2. 7. 2026
„Všechno v pořádku“, k tomu smutný a unavený úsměv. Reakce Ukrajinců nasazených ve válce na otázku „jak to jde“. Ne že by neměli na co si stěžovat, ale nemají to v povaze. Drony, auta a komunikační elektroniku. Jejich odpověď na to, co potřebují nejvíc. Ideálně přímo jednotkám na frontu.
Je to moje šestá cesta do Ukrajiny během posledních dvou let. O Velikonocích 2024 jsem díky Adamovi Syberovi poprvé vyrazil do Charkova na konferenci a vzal sebou režiséra Robina Kvapila. Film Velký vlastenecký výlet, který Robin později natočil, byl významně ovlivněn právě touto cestou, která pro mě byla objevná. Získávat informace o válce v Ukrajině z médií a z míst, která jsou válkou přímo zasažena, je i v digitální éře obrovský rozdíl. Každá cesta přinesla nové pohledy a novou zkušenost. Nejen kvůli měnící se situaci, ale i díky prohlubujícímu se pochopení reálií. Všechny cesty do Ukrajiny takové byly. A ta poslední měla v tomto směru zřejmě největší význam.
II.
Východní Slovensko se táhne jak česká vánoční pohádka, ale nakonec kolem páté odpoledne dojíždíme na malý hraniční přechod Ubľa. Jsou tam před námi 3 auta a situace tak vypadá slibně. Hranice do Ukrajiny vám totiž obvykle sežerou několik (několik mnoho) hodin a nikdy nevíte, co vás čeká. Zvlášť, když vezete auta a humanitární pomoc. O nejednoduchém styku s celní správou Polska a Slovenska by se daly naspat rozsáhlé memoáry lidí, z jejichž hodin strávených na hranicích by šlo složit pěkný kus života. Ten kus by byl buď nasraný, nebo rezignovaně bezmocný, každopádně by nestál za nic.
Zázrak se ani tentokrát nekoná. Čtyři ojetiny na českých převozních značkách, z toho jedno na vozíku, plus doprovodný vůz dvoumetrového týpka v maskáčích, naložený zdravotními batohy a další humanitární pomocí vzbudí na ospalém slovenském pohraničí nebývalý ruch. Vzniká něco jako neplánovaná celní konference, seskupuje se kolem nás vše, co má ruce, nohy a slovenskou pohraniční uniformu. Konference čeká na key note speakera, šéfovou denní směny. Ray s Marií mezi tím dobře odhadnou situaci a odcházejí koridorem pro pěší tranzit. Organizátory konference to poněkud znepokojí, nicméně nakonec usoudí, že neexistují právní prostředky, jak dvojici zadržet. Z neznámého důvodu by chtěli. Márie kamarád z Užhorodu jim zajistí odvoz. Soucitně nám mávají a utíkají, aby stihli vlak do Kyjeva, kam je žene smrt.
Šéfová celníků z Ubľy hodnotí situaci. Ať už se na to dívá z jakékoliv perspektivy, společně se svými přičinlivými kolegy dochází k jednoznačnému závěru, že nesplňujeme podmínky slovenského právního řádu pro opuštění území EU. Nemáme prý potřebné deklarace, jelikož ty, které máme a které stačily ještě před měsícem, už dnes nestačí. Martin se ukazuje nejen jako bodrý, ale také jako velmi prchlivý Ostravák a za rázovitého slovního doprovodu raději konferenci opouští. Dotčený celník, zjevně pravá ruka šéfové, kontruje tím, že musíme dodržovat slovenské zákony a že on se nenechá vyhodit z práce jen kvůli tomu, že jedeme pomáhat lidem ve válce. Koukám na strážce hranic EU a hledám v sobě nějakou empatii. Okolí Ubľy a představa profesních perspektiv v této oblasti mi v tom trochu pomáhá. To stopové množství ale spolehlivě mizí pod nahromaděným vztekem nad touto politováníhodnou reprezentací rozšířeného středoevropského postoje k Ukrajině.
Jedeme do Vyšného Nemeckého. Je to větší hraniční přechod, deklaraci nám tam prý urobí a s tou máme dorazit zpět. Je to ale 45 minut cesty, v Ubľe jsme se „zajebali“ na více než hodinu a v 19:00 nastoupí nová směna, kterou nějaké dohody s tou předchozí nebudou zajímat. Rozhodneme se nevracet se a zkusit štěstí na druhém přechodu. Ten je „zajebaný“ náklaďáky. Dobrá rada místních znalců celního provozu ve slovenských stejnokrojích zní jet ještě o dalších zhruba 40 kilometrů na jih do Černé nad Tisou a tam udělat deklaraci a rovnou přejet. Prchlivý Martin bodře poznamenává, že je na to zvědavý, bo nejsme kolejové vozidlo a pokud ví, v Černé nad Tisou je jen železniční přechod. Prý tam ale pouštějí i auta, tak jedeme zkusit štěstí.
