Jak jsem si vydělal na e-kolo a obtěžoval supermarkety

Už několik let brázdím maloměsto na svém e-kole. Vy co tu bydlíte jako já, mě možná znáte od vidění jako „figurku“, co denně, systematicky a v nesportovním outfitu objíždí kontejnerová stání. Na hrubé dlažbě pak sebevědomě drncá a cinká s nákladem naloženým na zadním nosiči. Nejsem notorik shánějící pár korun na pivo. Jsem spíš geolog konzumní společnosti, co si všiml, že lidská lenost a neviditelná ruka trhu nechávají v odpadu hromady nevrácených vratných lahví. Proboha proč? To je ta otázka. Nikdo si ji ale nahlas nepokládá. A hledat odpověď? To teprve ne.

Prolog: Co mě k tomu přivedlo

Před mnoha lety jsem četl reportážní text o bezdomovcích v Praze. Už nevím kde to bylo, pravděpodobně v médiu a rubrice se sociální tematikou. Text od novináře, co se za nimi vydal, popisoval život lidí bez domova kupodivu bez hladu a strádání – velkoměsto je plné vyhozeného jídla, skýtá mnoho příležitostí něco najít, včetně pohozených vratných lahví. Peníze se na ulici sice nenachází lehce, žebrání vyžaduje určitou otrlost, zato vratné lahve jsou spolehlivý zdroj na směnu za peníze a okamžitý nákup toho, co v popelnicích není: kusových cigaret, tabáku a piva. Jediný skutečný problém, který se těžko řeší pro lidi žijící na ulici, byla podle článku elektřina na nabití telefonu, nebo na připojení holicího strojku. Ale ani to nakonec nemusel být problém pro člověka který se už zorientoval a přizpůsobil. Například uměl najít nějakou skrytou zásuvku, sloužící v domě pro jiné účely.

To, co teď napíšu o mojí aktivitě, neberte jako šílený návod, jak si vydělávat peníze. Je to směšné pro lidi, jejichž minutový příjem je větší, než byl můj celodenní. Tohle nelze  snadno napodobit. Píšu to jako popis osobní zaťatosti, extrémního sportu a dlouhodobého společenského průzkumu, kvůli získání unikátní zkušenosti, kterou by mi nikdo jinak nedal. Zkušenost tak hlubokou, že jsem odhodlán ji tvrdit. Díky ní nakonec popsat dílčí nedostatky systému sběru druhotných surovin. Na dlouhodobě sledovaném příkladu vyhozených vratných lahví.

Jak to začalo

Pojďme ale na začátek. Původně, to bylo někdy od roku 2017, jsem si prázdných lahví od piva začal všímat při chůzi po městě… a nejdřív jen cestou domů z práce. Potkával jsem totiž lahve odložené kdekoliv, od turistů, takřka na každém kroku. S tím jsem se jinde nesetkával, ale tady v centru města to bylo běžné. Mělo to jistě příčinu, že turistů tu v sezoně bylo hodně a žízeň v létě přepadne každého. Jenže i tak mi vrtalo hlavou to množství a fakt, že si lahví málokdo všímal. Kdo by si jich taky všímal, když příležitostí jak si vydělat bylo všude kolem dost, chudáků málo. Na ulicích byli nejvíce lidé z daleké ciziny, kteří měli co utrácet.

Později už jsem začal chodit pro prázdné lahve pravidelněji. Protože jsem byl od dětství šetrný, tak i tři koruny za vratnou lahev jsem chápal jako dobrý úlovek. A tak jsem postupně vyplňoval svůj volný čas, rozšiřoval své vycházkové okruhy z centra města i směrem na sídliště a do rezidenčních čtvrtí. Poznal jsem, že v periferiích je příležitost k nálezu lahví mnohem větší. To mne překvapilo. Jak to, když právě tam turisté nechodí? Mnoho lidí tvrdilo, že veřejné odpadky i lahve produkují právě oni.

Odpověď jsem ještě neměl, zato lahví všude dost. Tak jsem na svém průzkumu začal pracovat systematicky. Zvedal jsem víka každého zeleného kontejneru, hledal jsem nejoptimálnější trasu kudy chodit ulicemi, abych nenachodil zbytečně kroky navíc. Ruce s taškami a batohem se mi plnily a já za pár měsíců na pochůzkách prošoupal boty i pracovní rukavice. Chodil jsem každý den. Celoročně. Podíval jsem se na mapu města a zkoumal, kde všude jsou nádoby na tříděný odpad. Když nebyly na mapě zaznamenány všechny, tak jsem je do mapy postupně dokreslil.

