Helmholtz a Wittgenstein jako dvě ukázky, jak složité je to s vírou a nevírou

7. 5. 2026 / Boris Cvek

Helmholtzův otec byl nábožensky založený, až blouznivý. Jeho syn směřoval opačným směrem, i když prohlásit to za nevíru je, jak uvidíme, stěží adekvátní. Pozoruhodné je, že Helmholtz od mládí věřil, že ho bude živit věda, ba že se věda stane rozhodující silou v německé společnosti, což obojí bylo zcela mimo aktuální realitu. Jeho otec ho také poslal studovat medicínu, aby se uživil. Vůbec nemohl tušit, že jeho syn se stane nejen výborně placeným vědcem, ale dokonce prominentní postavou veřejného života, tvůrcem nového Německa díky vědě.

Když se mladý Helmholtz zamiloval, psal nábožensky exaltované milostné dopisy. Neustále, od mládí do konce života, viděl umění jako hodnotu srovnatelnou s vědou. Věří nezlomně v objektivní existenci duchovna v uměleckém díle. V tom má po celý život k náboženství nejblíže. Jeho pojetí vědy se naopak pohybuje mezi Kantem bez Kanta (nesdílel jeho apriorismus ani jeho pojetí rozumu nebo smyslového poznání, jeho kantiánství spočívá v hledání základu vědy v kritice smyslové zkušenosti pomocí vědeckého poznání smyslů) a materialismem bez hmoty jako něčeho poznaného. Materialismus ale odmítá především politicky.

Starý Helmholtz stále méně věří v Boha, pokud v něj kdy vůbec věřil, ale zároveň vyslovuje víru v posmrtný život velkých duchů. Prodělal také velký obrat ve svém pojetí fyziky, a to pod vlivem Faradaye a Goetha, k němuž se během života přibližoval. Není to návrat k původní filozofii přírody z dob Helmholtzova mládí, na jejímž odmítnutí stavěl od prvního svého díla celý svůj intelektuální projekt, je to spíše konverze k jinému typu mechaniky a ocenění Faradayova revoluční přínosu pro fyziku.

Goethovo „evangelium činu“ („na počátku bylo slovo“ Goethe obrací v „na počátku byl čin“) chápe Helmholtz takto (formulace Davida Cahana, překlad můj): „Čin je nutný pro člověka, a to dokonce i ve věcech poznání. Epistemologické základy vědy vyžadují ocenění, ba přímo analýzu, role smyslů při pomalém a induktivním formování jedincova poznání faktů a zákonů každodenního života a světa jako takového.“

Pokud Helmholtzův život představuje duševní jas a pokrokovost, Wittgenstein, ačkoli technicky vzdělaný a vědecky založený člověk, pokrok, zejména vědu jako velkou, mocnou instituci pokroku nenáviděl. Jeho otec byl střízlivý materialista, tvrdý kapitalista, jeho syn naopak mystik, pro kterého život, pokud by nebyl géniem, neměl smysl. Jako dítě viděl vášnivě a v mánii hrát svého bratra na klavír, takto si definuje génia a stanovuje si i pod vlivem četby Weiningera jasné dilema: buď jsem génius, nebo se zabiji.

Otto Weininger, jehož bude Wittgenstein doporučovat k četbě ještě jako profesor na Cambridge, byl vídeňský homosexuál a žid (stejně jako Wittgenstein byl homosexuál a žid), autor tehdy slavného díla „Pohlaví a charakter“, narozený v roce 1880. V roce 1903 si vzal život. Zkusím nějak shrnout jeho hlavní myšlenky, z čehož snad bude zřejmá zrůdnost celého jeho projektu: ženy jsou nesvéprávné, židé a homosexuálové jsou zkažení tím, že jsou více ženy než muži, a život muže má smysl jen tehdy, je-li génius. Wittgenstein se těchto nesmyslů nikdy nedokázal úplně zbavit.

Život mu zachránil Russell, který jej přesvědčil, že je génius – filozofický génius. Za génia jej považoval i Keynes, Moore a Ramsey. Jenže všichni, a zejména Russell, museli zjistit, že mu nerozumějí. Zatímco Russell dělal protináboženskou a pokrokovou osvětu, Wittgenstein během první světové války konvertoval k Tolstého pojetí křesťanství a stále dokola řešil otázku své vlastní hříšnosti a boje za svou etickou dokonalost. Někdy to nabývalo vyloženě groteskních rozměrů. Nejdůležitější teze jeho víry byla namířená proti pokroku: je-li ve světě něco, co považuješ za zlo, problém není ve světě, ale v tobě.

Už v roce 1918 Wittgenstein o sobě tvrdí, že nejen že nemá víru, ale že ji prý ve skutečnosti nikdy neměl. Rudolf Carnap, člen pokrokových, ateisticky zaměřených filozofů a vědců, kteří Wittgensteina obdivovali za jeho filozofické dílo, jemuž nerozuměli, poskytl svědectví o tom, jak s nimi Wittgenstein „komunikoval“. Kázal jim jako prorok, odmítal diskusi nad svými nápady, které chápal více jako básně než jako teze pro kritický dialog, a četl jim mystické básně Thákurovy. Byl alergický na racionalismus a osvícenství. Russell měl brzy jeho mysticismu dost a přerušil kontakt.

Wittgenstein měl v hudbě velmi konzervativní, dominantní, nesnášenlivý vkus. Ale zároveň miloval detektivky a westerny. Kladl fanatický důraz na výběr nábytku a nesnášel vídeňský ornamentalismus. Jestli byl nevěřící, tak náboženské problémy považoval vždy, až do konce svých dnů za zásadní, možná úplně nejdůležitější v životě. Věda byla proti tomu něco podružného. Jestli byl věřící, tak asi „jen“ ve svém poctivém, hluboce mystickém zmítání, jak najít, jak se dotknout, toho pravého, skutečného, „o kterém nemůžeme mluvit a o kterém proto musíme mlčet.“