Odtoužení, aneb kastrace

3. 8. 2026 / Jiří David

Neklid byl považován za závadu, vášeň za rizikový přebytek a imaginace za prostor, respektive za temnou komnatu která musí být eticky spravován stejně důsledně jako veřejné zdraví a imaginace za temnou komnatu, kterou bylo nutné podrobit hygieně významů. Spontánnost se stala poslední formou společenské nákazy. Touha nakažlivým virem.

Ergoekonomická obydlí vyrůstala v geometrických liniích optimalizovaných pro psychickou stabilitu obyvatel, v přesných rozestupech jako bílé neurony obrovského disciplinovaného mozku, organismu, který se naučil nenávidět vlastní sny.  Okna neodrážela nebe, ale jeho schválenou simulaci. Ulice vydávaly pouze tlumený dech, šum disciplinovaného stroje a zeleň byla kultivována do podoby kontrolované vitality, tudíž stromy byly pěstovány tak, aby nikdy neshazovaly příliš mnoho listí, květy nevoněly příliš intenzivně a tráva rostla s téměř náboženskou poslušností. I vítr jako by zde ztratil svou dávnou nepředvídatelnost; procházel ulicemi pomalu, ochočený a bezzubý, zbavený paměti.  Nic nepřetékalo. Nic se nerozpadalo. Nic nebylo ponecháno náhodě. Dokonale organizovaná skutečnost.

Lidé si postupně  a zcela dobrovolně zvykli, že je už nic zásadního nečeká. Existence byla bezpečná, ekologicky vyvážená a emocionálně umírněná — zbavená většiny bolestí, ale i většiny důvodů po něčem skutečně toužit.

Uprostřed všeho stálo Muzeum sžíravé budoucnosti — nekonečný prostor bez oken, zalitý úsporným světlem, v němž se pohybovaly fluidní sdílené stíny kolektivního kurátorstva, jejichž oči byly zakalené únavou z nikdy nekončícího morálního rozhořčení. Nepřetržitě dohlíželi na správnost významů, etickou vyváženost obrazů a jazykovou nezávadnost emocí.

Nad tím vším bděla Rada očišťovatelů.

Byly to bytosti s vážnými tvářemi, kteří nikdy nic skutečně nevytvořily, ale o to více milovaly vysvětlování. A protože neuměly tvořit obrazy, začaly alespoň opravovat citlivost. Chodily krajinou vědomí jako tiší anatomové duše, nebo sedávaly v kruzích, neboť hierarchie byla násilí. Mluvily šeptem, protože důraz byl dominance. Z emocí odřezávaly přebytečné odstíny, ze snů odsávaly temnotu a z touhy ještě odlamovaly její zbylé nebezpečné hroty. Každý výkřik musel být přeložen do jazyka prevence. Každá vášeň převedena na diagnózu. Každá imaginace opatřena etickým dozorem.

Umění už nemělo být místem nebezpečné individuální imaginace, nýbrž odpovědným společenským provozem v duchu participativních procesů. Každé dílo muselo být dostatečně otevřené, aby nikoho nevylučovalo, dostatečně uvědomělé, aby nikoho nezraňovalo, a zároveň natolik disciplinované, aby v nikom neprobudilo nic obtížně kontrolovatelného. Nic co by jen naznačovalo násilné struktury hodnocení.

Například příliš mnoho talentu — což byl hřích největší, protože talent vytvářel rozdíly a rozdíly urážely jejich představu rovnosti. Nebo příliš mnoho vášně. Nebezpečná byla svoboda. Perspektiva byla označena za privilegovaný bod pohledu, a tedy za pozůstatek koloniality. Autorství pro změnu, prý představuje vertikální strukturu moci. Nebude tak existovat ani autor, protože odpovědnost je pak nespravedlivě individuální, čímž musí být rozpuštěna ve sdílení. Místo poezie byla zavedena bezpečná metodika empatie. Dlouhodobě se veřejně se proklamovalo, že i barvy vznikly v systému komoditního vykořisťování, navíc v odporně zamořeném prostoru vlhkosti postkolonionálních dějin

Halasně se proklamovalo, že Vše si muselo být rovnocenné, neboť vládl princip, že hodnota je pouze sociální konstrukt, což se přeneseně týkalo i nevhodného, tedy toxického modelu binárního hodnocení.

