„Všechno v pořádku“, k tomu smutný a unavený úsměv. Reakce Ukrajinců nasazených ve válce na otázku „jak to jde“. Ne že by neměli na co si stěžovat, ale nemají to v povaze. Drony, auta a komunikační elektroniku. Jejich odpověď na to, co potřebují nejvíc. Ideálně přímo jednotkám na frontu.Je to moje šestá cesta do Ukrajiny během posledních dvou let.
O Velikonocích 2024 jsem díky Adamovi Syberovi poprvé vyrazil do Charkova na konferenci a vzal s sebou režiséra Robina Kvapila. Film Velký vlastenecký výlet, který Robin později natočil, byl významně ovlivněn právě touto cestou, která pro mě byla objevná. Získávat informace o válce v Ukrajině z médií a z míst, která jsou válkou přímo zasažena, je i v digitální éře obrovský rozdíl. Každá cesta přinesla nové pohledy a novou zkušenost. Nejen kvůli měnící se situaci, ale i díky prohlubujícímu se pochopení reálií. Všechny cesty do Ukrajiny takové byly. A ta poslední měla v tomto směru zřejmě největší význam.
X.
Mac jde řešit nějaké pojížďky a já se s ním na chvíli rozloučím v centru Slavjansku. Jdu za Denisou a Františkem, dalším dobrovolníkem, který bojuje v ukrajinské armádě. Zajímá mě jeho osobní pohled na válku. František má byt nedaleko, přesto doufám, že bude navigace fungovat. Bloudit městem, ve kterém je pravděpodobnost útoku ze vzduchu jedna z největších v Ukrajině, moc nechci.
Stavuju se před tím ještě v supermarketu. Ptal jsem se Denisy, jestli něco nepotřebují, že bych to cestou vzal. Připadám si v Ukrajině trvale jako člověk, který by měl co nejméně zaclánět a co nejvíce pomáhat. Denisa píše, že mají vše a že snad jedině prášek na praní Františkovi v bytě chybí. V supermarketu je poměrně hodně lidí. Najdu regál s pracími potřebami, vezmu gel a jdu k pokladně. Je samoobslužná. Válka neumí zabránit technologiím v postupu. Směsice lidí je tu pestrá, od starších, přes rodiče s dětmi až po studenty. Je myslím šílené uvědomovat si, že v takových situacích si připadáte, jako kdyby se nedělo nic zvláštního ve světě kolem. Lidi si jdou koupit to, co potřebují domů. Akorát že po cestě tam nebo v noci ve spánku, nebo kdykoliv jindy je může zabít šahíd, KAB, FAB nebo raketa.
Ulice vedoucí ke Františkovu bytu je částečně zasíťovaná. Vytváří to zvláštní pocit. Člověk ve stavu trvalého ohrožení rád využije jakékoliv příležitosti, aby tento podvědomý pocit alespoň na chvíli vypnul. Sítě nad hlavou takovou úlevu navozují, byť jsou účinné jen proti dronům. V okamžiku, kdy člověk vyjde ze síťovaného tunelu, ohrožení je rázem pociťováno silněji. Nicméně lidský mozek potřebuje situace normalizovat, takže přechodový stav trvá jen pár vteřin.
Byt jsem nakonec našel, jde o typickou gorbačovku, tedy činžák postavený na konci 80. let 20. století. Oproti českým stavbám je vnitřní vybavení spořejší a stěny jsou poněkud užší. Adam Sybera, který žije v podobném domě v Kyjevě, s nadsázkou říká, že jde o komunitní bydlení, neboť o sousedech a jejich životě víte úplně vše, stejně jako oni o vás. Zvláštní pocit umocňují kovové vstupní dveře, opatřené mechanickým zámkem na číselný kód. Jako byste vstupovali do zvláštního trezoru, který ovšem nebyl projektován k tomu uchovávat cokoliv cenného.
