Podpora v nezaměstnanosti se zvýšila v prvních měsících na osmdesát procent předchozího výdělku. Nejde o žádný luxus. Jde o krátkodobé překlenovací období, které má lidem umožnit změnu místa, rekvalifikaci nebo překonání výpadku příjmu s co nejmenším propadem životní úrovně . Babiš však tuto úpravu prezentuje jako údajnou motivaci nepracovat. Tím vytváří falešný obraz, že nezaměstnaní jsou problém, nikoli lidé v obtížné situaci.

Babiš si teď náhle uvědomil, že mu vadí zvýšení podpor. Je to nahodilé, bez koncepce, bez analýzy. Řeší témata podle toho, co mu zrovna padne do oka. Je to chaotický  styl vládnutí, u kterého se člověk opravdu bojí, co přijde příště. Není v tom žádná strategie. Je v tom jen impulsivní reakce na náhodný detail, který se mu nelíbí.

Digitální šok jako další důkaz odtržení od reality

Nedávno premiér předvedl další ukázku toho, jak je odtržený od reality běžného života. Na konferenci „Děti a digitální svět“ v Lichtenštejnském paláci prohlásil, že byl „totálně šokován“ tím, co děti zažívají v online prostředí. Stejně reagoval i na následném semináři na Úřadu vlády, kde opakoval, že rodiče podle něj vůbec netuší, co jejich děti sledují. Digitální závislost je přitom téma, které školy, odborníci i rodiče řeší roky. Babiš jej objevil až ve chvíli, kdy mu pracovníci telekomunikačního úřadu promítli běžný obsah z YouTube, Discordu, Robloxu a TikToku. Je to další důkaz, že premiér žije v jiném světě než lidé, kteří se s těmito problémy potýkají každý den.

Superdávka jako druhý pilíř asociální politiky

Současná debata o podpoře v nezaměstnanosti se nedá oddělit od nástroje, který vláda používá paralelně. Jde o superdávku. Tento nástroj zavedla předchozí vláda a současná vláda jej převzala bez skutečné revize. Změny, které nyní provádí, jsou kosmetické. Konstrukce dávky zůstává stejná. Dopady zůstávají stejné. A logika je stále asociální.

Superdávka má podle vlády sjednotit podporu. Ve skutečnosti snižuje pomoc lidem, kteří ji potřebují. Výpočet je nepředvídatelný. Úřady často nevědí, kolik má člověk dostat. Zanikla možnost individuálního posouzení. Normativní náklady na bydlení jsou nastavené tak nízko, že neodpovídají realitě. Výsledek je jednoduchý. Stát vyplácí méně peněz lidem, kteří jsou v nouzi.

Superdávka navíc odrazuje od kontaktu s úřadem. Lidé se setkávají s nejasnými výpočty, s opakovanými přepočty, s požadavky na další doklady. Sociální pracovníci upozorňují, že mnoho lidí raději dávku vůbec nežádá. Ne proto, že ji nepotřebují. Ale proto, že kontakt s úřadem je pro ně nepříjemný, nepřehledný a často ponižující. To je přesný opak toho, co má sociální politika dělat.

Současná vláda tento nástroj nejen zachovala. Ona jej aktivně používá. A když mluví o úpravách, jde o drobné změny, které nemění podstatu. Podstata je jednoduchá. Stát chce vyplácet méně peněz. Stát chce snížit počet žadatelů. Stát chce, aby lidé raději dávku nechtěli. To není sociální politika. To je účetní operace.

Vláda bez koncepce a dat

A teď je premiér Babiš šokován i tím, že si nezaměstnaný člověk, který chce změnit práci nebo z jakéhokoli důvodu přijde o zaměstnání, v prvních měsících polepší oproti minulým letům. Je to standardní úprava, která má chránit pracovní mobilitu a umožnit lidem překlenout výpadek příjmu. Babiš ji však prezentuje jako problém. Je to další nahodilý moment, kdy premiér objevuje něco, co odborníci i veřejnost řeší roky. A člověk se skutečně obává, z čeho bude šokován příště.

Společný vzorec je jasný. Úspory se hledají u těch, kteří se nemohou bránit. Tato politika není sociální. Je to účetní operace. A její důsledky nesou lidé, kteří jsou v nejzranitelnější situaci. Pokud má stát plnit svou funkci, musí chránit slabší. Ne je trestat. A musí mít sociální politiku, která stojí na datech, právní logice a realitě. Ne na tom, co premiéra náhodně šokuje.