 Rada byla spokojena. Každý den odstranila nějakou výšku, aby se nikdo necítil malý. Každý den otupila nějakou hranu, aby se nikdo necítil zasažen. Zakázali slovo génius, protože ponižovalo ostatní. Zakázali slovo krása, protože nebyla dostatečně inkluzivní. A nakonec začali přepisovat i samotnou touhu.

Touha už nebyla chápána jako jedna z ústředních sil lidské existence, ale jako problematický pozůstatek biologické nerovnováhy, přelud, relikt nedospělosti, hormonální iluzi a nezralé individuality, nezralého já.  Vášnivost byla reinterpretována jako selhání seberegulace, erotické okouzlení jako kulturně podmíněná posedlost a hluboká citová závislost jako relikt, fosilie archaických modelů identity.

„Zbavíme vás touhy, a tím změníme svět k lepšímu,“ opakovali s téměř náboženskou jistotou, neboť touha, dle současných pravidel, vytvářela rozdíly a rozdíly byly nepřípustné.

 

A lidé tomu začali říkat pokrok.

Jen v paměti několika málo však stále přetrvávala obtížně pojmenovatelná nejasnost — zbytek zkušenosti, kterou už nebylo možné správně vyložit jazykem nové citlivosti. Jakási vzdálená ozvěna, téměř podezření, že umění kdysi nebylo pouhým nositelem významu, ale přímým otiskem existence — stopou horečky, dechu a neklidu lidské ruky. Že obrazy kdysi dokázaly krvácet.

A pak se jedné noci v hlavním sále něco objevilo, bez ohlášení, bet povolení i bez kontroly něco zjevilo.

Nepochopitelně to sebou však nepřineslo to ani výklad ani instrukci.

Pouze dotek zachycený v okamžiku, který se ještě nerozhodl, zda bude něžností, zraněním, nebo ztrátou sebe sama. Byla v něm extáze i hrozba, pád, rozechvěle neznámá blízkost, slast i neklid — vzdálená připomínka doby, kdy se svět ještě nebál lidské blízkosti.

Někteří se tomu nejprve jen nechápavě smáli. Jiné ovládl vztek a potlačované zoufalství z narůstající bezmoci i strachu z neznámého. Neschopni pojmenovat či zasáhnout zdroje vlastní úzkosti, začali hledat náhradní viníky mezi těmi, kteří se mohli bránit nejméně — v nejslabších komunitách společnosti. Jiní nezájmem maskovali stud a závrať. Jedna žena omdlela, když si náhle vzpomněla na vůni svého prvního milence.

Tehdy se ve zdech muzea objevily první praskliny.

Kurátorstvo zachvátila téměř metafyzická hrůza, panika. Poprvé po dlouhé době stálo tváří v tvář něčemu, co nebylo možné ani vysvětlit, ani usměrnit, ani přivlastnit. Ve sklepích pod vrstvami archivů, katalogů a sterilních definic začalo cosi znovu dýchat — ne myšlenka, ale tělo světa. Temná plodnost chaosu. To, co se probouzelo ve sklepích, nepřicházelo zvenčí. Celou dobu to bylo uvnitř a začalo se rozpínat vášnivou nejednoznačnost, ne nebylo prvoplánově revoluční ani tendenčně ideologické, vlastně ani nebylo nové. Zdálo se být však  starší než jejich sny o dokonale bezpečném světě.

A mezitím už někdo stačil do omítky hlavního průčelí hluboko vyrýt větu, kterou se navzdory veškeré snaze nedařilo zamalovat, odstranit ani vyložit:

Každá civilizace, která se začne bát lidského doteku, nakonec onemocní vlastním chladem. A člověk zbavený touhy se nestává svobodnějším — pouze průhlednějším pro moc, která jej chce řídit.