Když byla covid karanténa, sběr lahví byl v té době můj jediný drobný příjem. A taky odreagování od momentálně bezvýchodných myšlenek. Když jsem měl okruh prochozený, denní příděl lahví nasbíraný, musel jsem lahve také vracet. A to byla také výzva, jak to udělat co nejefektivněji, abych se nachodil co nejméně. Místa na vracení nebyla pro mne blízko. Nakonec jsem musel chodit do více supermarketů, protože lahve byly různé a obchody mají různý sortiment. Nelze je tedy odnést jen do jednoho.

Můj denní průměr? Při chůzi jsem našlapal denně i 5 - 6 kilometrů. Lahví nalezl někdy víc, někdy málo. Průměrně to vycházelo tak 11 lahví denně. To je za rok už velká hromada! Později už jsem věděl, kde je šance najít lahví víc, a kde naopak nic nebude. Důležité bylo i chodit před tím, než městské služby kontejnery vyprázdní. Ale stejně jsem chodil každý den. Mohl jsem odpozorovat, že na konkrétním místě mají lidé své oblíbené nápoje. Anebo jsem poznal období, kdy supermarket vyhlásil slevovou akci. Byl to zároveň průzkum chování neznámých lidí skrz jejich odpadovou stopu.

Byl jsem už na fyzickém limitu, co jsem dokázal unést a co se dalo najít. K pravidelným okruhům jsem občas přidal novou trasu, což znamenalo zacházku pár kilometrů do vedlejší vsi. Proč? No co kdyby tam byly k nalezení alespoň dvě lahve! Šest korun. To už mi stálo za tu cestu.

Bylo po covidu a lidé se trochu vzpamatovali z té mizérie. Ale už to nebylo stejné jako dřív. Když jsem si vedl statistiky, vyšlo mi, že za těch pár let nejistoty jsem si vydělal zhruba na polovinu elektrokola.

Každý den jsem prožíval malá vítězství z nálezů, ale i zabodnuté střepy do prstu, nebo odpornou špínu v hromadě odpadků. Přestalo mi to vadit, když jsem to viděl už tolikrát.

Kolo jsem začal potřebovat hlavně proto, abych byl se svými každodenními pochůzkami efektivnější. A tak jsem si ho za úspory koupil. Fungl nové. Vybavené tak, aby uvezlo na nosiči slušný náklad. Tu druhou část peněz vyčíslených v lahvích jsem si nasbíral s elektrokolem rychleji, než tu první. Ale nepředbíhejme.

Při jízdách na novém kole jsem si dovolil zvětšit akční rádius i zkrátit čas. Vyšlo to mnohem lépe, průměrné denní skore se mi zvýšilo na zhruba dvacet lahví. Není to legrace mít plný zadní nosič na kole, na zádech batoh plný skleněných lahví, a to všechno dělat každý den. Už jsem si mohl dovolit vzdálit se víc a tak jedna okružní jízda do vedlejších obcí vycházela běžně přes dvacet pět kilometrů. Jenomže na ní bylo třeba třicet zastávek. To znamená třicet zastavení, slezení z kola, prohlídka a zase rozjezd. Důležitá je pravidelnost.

Jezdím teď prakticky stále stejné okruhy. Je to rutina, kterou jsem stovkami stejných jízd za několik let vybrousil do efektivity. Zajišťovala mi nákup základních potravin, občas i nějaké dobroty nebo investičního másla. A taky musím o kolo pečovat.

