Spor o summit NATO je ve skutečnosti sporem o roli samotného Ústavního soudu

25. 6. 2026 / Petr Waniek Horváth

Co vlastně Ústavní soud rozhodl?

Je důležité zdůraznit, že soud zatím nerozhodl, kdo má ve sporu pravdu. Nerozhodl, zda je prezident skutečně oprávněn jednat tak, jak tvrdí, ani zda vláda překročila své pravomoci.

Soud pouze vydal předběžné opatření, tedy dočasné řešení, které má zabránit tomu, aby pozdější rozhodnutí neztratilo svůj praktický význam.

Právě zde se objevuje první zásadní otázka: může být nemožnost vykonat určitou prezidentskou pravomoc důvodem pro okamžitý zásah Ústavního soudu?

Většina soudců dospěla k závěru, že ano. Pokud by prezident nemohl vykonat spornou pravomoc před konáním summitu NATO, pozdější rozhodnutí soudu by již nemohlo vzniklou situaci napravit.

Argument většiny: rozhodnutí nesmí přijít příliš pozdě

Ústavní soud vycházel z úvahy, že jeho konečné rozhodnutí musí mít také praktický význam. Pokud by soud rozhodl až po skončení summitu, mohl by sice autoritativně vyložit ústavu, ale už by nemohl změnit skutečnost, že prezident se jednání nemohl zúčastnit.

Soud se tedy snažil zachovat účinnost svého budoucího rozhodnutí.

Většina soudců současně poukázala na dosavadní ústavní praxi. Prezidenti České republiky se summitů NATO dlouhodobě účastnili a soud považoval za vhodné dočasně zachovat dosavadní stav až do konečného rozhodnutí.

Argument disentu: Ústavní soud musí být zdrženlivý

Odlišné stanovisko soudců Jana Wintra a Dity Řepkové je však právně mimořádně zajímavé.

Podle nich samotná účast prezidenta na summitu nepředstavuje takovou situaci, která by vyžadovala mimořádný zásah Ústavního soudu ještě před rozhodnutím ve věci samé. Kompetenční spor by bylo možné rozhodnout i později a soud by stejně autoritativně vyložil ústavu pro budoucnost.

Disent tak upozorňuje na jiné nebezpečí a to aby se Ústavní soud nestal přímým účastníkem aktuálních politických sporů a nezačal zasahovat tam, kde by měl zachovat maximální zdrženlivost.

Ve skutečnosti zde narážejí na sebe dva odlišné pohledy na roli Ústavního soudu:

·      aktivnější přístup, podle něhož má soud chránit ústavní kompetence i před jejich možným zmařením;

·      zdrženlivější přístup, podle něhož by měl soud zasahovat jen ve zcela výjimečných situacích.

Odlišné stanovisko zároveň připomíná, že samotná existence ústavní zvyklosti ještě automaticky neznamená vznik právní povinnosti. To, že se prezidenti dosud summitů NATO účastnili, samo o sobě ještě neodpovídá na otázku, zda jim takové oprávnění ústava skutečně zaručuje.

Proč je důležité, kdo hlasoval proti?

Ve veřejné debatě se objevily spekulace, že rozhodnutí mohlo být ovlivněno tím, že většinu současných soudců jmenoval prezident Petr Pavel.

Právě zde se však tento argument rozpadá.

Proti předběžnému opatření hlasovali dva soudci jmenovaní prezidentem Petrem Pavlem – Jan Wintr a Dita Řepková.

Tato skutečnost ukazuje, že český Ústavní soud zatím nevykazuje znaky politicky rozděleného soudu, jaké známe například ze Spojených států, kde bývají soudci často vnímáni podle toho, který prezident je do funkce jmenoval.

Naopak se potvrzuje, že česká tradice soudcovské nezávislosti zůstává silná a že ani soudci jmenovaní stejnou hlavou státu netvoří automaticky jednotný názorový blok.

Rozhodnutí, které může mít dlouhodobé důsledky

Tento spor má ještě jeden rozměr. Ústava ani zákon o Ústavním soudu totiž výslovně neřeší, jak má soud postupovat při vydávání předběžných opatření v kompetenčních sporech mezi ústavními orgány.

Soud se tak pohybuje na ústavněprávním území, které dosud nebylo podrobněji zmapováno. Jeho konečné rozhodnutí proto může mít význam daleko přesahující samotný spor o jeden summit NATO.

Může totiž vymezit nejen hranice pravomocí prezidenta a vlády, ale také určit, jaké nástroje má Ústavní soud k dispozici v situaci, kdy hrozí, že výkon některé ústavní kompetence bude zmařen ještě před vydáním konečného nálezu.

Jakou roli má mít Ústavní soud v českém ústavním systému?

Na první pohled jde o spor mezi prezidentem a vládou. Ve skutečnosti je však v sázce něco podstatnějšího a tím je vymezení role Ústavního soudu v českém ústavním pořádku.

Má být pouze rozhodčím, který s časovým odstupem autoritativně vyloží ústavu, nebo také institucí schopnou zasáhnout v okamžiku, kdy hrozí, že pozdější rozhodnutí už nebude mít žádný praktický význam?

Právě na tuto otázku bude muset Ústavní soud v konečném rozhodnutí odpovědět. A jeho odpověď může být jedním z nejdůležitějších ústavněprávních precedentů posledních let.