Mileiho motorová pila se zakousla do vlastního kabelu

14. 7. 2026 / Fabiano Golgo

Argentinci přijali bolestivou léčbu, protože jim Javier Milei slíbil, že po operaci začne země konečně normálně žít. Po dvou a půl letech však mnozí zjišťují, že pacient sice zhubl, ale pořád nemůže vstát z postele. A peronismus, jenž ho předtím přivedl na jednotku intenzivní péče, už se převléká za záchranáře.

 
 

Motorová pila byla dokonalým politickým symbolem. Nebylo třeba číst ekonomický program, studovat rozpočet ani vědět, co dělá centrální banka. Javier Milei zvedl nad hlavu hlučný stroj a každému bylo jasné, co slibuje: Argentina bude řezat.

Řezat ministerstva, dotace, pracovní místa, předpisy, veřejné výdaje a především „kastu", ono kouzelné slovo, jímž lze v Latinské Americe označit každého, kdo už sedí u stolu, zatímco vy stále čekáte venku.

Motorová pila však má jednu nepříjemnou vlastnost. Když ji držíte dost dlouho a máváte s ní dost zuřivě, dříve či později přeříznete také kabel, který ji napájí.

Podle průzkumu AtlasIntel schvalovalo Mileiho práci 35,5 procenta Argentinců, zatímco 63 procent ji odmítalo. Milei přišel od konce roku 2025 o více než deset bodů podpory a z prezidenta, jehož znovuzvolení vypadalo téměř samozřejmě, se stal prezident porazitelný.

To ovšem ještě neznamená, že Argentina propadla nové lásce k peronismu. Znamená to pouze, že přestává být zamilovaná do Mileiho.

Milei nebyl zvolen navzdory své brutalitě. Byl zvolen právě kvůli ní. Argentina už nechtěla lékaře, který bude pacientovi říkat, že vypadá skvěle, zatímco mu selhávají orgány. Chtěla někoho, kdo přestane lhát o inflaci, deficitu, dotacích, neudržitelném měnovém systému a státu, jenž dlouhá léta rozdával peníze, které neměl.

V tomto směru Milei skutečně něco dokázal.

Roční inflace, která při jeho nástupu přesahovala 200 procent, klesla v květnu 2026 na 33,2 procenta. Argentinská ekonomika v roce 2025 vzrostla o 4,4 procenta a v prvním čtvrtletí letošního roku byla meziročně větší o 2,3 procenta. Oficiální míra chudoby v městských oblastech se po prudkém vzestupu na 52,9 procenta v první polovině roku 2024 snížila do druhé poloviny roku 2025 na 28,2 procenta. V zemi, kde ekonomické statistiky po desetiletí připomínaly výsledky měření horečky prováděného teploměrem ponořením do horké vody, to nejsou zanedbatelné výsledky.

Proto Milei také v říjnu 2025 přesvědčivě vyhrál parlamentní volby. Argentinci mu nedali hlas proto, že by si oblíbili propouštění, dražší dopravu nebo nižší dotace. Dali mu další čas, protože si pamatovali, co bylo před ním. Hlasovali nejen pro Mileiho program, ale také proti návratu k chaosu, který jim peronistická vláda Alberta Fernándeze a Cristiny Kirchnerové zanechala.

Tato společenská smlouva však měla podmínku. Bolest musela někam vést.

Makroekonomika se může uzdravovat na obrazovce ministerstva financí, zatímco člověk u pokladny v supermarketu stále krvácí. V prvním čtvrtletí roku 2026 vzrostla nezaměstnanost na 7,8 procenta. Průmyslová výroba byla v květnu meziročně nižší o 5,7 procenta a za prvních pět měsíců roku klesla o 3,1 procenta. Ekonomický růst táhnou především export, těžba, energetika a zemědělství, tedy sektory, které mohou v tabulce vytvořit krásné číslo, aniž by vytvořily dost pracovních míst v průmyslových předměstích Buenos Aires, Córdoby nebo Rosaria.

Milei dokázal snížit rychlost, s níž Argentina chudne. Zatím však nedokázal přesvědčit dost Argentinců, že začínají bohatnout.

Největší politickou škodu Mileimu nezpůsobuje ekonomika. Ekonomické utrpení bylo součástí smlouvy a jeho voliči o něm věděli. Mnohem nebezpečnější je podezření, že zatímco obyčejný Argentinec podstupuje léčbu bez umrtvení, lidé kolem prezidenta si už našli soukromý pokoj.

Šéf kabinetu Manuel Adorni se ocitl ve vyšetřování kvůli podezření na nezákonné obohacení a nakonec přiznal, že nepřiznal úspory a kryptoměny v hodnotě půl milionu dolarů. Další vysocí úředníci čelí otázkám kolem nepřiznaných nemovitostí a společností. Vyšetřuje se také projekt kryptoměny $Libra, který Milei propagoval, a údajná síť úplatků při nákupu léků pro agenturu pomáhající zdravotně postiženým, v níž byla zmiňována prezidentova sestra Karina. Všechny jednotlivé případy musí samozřejmě rozhodnout soudy. Politický rozsudek však voliči vydávají mnohem dříve.