Level 1: Konfrontace s realitou

Jednou stojím u kontejneru, když mě spatří sousedka:
„Ahoj, co hledáš?“ ptá se bezelstně.
„Ale, ... nic tam není,“ odpovím neurčitě a odvracím se od zeleného kontejneru.
„A… co tam mělo být?“ ptá se dál.
Když jí ukážu na nosič kola se zálohovanými lahvemi, konečně pochopí.
„Ahá, jasně. To je záslužná činnost! Kolik jich nasbíráš?“ Myslí si, že jsem zachránce planety.
„Průměrně tak 20... asi za dvě hodiny,“ povídám.
„To mě právě zajímá, jestli je to dobrý hodinový výdělek!“
Dobrá to žena! Ona to chce počítat na hodinový výdělek! Pomyslím si.
Sousedka ale potřebuje mít jasno. Kolik vlastně dávají za jednu láhev? Ptá se.
Sama neví, protože tyhle nákupní záležitosti řeší její muž. Takže to vědět nemusí.
Tak říkám: Tři koruny… průměrně. A raději tenhle rébus převedu na něco viditelného.
„Hele: tohle elektrokolo mě stálo...(řeknu částku) a vydělal jsem si na něj vratnýma lahvema.“
„Za jak dlouho?“ Vykulí na mne oči.
„Asi za 6 let. Zkus to spočítat, jednoduchá matematika základní školy.“

Přijde mi, že jsem jí zbořil představy o tom, kdo jsem a kde jsem. Tohle je spíš ukrutné podivínství a nekonečná vytrvalost, než efektivní ekonomický model.

Level 2: Strážce soukromého majetku

U vodáckého kempu se v sezoně vždycky něco vratných lahví našlo. Vodáci nikdy nebyli zrovna ukáznění, co se týče třídění. Zejména v době, kdy si chtějí užít dovolenou a plavbu po řece. Proto bývají kempy potenciálně dobrým zdrojem vyhozených lahví. Tak do kempu, kde stojí kontejnery přijíždím, když v tom mě spatřil týpek stojící opodál. Vidí, jak nahlížím do kontejneru na parkovišti:

„Vy dete vykrádat kontejnery???“ houkne na mne nevlídně.
„Vidím, že jsou tam vyhozené lahve, jsou vratné.“ Odpovídám klidně.
„To je muj kontejner, tak tam ty lahve nechte!“ Zvyšuje hlas a tváří se, jako by mu to patřilo.
Ukazuju dovnitř na pytel s odpornými odpadky: „Podívejte se, co sem někdo hází a co sem nepatří.“
„A vratné lahve zbytečně rozbíjí!“ Poukazuji a cítím se v právu.
To mě nezajímá! ... Příště je rozmlátim všechny!“ hlásí sebevědomě.
Aha, dochází mi. Takže chlapík není moje konkurence nárokující si svůj rajon, ale sám pan majitel kempu. Jeho výraz ukazuje, že takovou verbež jako jsem já, tu nechce vidět.

Dobrá. Pochopil jsem. Hádka mi za to nestojí. Rozloučím se. Nechám lahve být a odjíždím pryč.

Level 3: Personál ze skladu supermarketu:

Snad stokrát jsem jel přes celé město jen proto, abych mohl vrátit pár lahví, které jinde nebrali. A snad stokrát se to neobešlo bez shánění obsluhy, které se nechtělo vykonat cokoliv navíc. Pokaždé jsem slušně poprosil a pokaždé musel vysvětlit, že tyto lahve oni prodávají a jsou vratné. Častokrát bylo vidět, jak to obsluhu ze skladu obtěžuje.

Na malém městě se nakonec všichni všude nějak znají, pravidelně vídají a na ulicích potkají. Ten chlápek ze dneška mě jednou náhodně potkal na sídlišti, kde patrně bydlel. Jasně si mne pamatoval ze supermarketu, kde pracoval ve skladu. Viděl jak stojím s kolem na ulici a nakládám lahve.

„Nojoóoo!!!! Lovec!!!! Tak tady ho mááámeee!!! A zítra hned vrátit do TERNA žejóó???“
Houkl pohrdavým tónem člověka, který si je jist, že žije na vyšším stupni společenského žebříčku, než já.
Nereaguji hned, dokončím činnost a pak pomalu přijedu až k němu.
„Vidíte tohle kolo? Ukazuji na své e-kolo s nákladem. Můžete hádat, za co jsem si ho koupil. Pěkný večer.“

Level 4: Cashier Fight – Supermarkety

Stojím u pokladny a tiše držím lísteček od vratných lahví, přímo nad pohyblivým pásem. Aby lístek nezajel to mezery v pásu. Pokladní dokončuje předchozího zákazníka a mne ostentativně ignoruje.

Za mým lístečkem a položenou přepážkou na pás dojíží zboží dalšího zákazníka. Pokladní zcela automaticky zvedne přepážku a pípne nové zboží, které není moje.

Jako bych to čekal.

„Néééé... tady mám jenom lahve!“ řeknu nahlas. V duchu si myslím, že jsem jí tu šanci vidět dal zcela jasně.

