Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Než zhasnete Kavčí hory, podívejte se, co všechno tam vlastně svítí

7. 5. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 9 minut

V debatě o České televizi a Českém rozhlase se stalo cosi příznačně českého: z obrovské instituce, která je zároveň newsroomem, archivem, filmovým koproducentem, dětským vzdělávacím prostorem, kulturním kanálem, dokumentární dílnou, regionální sítí, sportovním náměstím, hudebním sálem a paměťovou konzervou národa, udělali si několik jmen z politického zpravodajství. Několik redaktorů, několik relací, několik zahraničněpolitických obsesí, několik skutečných selhání, několik oprávněných křivd a pár osobních zkušeností, které by člověk neměl shazovat.

Dobře. Berme to vážně. Neházejme po kritikách hned plyšovým Václavem Havlem, jak se v Česku v podobných chvílích rádo dělá, když dojdou argumenty a zůstane už jen rituální svíčka. Ano, veřejnoprávní zpravodajství může být konformní, líné, třídně slepé, provinčně atlantické, někdy až směšně sebejisté ve své představě, že právě ono je hlasem rozumu, zatímco všichni ostatní jsou buď dezinformátoři, nostalgici, agenti Kremlu, nebo přinejmenším podezřelí strejdové z periferie. Ano, český mediální mainstream velmi často nevidí chudobu, periferii, sociální násilí transformace, ani zoufalství lidí, kteří se do pražského liberálního autoportrétu nevešli, protože nemají správný slovník, správnou kavárnu, správný podcast a správný morální odstín šály. Ale právě proto je třeba rozlišovat mezi kritikou redakční kultury a institucionálním žhářstvím. Jinak začneme léčit zánět zubu gilotinou.

Česká televize není jen ČT24. To je banální věta, ale v této debatě najednou působí téměř jako objev z oblasti kvantové fyziky. Česká televize má podíl na sledovanosti 30,43 procenta u diváků 15+, byla posedmé za sebou nejvyhledávanějším vysílatelem na českém trhu a odvysílala 54 nejsledovanějších pořadů roku v r. 2024. To neznamená, že má pravdu; sledovanost není svátost. Znamená to ale, že zde nemluvíme o nějakém pražském kapesním semináři pro absolventy FAMU a tři lidi z Letné, nýbrž o jedné z posledních institucí, které ještě vytvářejí společný český prostor.

A nyní to nepohodlné: velká část tohoto prostoru vůbec není politické zpravodajství. ČT měla v roce 2024 v cílové skupině dětí 4 až 12 let podíl 31,29 procenta, u mladších dětí 4 až 9 let dokonce 36,45 procenta.

To není maličkost. To je místo, kde děti dostávají češtinu, rytmus české obraznosti, dějiny, přírodu, folklor, architekturu, umění, humor a vzdělávání bez toho, aby jim algoritmus mezi dvěma pohádkami prodal plastovou příšeru, gamblingovou aplikaci a anglicky křičícího influencera s výrazem člověka, který právě objevil monetizaci vlastní duše. Déčko v premiérové tvorbě nabízelo například Labyrint umění, pořady o přírodě, o mezigeneračních vztazích, o folkloru, historii, tisku, poezii, módě, významných osobnostech české kultury, státních symbolech, Masarykovi, Havlovi či Karlu Krylovi.

Dá se jistě ironizovat i dětská dramaturgie, protože ironizovat lze všechno, včetně transfuzní stanice. Ale tvrdit, že veřejnoprávní instituce je jen ideologická hlásná trouba, a přitom přehlédnout, že vychovává dětské publikum mimo komerční digitální smetiště, je poněkud luxusní slepota.

Totéž platí o ČT art. Kulturní kanál České televize je malý zázrak v zemi, která jinak dokáže zredukovat kulturu na festivalové rauty, grantové formuláře, televizní estrádu a nostalgii po normalizačním Silvestru. Nemá žádná další tuzemská televize stanici, která by se tematickým zaměřením a dramaturgickou komplexností blížila ČT art; v evropském přehledu kulturních programů EBU figuroval ČT art na osmé pozici, hned za německým ARTE a před portugalským RTP2.

V roce 2024 věnoval ČT art české hudbě všech žánrů a jejím tvůrcům a interpretům více než 246 hodin, včetně projektu Smetana 200, přenosů, oper, koncertů, dokumentů a pořadů spojených s Rokem české hudby.

Komerční televize nám tohle samozřejmě dodá hned po reklamě na prací kapsle a před dalším dílem reality show, kde lidé soutěží o možnost veřejně se ponížit v HD rozlišení.

A pak je zde český film. Česká televize se od roku 1992 podílela na vzniku více než dvou set filmů. To není vedlejší ornament, to je část infrastruktury české kinematografie. Když se mluvilo o filmech Vlny, Amerikánka, Mord, Zahradníkův rok, Rok vdovy a dalších, nemluvilo se o kulturní pěně kolem zpravodajského problému. Mluvilo se o současné české obrazové paměti.

