Filip Turek možná pochybil, ale Rakušan má Dozimetr. Piráti dostávali dotace. Eva Decroix vysvětlovala bitcoinovou kauzu. Někdo blízký prezidentovi kdysi způsobil smrtelnou nehodu. Z toho podle Paroubkovy soukromé právnické fakulty vyplývá, že o Turkovi nesmí nikdo mluvit.

Je to argumentace dítěte, které rozbilo okno a před rodiči se hájí tím, že spolužák ukradl kolo.

Dítěti je osm let. Jiřímu Paroubkovi bylo svěřeno řízení země.

Jeho text „Pokračující hon na poslance Turka" začíná výzvou, abychom počkali na výsledek policejního vyšetřování. To je rozumná zásada. Paroubek ji však dodržuje přibližně tři věty.

Vzápětí sám oznamuje, že v Praze panuje chaos, značení je nejasné, nemocniční vůz jel příliš razantně, jeho řidič nezpomalil a měl očekávat, že do křižovatky někdo vjede. Paroubek tedy žádá veřejnost, aby nevyšetřovala nehodu, a současně ji za veřejnost vyšetří. Výsledek je pochopitelně příznivý pro Turka.

Je to pěkná ukázka politické zdrženlivosti: nejprve prohlásit, že nemáme dost informací, a potom přesně vysvětlit, kdo podle vás udělal chybu.

Policie má teprve rozhodnout. Paroubek už má hotový rozsudek, pouze jej napsal obráceně. Turek je obžalovaný, kterého chce osvobodit, a řidič nemocničního vozu je svědek, kterého je třeba obžalovat místo něj.

Potom bývalý premiér spouští přehlídku cizích hříchů.

Rakušan. Mihálik. Dozimetr. Hlubuček. TOP 09. Piráti. Sociální bydlení. Bartoš. Dotace. Decroix. Bitcoin. Fialova vláda. Kostlivci na ministerstvech.

Text se náhle podobá skladišti politického šrotu. Paroubek do něj navezl všechno, co našel, v naději, že pod tou hromadou zmizí převrácené nemocniční auto.

Nezmizí.

I kdyby byly všechny Paroubkovy výtky vůči uvedeným politikům přesné, nemají žádný vliv na to, co se stalo na křižovatce. Dozimetr neurčuje přednost v jízdě. Dotace na sociální bydlení nemění barvu semaforu. Bitcoinová kauza neřídila Turkovo auto. A Vít Rakušan neseděl za volantem ani jednoho z havarovaných vozidel.

Paroubek používá klasický argument tu quoque: neříká, že kritika Turka je nesprávná. Říká, že někteří kritici sami nejsou čistí.

To je něco úplně jiného.

Pokrytec může říkat pravdu. Zkorumpovaný politik může správně upozornit na dopravní přestupek. Člověk s máslem na hlavě může přesně poznat máslo na hlavě někoho jiného. Jeho vlastní máslo nezpůsobí, že druhá hlava bude náhle suchá.

Paroubek ovšem nechce vyvracet kritiku. Chce odebrat kritikům právo mluvit.

Rakušan má držet ústa. Decroix má držet ústa. Prezident má držet ústa. Média se mají uklidnit. Opozice má mlčet. Veřejnost má čekat.

Jediný, kdo podle této koncepce držet ústa nemusí, je Jiří Paroubek.

Ten smí nejen hodnotit Turka, ale současně soudit všechny, kdo Turka hodnotí. Smí rozhodnout, čí minulost ruší jeho právo na názor. Smí určit, který skandál je dost velký, aby umlčel jeho účastníky. A smí vyhlásit Turkův odchod z funkce vládního zmocněnce za „adekvátní", přestože několik odstavců předtím tvrdil, že na definitivní názor musíme počkat.

Jestli Paroubek ještě definitivní názor nemá, jak může vědět, že trest byl adekvátní?

Buď nevíme, co se stalo, a potom nevíme ani to, zda je politický důsledek přiměřený. Nebo už toho víme dost na politické hodnocení, a potom opozice, média i prezident smějí dělat totéž.

Paroubek se nemůže současně schovávat za presumpci neviny a rozdávat známky z přiměřenosti trestu.