Pokladní je viditelně rozladěná. Musí zrušit zboží, pípne můj lísteček s lahvemi, vrací peníze. „Správně bych vám neměla ty lahve brát, když si nic nekupujete.“ Řekne nasupeně.

„???? Zajímavý. Kde je to napsaný?“ ptám se já.
„No to nám bylo řečeno.“
„A od koho vám to bylo řečeno?“
„Od vedení!!“
„No tak to já se příště na to VEDENÍ zeptám.“
„To se zeptejte!“

Zde soudím, že kreativní vedení supermarketu se jalo vytvořit řád, ovšem nepodložený žádným relevantním pravidlem omezujícím chování zákazníka. Zákazník je povinen něco koupit, jinak nemůže vrátit lahve? Ale, ale… To jsou věci. 

Já bych se na tuto konfrontaci i těšil. Nabídl bych společnou návštěvu zástupce z ČOI a přátelsky bychom pohovořili jak to vedení supermarketu myslelo.

Level 5: Městská policie zasahuje

Přijíždím ke kontejnerovému stání a nahlížím do zeleného kontejneru. V ruce držím prázdnou lahev.

Přichází ke mně strážník městské policie, který jde zrovna okolo:
„Víte, že to je soukromý majetek?“
„Co myslíte?“ ptám se trochu hloupě, abych získal pár vteřin času.
„No ty lahve v kontejneru, patří městu.“ Tvrdí sebejistě strážník, vypadající jak ze seriálu Policejní Akademie.
„Ty lahve jsou vratné, vyhozené v odpadu (chci tak dát důraz na slova vratné a odpad). Až si ten odpad město odveze, pak patří městu.“ Říkám pomalu, sebevědomě.
„Můžete se mi legitimovat?“ Smečuje strážník MP.
„To můžu.“ (Dokončuji balení lahví na nosiči, pak teprve vyndávám občanku.)
„Vy jste odsud …a sbíráte lahve?“ Projíždí policista na mobilu databázové záznamy a hledá, zda nejsem přespolní sprostý podezřelý.
„Tak... někdy, … když mám čas.“ Odvětím ve stylu, jako kdybych chodil hrát kanastu do pánského klubu.
„Je to soukromý majetek města!“ Znovu opakoval, abych věděl, co mu vadí.
„Jak velkou škodu na majetku tím MĚSTO utrpělo?“ Ptám se já.

(V duchu si představuji scénáře, jak mi město vyčísluje hmotnou škodu za zcizení skleněného odpadu. Navíc tak uboze netříděného, které má pro město reálně mínusovou hodnotu, protože odvoz sběrnými vozy do sběrného dvora, a od dvora kamionem na třídící linku do Brna stojí víc, než kolik za sklo dostane. Ale svážet ho podle zákona musí. )

Strážník kouká do mobilu a mlčí… asi má právě před očima vyhlášku, jak velká výše škody je reálně pokutovatelná a jak to píše do denního hlášení. S představou, jak by bloková pokuta dopadla, sdílená na sociálních sítích, mu zatuhlo za krkem.
Ticho…
„Jestli se potřebujete na něco zeptat, tak se klidně zeptejte…“ Nabízím se k hovoru a těším se, co ze strážníka vypadne. Je to ode mne nečekaný výpad. Sprostý podezřelý zpravidla sám od sebe nevyzývá policistu, aby byl vyslýchán.
„Nebudeme to dál rozebírat. Bezdomovci tu často dělají nepořádek, proto vás kontroluji.“ Vzdává cajt příležitost se dozvědět, jak občané neumí třídít odpad. Vrací mi občanku.
„Ok, tak nashledanou.“
Nasedám na kolo a jedu směrem k dalšímu kontejneru.

Level 6: Covidové dny a záchvěv soucitu

Chodím tmou po sídlišti, na duši je mi dobře, protože jsem na čerstvém vzduchu a nikde ani noha. Jen já a tašky s cinkajícími lahvemi. Nedaleko právě parkuje drahé auto, vychází z něj dobře oblečený muž, který mi v mrazu a přítmí podává do ruky dvě stovky:

„Vemte si to.“

Já jsem překvapený, nečekám to.

Nejdřív se zdráhám, pak přijmu. Děkuju.  Přijmu tu roli, kterou jsem s darovaným dvoukilem právě obdržel. Už neříkám nic.