Český rozhlas je podobný případ. Jistě, ČRo Plus může být pro některé autory zkušeností s filtrem, nikoli s pluralitou. Ale Český rozhlas není jen Plus, stejně jako Louvre není jen fronta u Mony Lisy. Vltava, Dvojka, regionální stanice, rozhlasové hry, četby, povídky, audioarchiv, podcasty, koncerty, dokumenty, historické nahrávky — to všechno vytváří kulturní tkáň, která v komerčním prostoru nemá přirozeného náhradníka. Portál mujRozhlas sám nabízí pořady, podcasty, audioknihy, pohádky, sport, rozhlasové hry a historické nahrávky.

Vltava je kulturní stanice, která se věnuje hudbě, literatuře, divadlu, filmu, world music, alternativní hudbě a kulturní publicistice. Ročenka Českého rozhlasu ukazuje i živou kulturní práci: koncerty Vltavy a ČRo Jazz, akce Radioservisu, regionální oslavy, folklorní a hudební projekty. To je jiný typ veřejnosti než politická debata v ranním studiu. Pomalejší, tišší, méně sexy pro X/Twitter, tedy samozřejmě méně existující pro naši současnou nervovou soustavu.

Argument „ať si to platí ti, kdo to chtějí" zní na první poslech férově, dokud si člověk neuvědomí, že je to přesně logika, která by veřejný park proměnila v předplacenou zahradu, knihovnu ve VIP klub, regionální vlak v muzeální vzpomínku a školu v produkt pro rodiče, kteří mají dost peněz a správný QR kód. Netflix není veřejnoprávní model, ale globální obchodní strategie. Umí dodat seriál, někdy výborný, často dokonale konzumovatelný, algoritmicky hladký jako hotelová chodba. Neumí a ani nechce nést povinnost vůči české dětské tvorbě, českým regionům, českému dokumentu, české hudbě, českému archivu, české řeči, českým menšinovým žánrům a kulturnímu provozu, který není dostatečně sexy pro předplatitele v Mexiku, Koreji a Německu zároveň.

Netflix vám může doporučit další vraždu v pěti epizodách. Neudrží vám ale při životě audiovizuální ekosystém malé jazykové kultury. Kdyby se o českou kulturu staral pouze trh, vypadala by za chvíli jako letištní knihkupectví: thrillery, celebrity, seberozvoj, trochu dějin pro tatínky a něco „feel-good" pro lidi, kteří už nemají sílu cítit nic komplikovanějšího.

To neznamená, že Česká televize a Český rozhlas mají být chráněny jako posvátné krávy, které se pasou na koncesionářských loukách a občas zabučí o demokracii. Právě naopak. Mají být kritizovány tvrději, přesněji, odborněji a zleva, zprava, z regionů, z menšin, od lidí chudých, mladých, starých, konzervativních i progresivních, pokud možno bez toho českého zlozvyku, že každá kritika se okamžitě čte jako pokus o převzetí budovy. Kritika zpravodajství o Izraeli a Palestině, sociální politice, transformaci, válkách, NATO, chudobě či migraci je legitimní a často nezbytná. Ale z legitimní kritiky nelze vyvodit, že je rozumné podřídit tyto instituce přímější politické kontrole, rozpočtovému vydírání nebo ideologické pomstě příští garnitury, která zrovna objeví, že veřejná služba je skvělá věc, pokud slouží jí.

Veřejnoprávní média nejsou církev. Nepotřebují věřící. Potřebují občany, kteří je považují za dost důležitá na to, aby je nenechali ani manažerům, ani redaktorům, ani ministrům, ani oligarchům, ani aktivistům, ani nostalgikům po televizních krizích z dob, kdy spacák ještě vypadal jako politický argument.

Největší chyba dnešní debaty je v tom, že se tváří, jako by existovaly jen dvě možnosti: buď adorovat Českou televizi a Český rozhlas jako chrám svobody, nebo je označit za neoliberální propagandistickou bestii a otevřít dveře těm, kteří by z nich udělali poslušnější bestii vlastní. Mezi kadidlem a benzínem však existuje ještě něco staromódnějšího: veřejná kontrola, pluralita, reforma, tlak na redakční odpovědnost, ochrana kulturní produkce a financování, které nezávisí na náladě vlády.

Ano, mluvme o Borkovi, Szántóovi, Fingerlandovi, Šabatovi, Gaze, NATO, třídní slepotě, periferii a všech svatých kravách českého mediálního salonu. Ale když už držíme sirky, rozhlédněme se po celé budově. Jsou tam dětské pořady, které komerce nevyrobí. Jsou tam dokumenty, které algoritmus nezachrání. Jsou tam filmy, které by bez veřejnoprávní koprodukce často nevznikly. Jsou tam koncerty, opery, archivy, regionální hlasy, rozhlasové hry, čeština, paměť, trapnost i velikost malé kultury, která si nemůže dovolit zničit vlastní instituce pokaždé, když právem zuří na jejich zpravodajské patro.

Když hoří kuchyně, člověk má hasit kuchyň. Jen velmi český pyroman začne vysvětlovat, že dům byl stejně špatně postaven, architekt byl neoliberál, soused kdysi volil TOP 09, a proto bude nejčistší nechat shořet i dětský pokoj, knihovnu a sklep s rodinnými fotografiemi.

Sdělovací prostředky