného Grahama, který měl v soukromí vyjadřovat pochybnosti o Altmanově upřímnosti. Tyto fragmenty nejsou prezentovány jako definitivní obžaloba, ale jako součást vzorce, jenž se s podivuhodnou konzistencí opakuje napříč různými institucionálními kontexty.

Tento vzorec nabývá plného významu tepve ve chvíli, kdy se přesuneme k OpenAI, organizaci, jejíž vznik v roce 2015 byl reakcí na stále naléhavější otázku: co se stane, až umělá inteligence překročí hranici úzké specializace a začne vykazovat vlastnosti obecné inteligence? V této perspektivě nebyla OpenAI jen dalším startupem, ale pokusem o institucionální inovaci — o vytvoření struktury, která by dokázala vyvíjet extrémně mocnou technologii, aniž by podlehla logice maximalizace zisku.

Spolu s Altmanem stáli u zrodu organizace mimo jiné Elon Musk a Peter Thiel, tedy postavy reprezentující různé podoby technologického mesianismu. Premisa byla přitom jednoduchá a radikální zároveň: čím větší potenciální riziko, tím silnější institucionální brzdy. Ty měly být zakódovány do samotné struktury OpenAI.

A pak přichází moment, který Farrow vykresluje nikoli jako dramatický zlom, ale jako tiché posunutí rovnováhy: rok 2019, investice Microsoftu a transformace na model s omezeným ziskem („capped-profit"). Právě zde se začínají objevovat situace, které by samy o sobě nemusely znamenat nic zásadního, ale ve svém souhrnu vytvářejí znepokojivý obraz.

Jedním z prvních hlasů, který tuto změnu artikuluje, je Dario Amodei. Ve svých soukromých výrocch, které Farrow cituje, se objevuje věta, jež působí téměř lakonicky, a právě proto tak silně: „Problém s OpenAI je Sam sám." V jiném místě pak Amodei přitvrzuje: „Jeho slova jsou téměř jistě nesmysly." Tyto výroky by bylo snadné odmítnout jako osobní animozitu, kdyby nebyly zasazeny do konkrétních situací — například té, kdy Altman popírá existenci klauzule ve smlouvě s Microsoftem, kterou mu musí kolega přečíst přímo z dokumentu.

Farrow zde pracuje s rytmem, který je pro jeho styl typický: střídá konkrétní epizody s obecnějšími soudy, aniž by čtenáři vnucoval jednoznačný závěr. A právě v této kompozici se postupně začíná rýsovat obraz, který kulminuje v listopadu 2023.

Tehdy Ilya Sutskever, spoluzakladatel a tehdejší šéfvědec OpenAI, sestavuje interní memorandum. Dokument, který má desítky stran, začíná strohou větou: „Sam vykazuje konzistentní vzorec chování..." a hned prvním bodem je jediné slovo: „Lhaní." Následují konkrétní případy — neexistující bezpečnostní schválení, zavádějící informace směrem ke správní radě — a nakonec i věta, která posouvá celý text z roviny manažerské kritiky do roviny etické: „Nemyslím si, že Sam je člověk, jehož prst by měl být na spouštěči."

Reakce správní rady je formálně přesná, téměř byrokratická: Altman „nebyl ve své komunikaci se správní radou konzistentně upřímný". V jiném kontextu by takové konstatování znamenalo konec kariéry. Jenže realita OpenAI — a možná i celého Silicon Valley — se řídí jinou logikou.

To, co následuje, Farrow popisuje s jistou zdrženlivostí, která paradoxně zvyšuje dramatičnost celé situace: zaměstnanci se staví za Altmana, Satya Nadella mu nabízí zázemí, tlak roste — a během několika dní se situace obrací. Altman se vrací. Ti, kdo ho odvolali, odcházejí.

Jeden z anonymních členů správní rady, citovaný v reportáži, se pokouší tento paradox vystihnout větou, která je možná nejostřejším psychologickým portrétem v celém textu: „Má dvě vlastnosti, které se téměř nikdy nevyskytují společně: silnou potřebu být oblíben a téměř úplnou lhostejnost k důsledkům, které může způsobit klamání druhých." Je to formulace, která nepopisuje jen chování, ale i mechanismus moci — schopnost současně přitahovat i dezorientovat.

Do tohoto obrazu zapadá i pohled zvenčí. Jeden ze seniorních manažerů Microsoftu, jehož Farrow cituje, zachází ještě dál: „Myslím, že existuje malá, ale reálná šance, že bude jednou vnímán jako podvodník na úrovni Bernieho Madoffa." Takové srovnání by mohlo působit jako hyperbola, kdyby nebylo zasazeno do širšího kontextu opakujících se pochybností o Altmanově vztahu k pravdě.

A přece by bylo příliš jednoduché uzavřít tento portrét jako příběh manipulátora. Farrow se této jednoduchosti důsledně vyhýbá. Místo toho naznačuje jinou, mnohem znepokojivější možnost: že Altman skutečně věří verzím reality, které prezentuje, a že hranice mezi vizí a faktem je v jeho případě méně pevná, než bychom očekávali.

Tato ambivalence se zvlášť výrazně projevuje v oblasti bezpečnosti AI. OpenAI veřejně deklaruje masivní investice do bezpečného sladění modelu („alignment"), ale interní svědectví naznačují jiný obraz. A když se novináři pokusí toto téma otevřít, narazí na odpověď, která se v reportáži objevuje téměř jako absurdita: „Co tím myslíte ‚existenční bezpečnost'? To přece není... co by to vlastně mělo být?" V kontextu firmy, která se prezentuje jako strážce budoucnosti lidstva, působí tato věta téměř jako nechtěné přiznání.

Celý příběh pak získává zvláštní, téměř ironický rámec v okamžiku, kdy po publikaci reportáže dojde k útoku na Altmanův dům. Nikdom není zraněn, ale symbolika je neoddiskutovatelná. Altman reaguje veřejným textem, v němž mimo jiné píše: „Podcenil jsem moc slov a příběhů." Je to věta, která by mohla sloužit jako motto celé reportáže — a možná i celé jeho kariéry. https://www.theguardian.com/us-news/2026/apr/13/sam-altman-openai-man-charged

Protože právě o tom Farrowův text v konečném důsledku je. Nejen o Altmanovi jako jednotlivci, ale o světě, v němž se příběhy stávají nástrojem moci, v němž technologické vize předbíhají institucionální kontrolu a v němž rozdíl mezi tím, co je pravdivé a tím, co je přesvědčivě řečeno, může mít důsledky v globálním měřítku.

Vytisknout