Milei prodával nejen ekonomický program. Prodával morální nadřazenost. Tvrdil, že lidé před ním byli zloději, paraziti a příslušníci kasty. Tím si sám připravil past. Běžnému prezidentovi může volič korupci neochotně odpustit. Prezidentovi, který přišel vyhnat směnárníky z chrámu a následně zjistí, že jeho vlastní učedníci mají kapsy plné mincí, se odpouští hůře.

Kasta nezmizela. Možná si pouze nechala narůst delší kotlety.

Peronismus není normální politická ideologie. Je to argentinský způsob, jak organizovat moc, vzpomínky, odbory, sociální pomoc, provinční vlády, rodinné loajality a pocit, že stát má člověka alespoň symbolicky chránit před trhem.

Zrodil se v roce 1945, kdy dělníci z průmyslových předměstí zaplnili Plaza de Mayo a požadovali propuštění Juana Dominga Peróna. Od té doby dokázal být nacionalistický, sociální, autoritářský, demokratický, neoliberální i levicově populistický. Carlos Menem privatizoval podniky a objímal Washington. Néstor a Cristina Kirchnerovi obnovili silný stát, dotace a konflikt s finančním světem. Všichni byli peronisté. Ideologická pružnost není vadou tohoto hnutí. Je jeho hlavním orgánem pro přežití.

Peronismus proto nelze pohřbít volební porážkou. Může být zkorumpovaný, rozhádaný, ekonomicky zdiskreditovaný a bez přesvědčivého kandidáta. Pořád však zůstává institucí, k níž se Argentina obrací, když má pocit, že ekonomická racionalita přestala vidět konkrétní lidi.

To neznamená, že peronismus umí problémy vyřešit. Často je sám vytvořil. Je to hasičský sbor, který se opakovaně dostaví k požáru s fotografiemi dokazujícími, že dům kdysi postavil, ale raději se nezmiňuje o tom, kdo nechal zapnutý sporák.

Návrat přesto začíná být představitelný.

Axel Kicillof, guvernér provincie Buenos Aires, má v některých průzkumech lepší hodnocení než prezident. Podle květnového šetření společnosti TresPuntoZero by ho určitě nebo pravděpodobně volilo 42 procent dotázaných, zatímco Mileiho 34 procent. Opina Argentina tehdy zaznamenala prakticky nerozhodný souboj mezi Mileiho táborem a peronisty.

Kicillof je ovšem zároveň dárkem pro Mileiho propagandu. Byl ministrem hospodářství Cristiny Kirchnerové v době státního bankrotu v roce 2014 a představuje přesně ten typ státního intervencionismu, proti němuž Milei povstal. Pro finanční trhy je jeho jméno méně příslibem sociálního smíru než zvukem starého alarmu.

Navíc není jasné, zda mu jeho vlastní politická rodina dovolí vyrůst.

Cristina Kirchnerová si odpykává šestiletý trest v domácím vězení a nesmí vykonávat veřejnou funkci, ale její syn Máximo a organizace La Cámpora požadují, aby nadále zůstala ústřední vůdkyní hnutí. Kicillof se pokouší osamostatnit od ženy, která ho vytvořila. Sergio Massa mezitím čeká, zda se oba tábory navzájem dostatečně neoslabí. Peronismus tedy připomíná rodinu, která už plánuje rozdělení dědictví, přestože bohatý strýc Milei ještě neumřel.

Téměř 30 procent Argentinců dnes podle květnového průzkumu nechce ani Mileiho, ani Kicillofa, případně se ještě nerozhodlo. V roce 2025 jich bylo kolem jedenácti procent. To je možná důležitější údaj než samotný růst peronistických preferencí.

Velká část země netouží po návratu starého peronismu. Touží po Mileiho stabilizaci bez Mileiho krutosti, po rozpočtové disciplíně bez veřejného ponižování učitelů, důchodců a státních zaměstnanců, po funkčním trhu, který ovšem nepovažuje nezaměstnaného člověka za nepovedený podnikatelský projekt.

Takový prostor existuje. Není však jisté, zda ho někdo dokáže obsadit.

Peronisté by museli uznat, že fiskální disciplína není neoliberální konspirace, nýbrž podmínka existence státu, který chtějí chránit. Milei by musel pochopit, že stát není pouze účetní chyba a společnost nelze řídit jako přednášku na internetu, v níž každý chudý člověk slouží jako důkaz, že reformy ještě nebyly dost radikální.

Zatím oba tábory dělají to, co umějí nejlépe. Milei křičí, že hospodářská čísla dokazují jeho genialitu. Peronisté křičí, že bolest obyvatelstva dokazuje jejich historické poslání.

Argentina se mezitím pokouší zaplatit nájem.