František bydlí až úplně nahoře, v pátém patře. V míru je to pravděpodobně žádoucí, během války, kterou Rusko proti Ukrajině vede, je to takové sedadlo smrti. Na ukrajinská města útočí ruský teroristický aparát shora. Denisa je doma, František přichází po pěti minutách. Týpek, který má za sebou anarchistickou minulost a několik let dobrovolničení, vozil kamionem pomoc na frontu. Před rokem si řekl, že tahle forma pomoci nestačí k tomu, aby Ukrajina vytlačila agresora ze svého území, dokonce ani na to, aby úplně zastavila jeho postup. Celoživotní odpůrce armády, který rebeloval proti jakékoliv autoritě státu, podepsal kontrakt se ZSU, zbrojními silami Ukrajiny, a vstoupil do výcviku. Aby tomu nasadil korunu, podepsal kontrakt s brigádou Azov, která je dnes depolitizovanou součástí ukrajinské armády, ale vznikla původně jako paramilitární jednotka na radikálně pravicových základech. Bridágu Azov si František vybral proto, že patří mezi speciální jednotky ukrajinské armády a je nasazována na místech a v situacích, které jsou vysoce rizikové. I ve válce je možné riziko škálovat a Azov působí tam, kde ostatní jednotky nasazovány nejsou.
Po několikaměsíčním výcviku byl František zařazen jako evakuační řidič. Jezdí většinou se speciálně upravenými bévépéčky (bojová vozidal pěchoty), ale jak mi sám později říká, podílí se i na dočišťování po útoku. Na kontě má desítky zatčených nebo eliminovaných Rusů. Některé situace jsou děsivé. Vypráví mi o tom, že dočišťovali po jednom útoku a narazili na dům obsazený ruskou armádou. Ukázalo se, že vevnitř jsou Čečenci. Když je odzbrojili, prohledávali vnitřní prostory a našli těla majitelů domu, staršího manželského páru. Těla nesla stopy krutého mučení. Po tomto nálezu Františkova jednotka dokončila svou misi velmi rychle.
Každodenní Františkova realita je zcela mimo jakékoliv chápání běžného člověka. Drtivá většina lidí by se nikdy nevydala do současného Slavjansku, rozbitého ruskými bombami, raketami a drony. Pro Františka je přitom jeho byt ve městě místem největšího možného klidu a míru. Svůj čas tráví na místech s extrémním rizikem nebezpečí, v zásadě každý den či noc po dobu mnoha měsíců. Za prvního půl roku služby dostalo vozidlo, které řídil 26 zásahů dronem. Rozdíl mezi životem a smrtí bývá v takových situacích několik vteřin nebo centimetrů. František mi jednou za pár týdnů posílá zprávy a videa z akcí. Na začátku června dostali nové bévépéčko, protože to staré zlikvidoval dron. Tehdy se naštěstí nikomu nic nestalo, jen auto bylo nepojízdné. Nový kus je skutečný unikát ve své kategorii, International Maxxpro americko izraelské výroby. Dvacet tři tun vybavených dodatečnými ukrajinskými vychytávkami, to znamená nutnou obranou proti dronům. Druhý den mi přišly fotky z dronu, na kterém je totéž vozidlo hořící na straně spolujezdce. Většina posádky vyvázla s otřesem, navigátor sedící vedle Františka přišel po výbuchu dronu o nohu. Už za několik hodin jel František znovu, protože chlapce bylo třeba evakuovat, jak mi napsal.
Povídáme si v Františkově bytě o všem možném, ptám se na dětství a minulost. František má dítě v adolescentním věku, které s ním ale nemluví. Zazlívá mu, že odešel do války a odmítá s ním komunikovat. Naposledy s ní mluvil před půl rokem. Chvíli poté, co jsme se potkali ve Slavjansku, měl František dovolenou a plánoval za dítětem jet. Měli jsme se potkat, ale v den schůzky mi přišla zpráva, že se omlouvá a že jede zpět do Ukrajiny. Že to tady nedává a že jeho „doma“ už je tam. Později jsem se dozvěděl, že dcera s ním odmítla mluvit a stejně tak se k němu zachovala bývalá žena, která donedávna projevoval pro jeho rozhodnutí pochopení.