Jindy jsem na sídlišti. Po chodníku přijde až ke mně romská holčička a podává mi desetikorunu. Nejdřív si myslím, že mi něco upadlo a ona to zvedla a podává mi to.

„Vemte si to, pane.“

Koukám na minci a dochází mi, že jsem byl dítětem obdarován ze soucitu.

Bezelstná dobrota. Jeden z nejvzácnějších darů, co jsem kdy dostal.

Level 7: E-mailová diplomacie s pivovarem

Jsou místa, kde spatřuji něco tak nepochopitelného, že mne to uvádí ve zmatek. Vidím a rozum mi to nebere. Například plný kontejner jednodruhových lahví. Vyhazují je tam pravděpodobně majitelé ubytovacích zařízení, která svým hostům nabízejí i občerstvení. Tato piva nakupují blízko za hranicemi, patrně protože si spočítali, že je to cenově vyjde docela dobře. A mohou je prodat zde ubytovaným turistům za slušnou cenu se ziskem. Lahve pak vyhodí v nejbližším kontejneru.

Zeptal jsem se tedy PR oddělení Plzeňských pivovarů, proč jsou v českých kontejnerech lahve od exportního českého piva. Odpověď byla uhlazená, ale já vyvodil jiný závěr: systém vracení děravý, logika výrobců zisková, nikoli ekologická. (níže nabízím text, mírně zkrácen)

Dobrý den,
přečetl jsem si vaši tiskovou zprávu
https://www.prazdroj.cz/prazdroj-prestal-plnit-do-pet-lahvi-uz-i-kozla-a-primus-tim-definitivne-konci-s-petkami Můžete mi prosím odpovědět, proč Prazdroj stále vyrábí i skleněné lahve od piva které nejsou v ČR vratné? Přečtěte si pozorně tento text https://bizarobal.zerowasters.cz/nominovane-obaly/exportni-prazdroj-033-l/ a prosím o odpověď proč to tak je. Proč nakonec vidím velké množství obalů od plzeňského piva v kontejnerech na sklo? Je to trvalé, opakované, neměnné. Není to výjimka.
-------------
Odpověď tiskového mluvčího:
Dobrý den, pane…, děkujeme za Vaši otázku.

Naším cílem je, aby postupně všechny naše obaly byly vratné, nebo znovu použitelné. Podíl vratných obalů, tedy sudů a skleněných lahví v našem portfoliu přesahuje 70 %. Nejprodávanějším typem obalu jsou dlouhodobě skleněné vratné lahve. Během jejich životnosti je v průměru naplníme až 24krát a v oběhu vydrží i 6 nebo 7 let předtím, než je kvůli opotřebení vyřadíme, abychom z nich opět vyrobili novou lahev.

Druhým nejprodávanějším obalem jsou sudy a následují plechovky, které v posledních letech zažívají velkým boom. Zatímco v roce 2017 tvořily necelých 14 procent všech obalů Prazdroje, loni už to bylo 28 %. I u plechovek myslíme na udržitelnost. Spolu s dalšími tuzemskými nápojovými společnostmi jsme založili Iniciativu pro zálohování, která otevřela dialog o zavedení plošného zálohového systému na plechovky a PET lahve v Česku.

Letos jsme na trh uvedli třetinkové skleněné vratné lahve Pilsner Urquell, Radegast a Proud, které jsou vratné. A do budoucna bychom chtěli nahradit i poslední nevratné skleněné lahve, tedy Frisco 0,33 l, vratnými skleněnými lahvemi.

Poté bude kompletně celé naše portfolio skleněných lahví v našem standardním sortimentu vratné.

Přeji Vám pěkný den.
Tiskový mluvčí Plzeňských Pivovarů

-----

Dobrý den, díky za reakci, neodpověděl jste mi ale na hlavní otázku:

Proč nejsou v ČR vratné lahve Exportní Plzeň 0,33l v hnědé lahvi? Kdo o tom rozhodl a lze zařídit aby byly vratné? Tyto lahve se ve velkém množství vyskytují v ČR, nevim přesně proč, ale je to realita.

