Prezident, NATO a kabát Petra Macinky

24. 6. 2026 / Fabiano Golgo

Začněme tím, co je podstatné, protože v politice se podstatné obvykle zahazuje jako první. Ústavní soud nenařídil vládě, aby se podřídila prezidentovi v zahraniční politice. Nenařídil Andreji Babišovi, aby se chodil na Hrad zpovídat. Nenařídil Petrovi Macinkovi, aby začal mít státnické instinkty. To by ostatně bylo nad možnosti jakéhokoli soudu. Ústavní soud udělal něco mnohem jednoduššího. Zabránil vládě, aby pomocí administrativního triku vytvořila hotový stav. To je celé. A je to hodně.

 

Vláda se rozhodla, že prezident Petr Pavel nebude součástí české delegace na summit NATO v Ankaře. Místo něj měli Českou republiku zastupovat premiér Andrej Babiš, ministr obrany Jaromír Zůna a ministr zahraničí Petr Macinka. Prezident, který podle ústavy zastupuje stát navenek a který byl v minulosti předsedou Vojenského výboru NATO, měl zůstat doma.

Prosím, nepředstírejme, že šlo jen o technickou otázku.

Kdyby šlo jen o technickou otázku, vláda by ji technicky vyřešila. Kdyby šlo jen o kompetenční spor, vláda by vyčkala na rozhodnutí soudu a mezitím by nezpůsobila nevratnou situaci. Kdyby šlo jen o institucionální rozdíl názorů, Petr Macinka by se nechoval jako muž, který si spletl ministerstvo zahraničí s recepcí hotelu. 

V politice se mnoho špatných věcí rodí jako fraška. Nejdřív se smějeme. Pak si zvykáme. Nakonec zjistíme, že se z trapnosti stalo pravidlo.

Andrej Babiš označil prezidentovu obranu za směšnou. Zajímavé. Směšné prý je, že prezident republiky nechce být vyloučen z české delegace na summit NATO. Směšné prý je, že se obrátil na Ústavní soud. Směšné prý je, že se brání v situaci, kdy vláda postupuje tak, aby mu obranu fakticky znemožnila.

A teď k tomu nejdůležitějšímu.

Ústavní soud neřešil celou věc definitivně. Nerozhodl, že prezident má mít vždy navrch. Nerozhodl, že vláda nemá v zahraniční politice rozhodující roli. Výslovně řekl, že předběžné opatření se týká tohoto summitu. Soud rozlišil mezi meritem sporu a praktickou nevratností situace.

Kdyby čekal do září, mohl by pak napsat velmi učený nález. Vysvětlil by ústavu, kompetence, zahraniční politiku, vztah vlády a prezidenta. Bylo by to jistě zajímavé čtení. Jen by to mělo jednu drobnou vadu. Summit v Ankaře by už byl pryč. 

Samozřejmě, že se ozval obvyklý tábor. Pavel je komunista. Pavel je rozvědčík. Pavel si hraje na opozici. Pavel neumí vyjednávat. Pavel je prý člověk minulého režimu a nemá co poučovat demokratickou vládu.

Dobře. Tak tedy mluvme o minulosti. Ale mluvme o ní bez kouzel. Petr Pavel byl členem KSČ. To je fakt. Není důvod to zametat pod koberec. Každý, kdo zastává vysokou veřejnou funkci, musí počítat s tím, že jeho životopis bude veřejný. Jenže Andrej Babiš byl také členem KSČ. A jeho vztah ke komunistické minulosti a ke spisům StB není prázdná stránka. A Oto Klempíř, člen této politické sestavy, také není muž bez minulosti, kterou by bylo možné vymazat refrénem a úsměvem.

Takže ano, probírejme minulost. Ale probírejme ji u všech.

Jestliže je Pavlova minulost argumentem proti jeho přítomnosti na summitu NATO, pak musí být Babišova minulost argumentem proti jeho póze demokratického moralisty. Jestliže slovo komunista stačí na Pavla, proč najednou nestačí na Babiše? Jestliže je starý režim tak zásadní měřítko, proč se z něj u vlastních lidí stává jen "složitá doba"? To není antikomunismus. To je účetnictví pokrytectví.

Demokracie se někdy musí bránit včas. Ne až po požáru.

Babišova vláda v této kauze neprohrála proto, že Ústavní soud miluje Petra Pavla. Prohrála proto, že stát není holding, delegace na NATO není firemní zájezd a ministr zahraničí není pán od šatny, který rozhoduje, čí kabát zůstane na židli.

To je celé. A právě proto je to tak důležité.