„Všechno v pořádku“, k tomu smutný a unavený úsměv. Reakce Ukrajinců nasazených ve válce na otázku „jak to jde“. Ne že by neměli na co si stěžovat, ale nemají to v povaze. Drony, auta a komunikační elektroniku. Jejich odpověď na to, co potřebují nejvíc. Ideálně přímo jednotkám na frontu.
Je to moje šestá cesta do Ukrajiny během posledních dvou let. O Velikonocích 2024 jsem díky Adamovi Syberovi poprvé vyrazil do Charkova na konferenci a vzal sebou režiséra Robina Kvapila. Film Velký vlastenecký výlet, který Robin později natočil, byl významně ovlivněn právě touto cestou, která pro mě byla objevná. Získávat informace o válce v Ukrajině z médií a z míst, která jsou válkou přímo zasažena, je i v digitální éře obrovský rozdíl. Každá cesta přinesla nové pohledy a novou zkušenost. Nejen kvůli měnící se situaci, ale i díky prohlubujícímu se pochopení reálií. Všechny cesty do Ukrajiny takové byly. A ta poslední měla v tomto směru zřejmě největší význam.
III.
Zlá předpověď se naštěstí nenaplňuje, ale Mac je v sedm v plné polní a někam odchází. Mě probudí v deset Pavel, že už se máme skutečně „odjebat“. Plním rozkaz a za pět minut jsem po dentální hygieně dole v autě. Mac píše, že je na nedaleké benzínce s kluky z jednotek, kteří přijeli pro auta. Na benzince se zdravíme, na doraz „jak se máte“ obvyklé „všechno v pořádku“ a smutné a unavené úsměvy. Přemýšlím, jak asi vojáci z východu vnímají bezpečné a válkou nedotčené slovenské pohraničí, ale neptám se. Pokrčili by rameny. Mimochodem, pár týdnů po návštěvě zažil i Užhorod vůbec první ruský útok.
Loučíme se s Pavlem, Lubošem a Martinem, kteří se vracejí do Česka. Čekáme na Dárek pro Putina, „vlak“ s auty se „zajebal“ na hranici oproti plánu o několik hodin. Nakonec dorazil autobus s Dárkem, Kvapilem, štábem a řidiči-dobrovolníky, kteří rozvezou auta po Ukrajině. Jedeme na terminál, kde trvá ještě další čtyři hodiny, než se auta postupně odbaví a odjedou. Všechno totiž provází nezbytná administrativa. Je potřeba ta auta řádně odepsat, připsat a evidovat než je ruská zločinecká armáda zničí drony. Zbudou po nich často jen lejstra a ohořelé vraky, které už nikdo evidovat a odepisovat nebude.
Kluci od Macových jednotek konečně odbavili všechna svá auta, takže se můžeme vydat na východ. Pomalu se stmívá a tak musíme opět přehodnotit původní plán dostat se za Kyjev. Budeme rádi, když dojedeme někam za Lvov. Věc vyřeší Denisa z Operace Kyseláč, koordinátorka české humanitární kampaně působící v Chersonu. Je v Dubnu, což je malé město mezi Lvovem a Kyjevem, a potřebuje do Slavjansku, kam míříme též. I do blbého Dubna to ale trvá ještě asi 5 hodin cesty, tak aspoň s Macem probereme jeho zkušenosti a zážitky z války a se vším, co s tím souvisí.
Je toho hodně. Mac je bývalý český voják, který prošel misemi v Kosovu a Afghánistánu. Před válkou měl ranč, koně, potápěčskou školu a za sebou několik těžkých zranění, ke kterým nepřišel ve válce, ale díky svým koníčkům. Charakterizovat ho jako dobrodružnou povahu je myslím na běžné škále nedostačující. Je to směsice výjimečné odvahy, touhy po intenzivní akci, vysoké fyzické i psychické odolnosti, přizpůsobivosti měnícím se podmínkám, rychlé orientace, dovednosti se rozhodovat a loajality. Válka přinesla Macovi vyšší cíl, který před tím zjevně postrádal. Když začala celoplošná invaze do Ukrajiny, Mac rozvázal kontrakt s českou armádou, aby mohl jet pomáhat. Je určitým paradoxem, že vojáci zemí NATO nemohou oficiálně působit na ukrajinském území, nedovolují jim to zákony jejich zemí a nedovoluje jim to ani skutečnost, že evropské země NATO se třesou před tím, aby si zločinec Putin náhodou nemyslel, že s Ruskem vstoupily do války.
