RSC Advances publikovaly mou brutální kritiku současného stavu biomedicíny

10. 7. 2026 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut

Sedmnáctého října minulého roku mi v Britských listech vyšel zoufalý text s názvem: Když v dnešní vědě napíšete článek, že Země není placatá, citují ho dnešní vědci jako důkaz, že placatá je, a nikoho to nevzrušuje. Psal jsem o publikaci, na kterou jsem narazil v časopise britské Královské společnosti chemické (Royal Society of Chemistry Advances).

 

V té publikaci citovali mou práci, jež ukazuje, že naprostá většina vědeckých „objevů“, že disulfiram léčí nové a nové nemoci, je nesmysl. Citovali ji ovšem jako zdroj, který ukazuje, že disulfiram skutečně léčí mnoho nemocí. Byl to pro mě opravdu děsivý zážitek. Naprostý konec jakékoli důvěry ve vědu, kolaps vědy, orgie hrůzy.

Někdy v prosinci jsem přes velkou skepsi vyslovovanou mnohými (proč by to řešili, byli by sami proti sobě!) oslovil redakci, přes Vánoce jsem psal první verzi své kritiky celého toho textu a nakonec se z toho stal brutální útok na současný stav biomedicíny jako takové. Právě to bylo publikováno a je to volně přístupné všem. Níže uvádím odkazy.

Autoři té původní, zcela nesmyslné, práce nejprve byli nuceni se nějak vyrovnat s tím, že citují můj článek absolutně proti jeho smyslu. Místo toho, aby se zabývali jeho obsahem, konstatovali v Corrigendu, že mě citovali omylem. Neuvěřitelné. Nakonec, když byli konfrontování s tím, co jsem napsal přímo proti obsahu jejich článku, odmítli reagovat. Abych ukázal devastující charakter své kritiky, která podle mě míří na mnohem širší oblast než výzkum disulfiramu jako takový, cituji dvě pasáže v českém překladu (pomocí DeepL):

„Celá tato práce – stovky článků publikovaných ve vědecké literatuře – vytváří bludiště mechanismů účinku, které nemají žádný fyziologický význam. Tyto mechanismy jsou pouhým umělým vedlejším produktem laboratorních modelů navržených tak, aby přinášely „vědecké výsledky“. Ačkoli by Jiang a kolektiv mohli namítnout, že jsou pouze posly, napsat přehled, který nedokáže kriticky zhodnotit literaturu, znamená přilévat benzín do plamenů, které již silně hoří. Znepokojivým důsledkem toho je, že ostatní slepě následují, což vede k tomu, že se zjevné chyby udržují a (zdánlivě) se stávají pravdou.“

„Opět platí, že první otázkou, na kterou je třeba odpovědět v souvislosti s disulfiramem, je, jak může léčit tolik různých onemocnění prostřednictvím řady navzájem nesouvisejících mechanismů účinku. Jsou všechny tyto výzkumy (tj. testování disulfiramu in vitro) pouze vedlejším produktem laboratorních modelů? Ano, jsou.“

Vedlejším, zcela nesmyslným, zavádějícím, často velmi nebezpečným produktem laboratorních modelů je naprostá většina biomedicínského výzkumu (podle AI by aplikování mých pravidel v medicinální chemii vedlo k vypaření 80 procent současné vědecké produkce v tomto oboru), jak ukazuje Richard Harris ve své knize Rigor Mortis (překlad celého názvu knihy: Rigor Mortis: Jak nedbalá věda vede k bezcenným léčebným metodám, ničí naději a plýtvá miliardami). Harris to naprosto brutálně ukazuje na výzkumu nemoci ALS. Cituji ze svého článku, který jsem napsal o Harrisově knize:

Harris vypočítává, jaké látky prošly klinickými testy jako nadějné léky proti ALS, všechny selhaly. Např. test antibiotika myocyclinu stál 20 milionů dolarů. Tím, jak bídně byly tyto testy zdůvodněny, ačkoli velká péče byla věnována jejich provedení, byl ohromen sám šéf NIH Francis Collins. Věc se dostala i do Kongresu, kam ji přinesl senátor Richard Shelby na základě článku, který publikoval Wall Street Journal v prosinci 2011. Jeho otázka na Collinse byla jasná: jak je možné, že tak velké množství vědeckých článků v biomedicíně není možné zopakovat? Jen pár hodin po tomto slyšení Nature publikoval devastující (Harrisovo slovo) Begleyho studii… (tato studie ukazuje, že farmaceutická firma Amgen po 10 letech úsilí nebyla schopna zopakovat 89 procent testovaných vědeckých článků). (…) V případě ALS, jak Harris zmiňuje, byl myší model vyvinut na základě pozorování, že u některých pacientů s ALS existuje mutace, zvaná SOD-1. Tyto myši mají tedy tutéž, ovšem uměle vytvořenou, mutaci. A skutečně vývoj jejich zdravotního stavu je stejně fatální jako v případě ALS. Nicméně pouze 2% (opravdu dvě procenta, nepřeklepl jsem se) pacientů s ALS mají tuto mutaci. Jak Harris brilantně shrnuje: tyto SOD-1 myši jsou používány, protože vědci nemají nic lepšího. Existují pokusy vyvinout i jiné modely ALS. Jeden z nich měl mutaci, která je u pacientů s ALS mnohem rozšířenější, nicméně tyto myši neměly problém dožít se normálního věku.“

 

Odkaz na můj článek z října 2025: https://blisty.cz/art/129388-kdyz-v-dnesni-vede-napisete-clanek-ze-zeme-neni-placata-cituji-ho-vedci-jako-dukaz-ze-placata-je-a-nikoho-to-nevzrusuje.html

Odkaz na mou kritiku právě publikovanou v RSC Advances: https://pubs.rsc.org/ra/article/doi/10.1039/d6ra02136k/1276833/Comment-on-Disulfiram-as-an-anti-inflammatory

Odkaz na můj článek o Harrisově knize: https://blisty.cz/art/92679-rigor-mortis-problem-zvirecich-modelu.html

 

 

0
Vytisknout
193

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2026