Kde je Františkovo „doma“ nyní přesně nevím. Na konci května mi poslal video, na kterém prochází svým zdemolovaným bytem. Na místo, kde jsme spolu seděli, dopadla ruská letecká bomba FAB. František se den před tím na poslední chvíli rozhodl, že se do bytu nevrátí a zůstane na bázi. Kdyby se tam jel, byl by nejspíš mrtvý.
Pokračování série zase zítra. Zde jsou ale ještě důležité informace o tom, jak smysluplně pomáhat ukrajinským obráncům.
Co má a nemá z hlediska pomoci smysl:
Auta a další pomoc by se měla doručovat přímo k k účastníkům bojové divize (UBD), ne na brigádu. Viděl jsem, jak důležité je, když Mac doručí pomoc přímo vojákům, které zná, zná jejich bojovou situaci, jejich potřeby a má přehled o tom, co se s pomocí děje. Nejde o nedůvěru ukrajinskému velení, ale shora se vždy jeví situace jinak, než jak to vnímají kombatanti. Za mě dává největší smysl podporovat právě je.
Monitorovací drony jsou významná technologická pomoc, která zachraňuje životy a snižují potřebu vojáků na bráněném území. S monitorovacími drony je možné ve 30 lidech na km2 kontrolovat a bránit to, k čemu bylo na začátku války potřeba 500 vojáků.
Spousta věcí se dá pořídit v Ukrajině, třeba IFAK (vojenská lékárnička vybavená tím, co vojáci skutečně potřebují, v potřebné kvalitě). Stejně tak munici je lepší pořizovat přímo zde. Granule pro žirafy, majonéza a jíška se dají koupit přímo v Ukrajině, vozit takové věci je mrháním prostředků, času a energie.
Nejezděte sami, pokud nemáte navázané vztyhy s ukrajinskou stranou a vaše pomoc je spíše menší či symbolická. Je blbost naložit jedno osobní auto a s pocitem hrdinství vyrazit do Ukrajiny. Levněji to zvládne ukrajinská Nová pošta nebo některý ze zavedených projektů zaměřujících se na pomoc, které v Česku působí. Ušetřené peníze je možné použít na pomoc, která se skutečně dostane na frontu a do těch správných rukou.
Pokud přispíváte, ověřte si, že daný projekt, kampaň či organizace mají dlouhodobě své lidi na místech, kam pomoc směřuje. Nestačí, aby organizace tvrdila, že je v Ukrajině nebo ve styku s Ukrajinci. Důležitý je fyzický „blockchain“, tzn. pomoc směřuje jasně zdokumentovaným způsobem přímo na místa určení, konkrétním lidem v armádě, v nemocnicích, dobrovolnických organizacích, které působí na konkrétních místech a je zdokumentováno také to, jak s pomocí nakládají. Tak to dělá Mac v případě pomoci armádě a Operace Kyseláč s humanitární pomocí.
Pamatujte na proměnlivost potřeby pomoci. Ne každá pomoc z Česka je kvalitní (např. vojenské lékárničky). Dobré je pomáhat přes organizace, které mají dlouhodobě své lidi zapojené v pomoc přímo u fronty, ať už dělají „humanitárku“, nebo pomáhají armádě, jako třeba Mac. Takové organizace a iniciativy mají možnost reagovat na změny a změněné potřeby.
Pokud chcete pomáhat vojákům, podpořte prosím Maca v jeho pravidelné sbírce:
Pokud máte něco proti zbraním nebo chcete z jiných důvodů raději pomáhat civilistům (podporovat humanitárku), doporučuju Operaci Kyseláč:
Diskuse