Mac tedy skončil po 23 letech jako voják a stal se z něj, jak říká, „turista“. S válkou se ale poslední čtyři roky setkává mnohem více než drtivá většina českých vojáků setrvávajících „v záloze“. Mac začal do Ukrajiny jezdit jako medik, ačkoliv medikem nikdy nebyl. Když začal, měl obavu, že udělá více škod než užitku, vzhledem k tomu, že nemá potřebné vzdělání a zkušenost. Když pak zanedlouho evakuovali a ošetřovali zraněné u Bachmutu, civilisty i vojáky, zjistil, že kdokoliv ochotný pomoct se počítá. Nastávaly situace, kdy na místě pomoci nebyl nikdo s medicínským vzděláním a záchranným akcím velel veterinář. Jak Mac píše ve svém deníku, nikdy před tím nezažil takové hrůzy, jako u Bachmutu. Těhotná žena s téměř amputovanou rukou a šrapnelem v břiše, umírající starší ruský voják z okupovaných území, který ukradl tank a šel bojovat na ukrajinskou stranu, spousty lidí s nejhoršími možnými zraněnými, spousty mrtvých. Je s podivem, že se mu dosud nic nestalo, možná i díky jakési intuici, kterou podle vlastních slov má. Když měli končit u Bachmutu jednu směnu a odpočinout si, rozhodl se, že pojedou z místa pryč. Kdyby zůstali a šli spát do auta, byl by dnes mrtvý. Dopadla tam raketa a z auta zbyly jen trosky.
Takové „turistické“ zážitky dokáže sypat z rukávu dlouho, což je na cesty Ukrajinou výhoda. Přeci jen jsem zvyklí na jiné geografické rozměry a taky na jiný stav silnic. Ty jsou mimo hlavní tahy poničené špatnou správou i válkou. Mac nevypráví jen o tom, co dramatického v Ukrajině zažil a jaké hrůzy viděl. Hodně se bavíme o pomoci, která do Ukrajiny směřuje a o tom, co dává smysl a co moc ne. Sám říká, že mu trvalo zhruba rok a půl od té doby, co začal aktivně shánět finanční a materiální podporu, než narazil na Runu, Ostré kartuzy a na Ragbisty, tedy tři jednotky, kterým pravidelně pomoc předává. Pomoc pečlivě eviduje, doručuje ji přímo vojákům až na místo, případně finančně podporuje to, co vysvětlí, že skutečně potřebují. Zažil jsem to později mnohokrát na místě, kde se vedla debata o tom, co je potřeba. Teprve pokud se ukázalo, že to tak skutečně je a bylo to v možnostech Macovy sbírky, nebo bylo možné požádat jiné zdroje, na podporu kývl. Žádné bianco šeky, žádné věci nad rámec toho, co bylo dohodnuto, ale taky žádný šunt, který by sice nominálně naplnil kolonku pomoc, nicméně by nepomohl, případně ještě ublížil. Právě třeba jako nefunkční ojetina v terénu u pozic nebo lékárnička s nepoužitelným zdravotním materiálem z Číny.
Konečně i debata o válce je s Macem dost odlišná od toho, co servírují různí mediální bezpečnostní experti v Česku, kteří své rozumy formují vesměs na základě rozumů sebraných jinde a na základě jiných mediálně zpracovaných informací. Macova strategie je čistě vojenská a neobsahuje žádnou vatu. Mac samozřejmě vnímá jako naprosto zcestné nějak brzdit vojenskou pomoc Ukrajině a stejně jako například Honza Šír, politolog a kamarád žijící v Záporoží, vnímá Rusko jako nepřítele, který se nechystá vést válku proti NATO, nýbrž který ji už dlouhé roky vede, přičemž těží z naší kolektivní hlouposti a zbabělosti reagovat na tuto skutečnost adekvátně. Vedle toho má také velmi přesně formulované vhledy do toho, jak vést válku s Ruskem efektivně za omezení, s nimiž Ukrajina musí chctě nechtě počítat. A nejde překvapivě o taktiku boje, ale o taktiku psychologický h operací. Když jsem se například dostali k tomu, jak nakládat s vojáky agresora, Mac rezolutně prohlásil, že by Ukrajina měla přestat zabíjet ruské vojáky, protože zraněnými zatíží ruský systém, vytvoří odstrašující případy, případně je donutí, aby je zabili sami. Mac se tak domnívá, že by zajatce, které budou posílat Ukrajinci zpět do Ruska, mělio obléknotu a vybavit jako Ukrajince, „ať vatnici vidí, jak ubozí jsou“.