Zvlášť odpudivá je pasáž věnovaná prezidentu Pavlovi. Paroubek připomíná smrtelnou dopravní nehodu způsobenou člověkem z prezidentova okolí a dochází k závěru, že prezident proto nemá „morální právo" hodnotit Turka.

To už není ani vina prostřednictvím politické strany. To je vina prostřednictvím známosti.

Podle této logiky člověk ztrácí právo odsoudit vraždu, jestliže jeho bratranec někoho zabil. Nemůže se vyjadřovat ke korupci, pokud jeho bývalý kolega vzal úplatek. A prezident nesmí komentovat dopravní nehodu, protože jiný dospělý člověk, kterého znal, způsobil jinou dopravní nehodu.

Co měl podle Paroubka Pavel tehdy udělat? Vtrhnout k soudu a osobně zvýšit trest? Nařídit soudci přísnější rozsudek? Zavést prezidentské trestní právo pro přátele a známé?

Bývalý premiér by snad měl vědět, že rozsudky v České republice nevynáší prezident podle stupně osobní známosti s obžalovaným.

Když však potřebuje umlčet Pavla, náhle mu vadí, že prezident nezasahoval do nezávislého soudního rozhodování. Tentýž Paroubek, který požaduje respekt k probíhajícímu policejnímu vyšetřování Turka, implicitně vyčítá prezidentovi, že v jiném případě respektoval rozhodnutí soudu.

To není konzistentní názor. To je politická bižuterie: každý argument se použije jednou a potom se zahodí.

Nejzajímavější je však Paroubkovo tvrzení, že opozici ve skutečnosti nejde o dopravní nehodu. Jde prý o odstranění klíčové osobnosti Motoristů, bez nichž by se mohla rozpadnout Babišova vláda.

Možná.

Politická opozice obvykle chce oslabit vládu. Tato převratná informace zřejmě nepřekvapí nikoho kromě bývalého předsedy vlády, který za svého působení patrně věřil, že opozice je placena za upevňování kabinetu.

Politický motiv kritika však automaticky nevyvrací obsah kritiky. Jestliže opozice využívá Turkovu nehodu politicky, musíme se ptát, zda její tvrzení odpovídají faktům. Nestačí oznámit, že opozice má politický zájem. Samozřejmě že ho má. Proto se jí říká opozice, nikoli podpůrná terapeutická skupina vlády.

Paroubek navíc líčí Filipa Turka jako oběť jakéhosi půlročního honu. Jenže politik, který se dlouhodobě prezentuje prostřednictvím provokací, automobilů, siláckých gest a permanentního konfliktu, nemůže být pokaždé překvapen, když se mu dostane veřejné pozornosti.

Turek si svou značku nevybudoval na tichém studiu legislativních příloh. Udělal ze sebe produkt. Produkt založený na okázalosti, výzvách, kontroverzi a demonstraci mužnosti.

A nyní jeho obhájci požadují, aby se veřejnost na produkt nedívala v okamžiku, kdy se reklamní kampaň nepovedla.

Filip Turek má samozřejmě právo na spravedlivé vyšetřování. Nemá však právo na ochranu před politickými otázkami. Poslanec a vládní zmocněnec není soukromá osoba, kterou média náhodně pronásledují po parkovišti. Je představitelem státu a jeho jednání je legitimním veřejným tématem.

Jiří Paroubek to musí vědět. Jako bývalý premiér sám po léta požadoval, aby jeho protivníci nesli politickou odpovědnost ještě před konečnými rozsudky soudů. Tak politika funguje. Trestní odpovědnost stanovují orgány činné v trestním řízení. Politickou odpovědnost hodnotí veřejnost.

Paroubek však dnes předstírá, že každá kritika spojence Babišovy vlády je lynčem a každý požadavek na odpovědnost je revoluční tribunál.

Pozoruhodná proměna u muže, který kdysi stál v čele výkonné moci.

Z bývalého premiéra se stal advokát argumentu „ale oni také". Neobhajuje Turka důkazy. Nevyvrací konkrétní záběry. Neřeší rozpory v Turkových vyjádřeních. Pouze otevírá skříň české politiky a vyhazuje z ní jednu kostru za druhou.

Jeho závěr je prostý: v zemi, kde někdo jiný udělal něco horšího, už nikdo nemůže odpovídat za nic menšího.