Křehkost příbytku
30. 6. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
3 minuty
„I wonder, by my troth, what thou and I
Did, till we loved?"
„Přemýšlím, co jsme ty a já vlastně byli, než jsme se začali milovat."
John Donne
Tato prostá otázka anglického básníka ze Shakespeareovy doby mě provází už dlouho.
Čím
jsem vlastně byl, než jsem potkal svou ženu? Kde bych dnes byl, kdyby
se kdysi její otec a moje matka nesetkávali v práci a nepřivedli nás k
sobě?
Na podobné otázky neexistuje odpověď.
Přesto mají zvláštní sílu. Nutí člověka uvědomit si, jak podstatná část
jeho života nevznikla plánováním, ale sledem zdánlivých náhod.
Člověk si často myslí, že svůj život buduje vědomě.
Ve
skutečnosti však to nejdůležitější vzniká téměř samo. Potká partnerku,
narodí se děti, přijdou společné radosti i starosti, časem vnoučata.
Aniž by si to uvědomoval, kolem něj postupně vyrůstá příbytek.
Není
postaven z cihel, ale ze vztahů, vzpomínek a každodenních drobností.
Roste podobně jako strom, který rok za rokem přidává další letokruhy.
Nakonec se s ním člověk natolik ztotožní, že už nedokáže rozlišit, kde bydlel dříve a kde nyní začíná jeho příbytek.
Právě proto je tak křehký.
Nestojí jen na zdech, ale na svých fundamentech.
Těmi
jsou zdraví, láska, důvěra a přítomnost těch, kteří jej spoluvytvářejí.
Stačí, aby se některý z těchto pilířů zhroutil, a otřese se celý dům.
Možná
právě odtud vyrůstá lidská potřeba filozofie. Ne z přebytku času ani z
intelektuální záliby, ale z tiché předtuchy, že vše, co je krásné, je
zároveň zranitelné.
Hledáme něco, co by náš příbytek přesahovalo, v aniž bychom jej museli opustit.
Když dopíšu esej a odešlu ji k publikaci, dostaví se zvláštní ambivalence.
Na okamžik cítím uspokojení.
Pak však přichází cosi ne nepodobného kocovině.
Jako by samotný text byl jen pokusem přiblížit se otázce, na kterou stejně neexistuje konečná odpověď.
Nejde o zklamání z výsledku, ale o vědomí, že žádný text nemůže ochránit to, co je v životě nejcennější.
Někdy si kladu otázku, zda bych psal stejně, kdyby se některý z fundamentů mého příbytku zřítil.
Odpověď neznám. Možná ano, ale byly by to už asi jiné texty.
Dnešní
úvahy vznikají z klidu člověka, který si uvědomuje křehkost svého
domova, ale stále v něm žije obklopen láskou své ženy, dětí a vnoučat.
Donne se kdysi v alžbětinské době ptal, co byli dva lidé předtím, než se setkali. Ve stáří se však otázka obrací.
Co zůstane, až se jednou příbytek, který jsme po desetiletí společně budovali, začne rozpadat? Existuje něco, co jej přesahuje?
Možná
právě proto píšeme filozofické eseje. Nikoli proto, že bychom znali
odpověď, ale proto, že se učíme žít s nejistotou a pomíjivostí.
S
vědomím, že život neustále vytváří, udržuje a posléze proměňuje vše, co
jsme považovali za trvalé – podobně jako v hinduistické představě
Trimúrti, kde Brahma tvoří, Višnu udržuje a Šiva vše ničí, aby mohl
vzniknout nový řád.
A přesto člověk nepřestává hledat něco, co by tento věčný koloběh přesahovalo..
291
Diskuse