V Dubnu jsme někdy před půlnocí. Denisa už je na hotelu a vojáci, kteří ji dovezli, se vydávají zase nazpět, mají to tři hodiny na základnu. Takové věci se tu vůbec neřeší, pokud je to nutné, tak se prostě nespí. Je možné, že ráno v šest už vstávali a jeli nějak za povinnostmi. Není to tak vždy, když se nemusí vstávat, tak každý rád spí. Ale nikdo nikdy neví, jak to ten den bude, jak to bude zítra, natož za týden. Dáme si dvě piva, přijíždějí vojáci od jednotek, kteří převážejí auta a já jdu spát, chceme vyjíždět brzy.
---------------------------------------------------
Pokračování série zase zítra. Zde jsou ale ještě důležité informace o tom, jak smysluplně pomáhat ukrajinským obráncům.
Co má a nemá z hlediska pomoci smysl:
Auta a další pomoc by se měla doručovat přímo k k účastníkům bojové divize (UBD), ne na brigádu. Viděl jsem, jak důležité je, když Mac doručí pomoc přímo vojákům, které zná, zná jejich bojovou situaci, jejich potřeby a má přehled o tom, co se s pomocí děje. Nejde o nedůvěru ukrajinskému velení, ale shora se vždy jeví situace jinak, než jak to vnímají kombatanti. Za mě dává největší smysl podporovat právě je.
Monitorovací drony jsou významná technologická pomoc, která zachraňuje životy a snižují potřebu vojáků na bráněném území. S monitorovacími drony je možné ve 30 lidech na km2 kontrolovat a bránit to, k čemu bylo na začátku války potřeba 500 vojáků.
Spousta věcí se dá pořídit v Ukrajině, třeba IFAK (vojenská lékárnička vybavená tím, co vojáci skutečně potřebují, v potřebné kvalitě). Stejně tak munici je lepší pořizovat přímo zde. Granule pro žirafy, majonéza a jíška se dají koupit přímo v Ukrajině, vozit takové věci je mrháním prostředků, času a energie.
Nejezděte sami, pokud nemáte navázané vztyhy s ukrajinskou stranou a vaše pomoc je spíše menší či symbolická. Je blbost naložit jedno osobní auto a s pocitem hrdinství vyrazit do Ukrajiny. Levněji to zvládne ukrajinská Nová pošta nebo některý ze zavedených projektů zaměřujících se na pomoc, které v Česku působí. Ušetřené peníze je možné použít na pomoc, která se skutečně dostane na frontu a do těch správných rukou.
Pokud přispíváte, ověřte si, že daný projekt, kampaň či organizace mají dlouhodobě své lidi na místech, kam pomoc směřuje. Nestačí, aby organizace tvrdila, že je v Ukrajině nebo ve styku s Ukrajinci. Důležitý je fyzický “blockchain”, tzn. pomoc směřuje jasně zdokumentovaným způsobem přímo na místa určení, konkrétním lidem v armádě, v nemocnicích, dobrovolnických organizacích, které působí na konkrétních místech a je zdokumentováno také to, jak s pomocí nakládají. Tak to dělá Mac v případě pomoci armádě a Operace Kyseláč s humanitární pomocí.
Pamatujte na proměnlivost potřeby pomoci. Ne každá pomoc z Česka je kvalitní (např. vojenské lékárničky). Dobré je pomáhat přes organizace, které mají dlouhodobě své lidi zapojené v pomoc přímo u fronty, ať už dělají “humanitárku”, nebo pomáhají armádě, jako třeba Mac. Takové organizace a iniciativy mají možnost reagovat na změny a změněné potřeby.
Pokud chcete pomáhat vojákům, podpořte prosím Maca v jeho pravidelné sbírce:
Pokud máte něco proti zbraním nebo chcete z jiných důvodů raději pomáhat civilistům (podporovat humanitárku), doporučuju Operaci Kyseláč:
Diskuse