Děkuji, …

------

Dobrý den,
…
Barva lahví – zelená a hnědá – je daná preferencí spotřebitelů, například Pilsner Urquell je v Česku spjatý se zelenou lahví, do zahraničí naopak dlouhodobě dodáváme převážně piva v hnědých lahvích. Na kvalitu ale nemá vliv, jestli je lahev zelená nebo hnědá. Zelené vratné třetinky jsou dodávané tam, odkud jsme schopní je logistickým procesem vrátit zpět do Plzně – jsou to okolní či blízké země jako Slovensko, Německo, Polsko nebo Maďarsko. Do ostatních zemí, odkud systém vracení bohužel není vybudovaný, dodáváme hnědé nevratné lahve. Ty jsou recyklovatelné, takže je doporučujeme vhodit do kontejneru na sklo. A to i v případě, že je někdo ze zahraničí doveze do Česka.

Přeji Vám pěkný den,...

---

Jak to vidím já

Víte co si o tom myslím? Barva skla není preferencí spotřebitelů která by určovala tento systém. Je to záměrně rozlišující znak, kterým pivovary rozdělují trh na vratné a nevratné lahve. Vědí naprosto přesně co dělají. Ale stát, jako vyšší autoritu, tento detail nezajímá.

Ještě jsem se podíval do zákonů o odpadech, podmnožina obalech, podmnožina vratných obalech a už mi to došlo. Zákony prošly za ty roky postupnými změnami. Před mnoha lety se dalo vyvodit, že podstatný pro vrácení konkrétní skleněné lahve vyrobené podle normy ČSN, je pouze tvar, barva a charakter lahve. To dnes už zákon neobsahuje, zato je tam pečlivě vypsáno mnoho textu o tom, jak prodejna má povinnost přijímat jen ty obaly, které sama na zboží prodá. Nejvíce se tam zabývají plasty. Sklo je už mimo pozornost. Zákon je ovšem interpretován prodejnami jinak, než jak to chápe zákazník.

A tak se nezřídka stane, že když prodejna je schopná týdně prodat jednu basu piv se specifickými vratnými obaly, ale zákazník jim tam přinese 10x větší množství stejných obalů které pořídí jinde, tak obsluha příjmu lahví začne být arogantní, protože na tyto specifické lahve nemá připravené přepravky, které by odevzdala do vozu dodavatele, který by je odvezl. Proto začne obsluha tvrdit, že tyto lahve buď nevykupují, nebo že jsem je nezakoupil u nich a tedy ať si je vrátím tam, kde jsem je zakoupil. 

Na to už odpovídám, že nemám povinnost vracet lahve tam, kde jsem je koupil. A za druhé, že jsem ty lahve vůbec nekoupil. Což je pravda.

Specifickou dírou v matrixu jsou situace, kdy vratné lahve zákazník nakoupí na internetu přes webshop, ale nikdy je nebude vracet kurýrem zpět do webshopu, protože by to ekonomicky nedalo smysl. Očekává se, že láhve zákazník vrátí v nejbližší prodejně. 

Jenže ouha. V prodejně tyto nápoje neprodávají (proto si je taky zákazník kupoval online) a tak ani nevykupují vratné obaly. Ty tedy letí do odpadu.

Co bych ještě dodal? Že výrobce nápojů ve vratných obalech velmi obezřetně kličkuje mezi jalovým zákonem o odpadech, aby dosáhl svého. Z důvodu maximalizace zisku. 

- nikde v zákoně výrobce nenutí vyrábět vlastní design lahví odlišný od mezinárodních standardů, vratných ve více zemích. A tak se kreativitě meze nekladou. Za cenu toho, že obal skončí ve střepech. 

- zároveň ale nikde v zákoně výrobcům nezakazují vykupovat v ČR vlastní lahve, které má v prodeji v zahraničí a v těch několika cizích zemích je označí za nevratné. Z důvodů pro ně neřešitelné logistiky.

Přesto nejsou ochotni to dělat. Protože v logistickém systému nemají rezervu přepravek ani dopravy, která by to umožnila. A tak se to děje v příhraničních oblastech, kde se zákazníkům vyplácí nakupovat za hranicemi české zboží.

Reálně je příčinou bizarních situací neharmonizovaný evropský trh, který má v každé zemi nejen rozdílné ceny, ale i rozdílnou kupní sílu.
Kdyby fungoval svobodný pohyb vratných obalů přes hranice EU, tak jako funguje svobodný pohyb zboží, tak by to vytvářelo nesystémové příležitosti. Lidé by okamžitě zkoušeli převážením vratných lahví vydělat o pár eurocentů víc tady, než tam.