Auta v Černé pod Tisou sice pouštějí, ale jen do 20:00, což nám dobré duše ve Vyšném z nějakého neznámého důvodu neřekly. Empatie se slovenským pohraničním sborem je hluboko pod nulou, pravděpodobně už navždy. Paradoxem je, že jestli chceme přejet do Ukrajiny a potkat se zítra s Dárkem pro Putina v Solomonově, musíme zpět na druhé políčko téhle hry. Slepička, kohoutek a člověče nezlob mísící se v podivné fúzi.
Ve Vyšném omylem předběhneme několik litevských kamionů. Jeden rozezlený řidič nám jde vynadat, ale situace je kritická, takže se zachováme jako ignoranti a postupně se tváříme, že tomu vůbec nerozumíme. I tak to ale zabere ještě zhruba čtyři hodiny, než se prokoušeme přes vcelku hodného slovenského celníka, přes poměrně tupě zlomyslného slovenského policajta a pak - už nepoměrně rychleji - přes poněkud složitou pingpongovou ukrajinskou administrativu. Společně s Pavlem a Lubošem jsme konečně svobodně v zemi, která je ve válce. Čekáme na benzince na Martina, který ještě kvůli vozíku a dodávce běhá trestná kolečka jak na biatlonu. Kolem páté dorážíme posledních třicet kilometrů do hotelu, Mac ještě leží v papírech. Dáme panáka vodky a jdeme spát, protože v sedm prý budeme muset vypadnout.
---------------------------------------------------
Pokračování série zase zítra. Zde jsou ale ještě důležité informace o tom, jak smysluplně pomáhat ukrajinským obráncům.
Co má a nemá z hlediska pomoci smysl:
Auta a další pomoc by se měla doručovat přímo k k účastníkům bojové divize (UBD), ne na brigádu. Viděl jsem, jak důležité je, když Mac doručí pomoc přímo vojákům, které zná, zná jejich bojovou situaci, jejich potřeby a má přehled o tom, co se s pomocí děje. Nejde o nedůvěru ukrajinskému velení, ale shora se vždy jeví situace jinak, než jak to vnímají kombatanti. Za mě dává největší smysl podporovat právě je.
Monitorovací drony jsou významná technologická pomoc, která zachraňuje životy a snižují potřebu vojáků na bráněném území. S monitorovacími drony je možné ve 30 lidech na km2 kontrolovat a bránit to, k čemu bylo na začátku války potřeba 500 vojáků.
Spousta věcí se dá pořídit v Ukrajině, třeba IFAK (vojenská lékárnička vybavená tím, co vojáci skutečně potřebují, v potřebné kvalitě). Stejně tak munici je lepší pořizovat přímo zde. Granule pro žirafy, majonéza a jíška se dají koupit přímo v Ukrajině, vozit takové věci je mrháním prostředků, času a energie.
Nejezděte sami, pokud nemáte navázané vztyhy s ukrajinskou stranou a vaše pomoc je spíše menší či symbolická. Je blbost naložit jedno osobní auto a s pocitem hrdinství vyrazit do Ukrajiny. Levněji to zvládne ukrajinská Nová pošta nebo některý ze zavedených projektů zaměřujících se na pomoc, které v Česku působí. Ušetřené peníze je možné použít na pomoc, která se skutečně dostane na frontu a do těch správných rukou.
Pokud přispíváte, ověřte si, že daný projekt, kampaň či organizace mají dlouhodobě své lidi na místech, kam pomoc směřuje. Nestačí, aby organizace tvrdila, že je v Ukrajině nebo ve styku s Ukrajinci. Důležitý je fyzický “blockchain”, tzn. pomoc směřuje jasně zdokumentovaným způsobem přímo na místa určení, konkrétním lidem v armádě, v nemocnicích, dobrovolnických organizacích, které působí na konkrétních místech a je zdokumentováno také to, jak s pomocí nakládají. Tak to dělá Mac v případě pomoci armádě a Operace Kyseláč s humanitární pomocí.
Pamatujte na proměnlivost potřeby pomoci. Ne každá pomoc z Česka je kvalitní (např. vojenské lékárničky). Dobré je pomáhat přes organizace, které mají dlouhodobě své lidi zapojené v pomoc přímo u fronty, ať už dělají “humanitárku”, nebo pomáhají armádě, jako třeba Mac. Takové organizace a iniciativy mají možnost reagovat na změny a změněné potřeby.
Pokud chcete pomáhat vojákům, podpořte prosím Maca v jeho pravidelné sbírce:
Pokud máte něco proti zbraním nebo chcete z jiných důvodů raději pomáhat civilistům (podporovat humanitárku), doporučuju Operaci Kyseláč:
Diskuse