Proč to tak je? Protože cena zboží je určována tržně, ale výše vratné zálohy je určována zákonem plošně a direktivně. A ještě se drží historie, protože zvýšit ceny záloh by okamžitě poškodilo prodejce a odměnilo zákazníky. A to nikdo nechce dopustit.

Jiný způsob výkupu lahví?

Jaké by bylo řešení podle mne? Nastavit úplně jiná pravidla výrobu, prodej a výkup vratných obalů. A používat je na území EU.

Například tak, že i maloobchodní výkupní cena vratných obalů by byla určována tržně (pro koncové zákazníky) a pro velkoobchod by byla pevná (pro supermarkety a distributory) ..

Co by to znamenalo? Že by vznikla jiná tržní situace, s kterou by se především supermarkety musely vypořádat tak, aby k nim lidé chodili nakupovat a zároveň právě tam u nich vraceli vratné obaly. Hlavní motivací by tedy mohla být prodejní a výkupní cena obalu, nepatrně jiná než u konkurence. Tato zdánlivá nelogika v cenách by tak mohla mít pozitivní efekt ve změně spotřebitelského chování.

Nakonec by se tržní ceny zboží s vratnými obaly ustálily na nějakém ekvilibriu a lidé by se naučili o tom přemýšlet jinak. Bylo by to samozřejmě propojeno i s jiným typem marketingu zboží a logistikou sběru skrz automaty. Dosavadní příjmové automaty s papírovými lístečky mi připadají jak z minulého století. V prodejně už se skenují ceny zákaznickými snímači, ale papírové lístečky u lahví jsou to nejotravnější, co zdržuje jak zákazníka, tak i obsluhu.

Celé toto je obrovská hypotéza o chování velké skupiny lidí. Ale vidím to jako zadání, kde řešení lze nalézt a kde ve výsledku dojde k zlepšení nejen privátních zisků, ale taky veřejných cílů jak se vypořádat s odpady. Na rozdíl od toho, co se dlouhodobě děje: V Čechách se konstruují nápady pod tlakem nápojové lobby a dalších organizací činných v odpadovém hospodářství.

Připadá mi, že nejkratší konec za který se tahá, je v rukách ministerstva které o tom má dělat rozhodnutí. Protože v důsledku o životní prostředí tu nikomu moc nejde, jde tu o byznys jako obvykle a dodržení mezinárodních závazků, které když nebudou dodrženy, tak bude ČR platit velké pokuty. Dále je to o vytvoření byznysově zvládnutého workflow, kde vratné obaly budou vadit co nejméně. Výrobce i prodejce má ale jasné priority. Prodávat s co největším ziskem, což může nahnat buď množstvím zboží, nebo efektivnější výrobou a prodejem. Často se zvolí varianta většího množství zboží i za cenu neudržitelnosti. A to je potřeba změnit.

Level 8: Líné prodavačky

Jednou proběhl další střet při odevzdání lahví, byly to pochopitelně třetiny od piva vratné. Lahvomat je nebral, o metr vedle byly stejné třetinky, akorát s jinou etiketou v regálu i s cenovkou + záloha. Tak jsem si zavolal obsluhu.

Prodavačka: nám to automat nebere, no tak je nevykupujeme, konstatuje jistě.
Já: jsou vratné, takže je i vykupujete. Už tyto pivní třetinky tady prodáváte měsíc. Támhle. Ukazuji na regál. 

Prodavačka: Zkoumá prodávané třetinky, zkoumá karton, jsou to stejné lahve, pak zkusí: No ale my je prodáváme v kartonu! Vy nám je nosíte jednotlivě. Kolik jich máte? 

Já: Cože? Přece vám nebudu nosit papírovej karton s lahvema. Mam jich deset.
Prodavačka: No já je nemůžu brát, protože nemám přepravky!
Já: No tak to asi zavoláte do pivovaru, nějaké prázdné si objednáte.
Prodavačka: Ale my neobjednáváme z pivovaru
Já (už trochu nazlobeně): No tak to je mi jedno, objednejte si z velkoobchodu nebo kde to objednáváte
Prodavačka: Ale já nevim jak je mám přebrat
Já: Úplně jednoduše, tady dostanete lahve, napíšete mi papír a u kasy dostanu 30 korun.
Prodavačka: Odkvačí do skladu a za chvíli přinese ORIGINAL PŘEPRAVKU NA TŘETINKY PIVA
Já: Odpustím si jízlivou poznámku a odevzdám 10 třetinek a dostanu u kasy 30 korun.
Prodavačka: Stěžuje si kolegyni: tady pán nám furt nosí lahve, já nevim odkud je bere a my na ně nemáme přepravky!!
Já: Vypadnu z obchodu ...

Gradace a pointa

Prakticky denně najezdím 20-30 km po městě a okolních obcích, absolvuji desítky zastávek, sbírám lahve. Učím se chápat příčiny proč se to děje právě tak a odvozovat z toho neefektivitu systému. Mám svůj denní rytmus. Zlepšuji se. Počítám s každou lahví. Stojí mi zato natáhnout ruku i pro jedinou.
Mám z toho všeho pocit, že dělám něco, co systém sice nebude řešit, ale princip proč se to děje a proč by se to mohlo dít mnohem méně, nedokázal dotáhnout do smysluplného výsledku.

Co je na tom smutné? Nejpřesnější a denně aktuální informace o stavu odpadové kázně mají... popeláři a výkonní vedoucí městských organizací na sběr a zpracování druhotných surovin. Oni vidí, jak dlouhodobě katastrofálně je tříděný odpad kontaminován netříděným odpadem.

Jenže v tom řetězu informací a zpětných vazeb je něco špatně.. protože většina těch terénních zkušeností a kontextových informací nakonec nebude adekvátně zhutněna a nedoteče někam, kde by se z nich mělo udělat nějaké účinné opatření.

Všichni lidi v tom celém košatém systému čelí větším i menším systémovým obtížím. Direktivy jim něco ukládají, ale k vyřešení úkolu je to stojí překonání rutiny, peníze, námahu, nebo nepříjemnosti. A tak se mnoho v té logistice objektivně nedá zcela dotáhnout, protože "to prostě nejde" byť shora přichází furt nějaké direktivy.

Nahoru stačí, když se pošlou čísílka.. nikdo v důsledku neprozkoumá, jakou ta čísílka mají platnost a co z nich je jen numero vymyšlené v kreativním hospodářství.

Epilog 2026

Už někdy v minulém roce přišly na trh nové nápojové produkty a s nimi i silný marketing, který zdůrazňoval, že lahve, které předtím nebyly vratné, jsou nyní vratné. Jakoby nám sdělovali, že je tento šlechetný čin navzory nepřízni jejich zásluhou. Bezva. Přesto jsem si počkal, až jak to dopadne v odpadových nádobách. Budu mluvit jen o mé zkušenosti na maloměstě. Možná že ve velkoměstě je vše jinak. Ale moje předpoklady o slabé spotřebitelské kázni se mi potvrdily. Díky novým vratným lahvím se nálezy těchto lahví o poznání zvýšily, protože zrovna tento nápojový sortiment prodávaný ve vratných lahvích málokoho motivuje je vracet. Jde totiž o lifestylovou záležitost, kdy mladý člověk si na chuť koupí jednu-dvě lahve, které po konzumaci nepůjde vrátit, prostě ji zahodí. Už to, že to je do recyklačního kontejneru, je malý úspěch. Je to jiné, než když si pravidelní žíznivci kupují basy piv a ty pak poctivě přivezou zpátky do marketu, aby je otočili za nové basy piv.

Jsem si vědom, že v očích některých lidí mé konání vzbuzuje pohrdání, u jiných soucit. Ani jedno z toho ale netrefuje cíl. Protože neví, co vím já. Můj hlavní vibe je vzpoura: osobní, pomalá a pevná. Možná jsem pomatený rytíř bojující s větrnými mlýny a chápu, že systém tím nezkolabuje. Ale pro mě to není marné. Pomohlo mi to nejen pochopit ale také finančně přežít, vytvářet hranice a hledat svoje limity. Ano, vím, jak to může znít pošetile. 

Moje cesta s lahvemi určitě není plánem na záchranu světa. Je to spíš zkouška mých vlastních hranic. Každá zachráněná lahev je malým vítězstvím: důkaz, že dokážu sestavit smysl tam, kde systém ho pro mě skryl, nevysvětlil a nebo prostě ani nepřipravil. Ať už mě kritizujete nebo litujete, já budu dál hledat dno svojí výdrže. Protože to, co dělám, dává smysl mně.

Tak se mějte, jedu pro další lahve.