Civilizace jednotlivce

18. 8. 2026 / Petr Vařeka

čas čtení 11 minut
 
V eseji Civilizace na dluh jsme se pokusili popsat civilizaci jako systém, který si postupně vypůjčuje od budoucnosti.

Spotřebovává přírodní zdroje, půdu, vodu, energii i ekologickou stabilitu rychleji, než je dokáže obnovovat, a splácení rozdílu mezi současnou spotřebou a budoucími možnostmi deleguje na další generace.

Čím déle o tomto problému přemýšlíme, tím více se nám zdá, že jeho kořeny mohou být ještě hlubší.

 
Možná totiž nejde pouze o ekonomický systém, politická rozhodnutí nebo nedokonalé instituce. Možná narážíme na samotnou psychologickou výbavu druhu Homo sapiens.

Člověk je nepochybně společenský tvor. Bez schopnosti spolupracovat by naše civilizace nikdy nevznikla.

Současně však není zřejmé, že bychom byli psychologicky vybaveni k tomu, abychom vědomě řídili obrovský anonymní systém, jehož důsledky přesahují prostor a čas našeho vlastního života.

Člověk se narodil do malého světa.

Po většinu existence našeho druhu žil v poměrně malých skupinách.

Znal lidi kolem sebe, viděl důsledky svého jednání a většina rozhodnutí měla bezprostřední zpětnou vazbu.

Když někdo poškodil vztahy ve skupině, následky se mohly dostavit velmi rychle. Když někdo spolupracoval, spolupráce se mu mohla vrátit.

Moderní civilizace však vytvořila prostředí, které je od světa, v němž náš druh po většinu své existence žil, téměř dokonale odlišné.

Dnes může jednotlivec získat prospěch okamžitě, zatímco náklady jeho jednání mohou nést lidé, které nikdy neuvidí, žijící tisíce kilometrů daleko nebo dokonce jeho vlastní potomci za několik desetiletí.

A zde se podle našeho názoru rodí jeden z největších problémů moderní civilizace.

Společnost jako aréna

Společnost stále méně připomíná organismus s vlastním vědomým záměrem.

Vypadá spíše jako obrovská aréna, v níž jednotlivci uskutečňují své vlastní projekty.

Člověk chce být úspěšný. Chce být bohatý, uznávaný, milovaný, obdivovaný nebo alespoň respektovaný. Chce něco vytvořit, něčeho dosáhnout, zanechat po sobě stopu. Jiný chce pouze pohodlně žít. A další zase usilují o co největší vliv, o moc...

Nikdo z nich přitom nemusí mít v úmyslu poškodit společnost jako celek.

Zemědělec chce maximalizovat úrodu svého pole. Lesník chce maximalizovat produkci dřeva. Developer chce využít svůj pozemek. Podnikatel chce maximalizovat zisk. Spotřebitel chce maximalizovat svůj užitek. Politik chce získat příští volby.

A přesto může být výsledkem jejich individuálně racionálního jednání něco, co je z hlediska celku iracionální.

Právě zde vzniká potřeba institucí.

Společnost vytváří legislativní rámec, v němž se individuální zájmy musí pohybovat. Ne proto, aby člověk přestal být egoistickým nebo soutěživým tvorem, ale proto, že bez pravidel by se individuální zájmy mohly dostávat do konfliktu na úkor celku.

Civilizace je tedy do značné míry pokusem vytvořit pravidla hry, v nichž se individuální zájem překrývá se zájmem společným.

Jenže zde vzniká další paradox.

Pravidla vytvářejí opět lidé.

A ti mají stejnou psychologii jako všichni ostatní.

Krajina jako příklad

Podívejme se na naši krajinu.

Po desetiletí jsme ji přetvářeli tak, aby poskytovala co největší bezprostřední výnos.

Mokřad byl nevyužitou půdou. Bylo tedy logické jej odvodnit.

Potok, který se rozléval do krajiny, byl překážkou. Bylo tedy logické jej napřímit a regulovat.

Malé meze komplikovaly mechanizaci. Bylo tedy logické je odstranit.

Pestrý les byl obtížně předvídatelný zdroj dřeva. Bylo tedy logické vysazovat stejnověké porosty několika hospodářsky výhodných druhů.

Každé jednotlivé rozhodnutí mohlo být dokonale racionální.

A přesto jsme postupně vytvořili krajinu, která hůře zadržuje vodu, rychleji ji odvádí, snadněji podléhá erozi a je citlivější na sucho i extrémní klimatické výkyvy.

To není nutně příběh lidské hlouposti.

Je to příběh optimalizace jednotlivých částí systému bez dostatečné znalosti nebo ocenění jeho celku.

Přírodní kapitál

Možná jsme udělali ještě jednu zásadní chybu.

Zaměnili jsme fungování přírodního prostředí za výtěžnost jednotlivých přírodních produktů.

Les jsme chápali jako zásobu dřeva.

Půdu jako výrobní prostředek pro potraviny.

Řeku jako zdroj vody nebo jako odvodňovací kanál.

Krajinu jako prostor pro zemědělství, dopravu, průmysl a výstavbu.

Jenže ekosystém není součet okamžitě prodejných produktů získávaných jeho využíváním.

Les zadržuje vodu, ochlazuje krajinu, vytváří půdu, váže uhlík a poskytuje prostředí jiným organismům.

Půda není pouze substrátem pro kořeny rostlin. Je to složitý živý systém.

Mokřad není neproduktivní louže, ale zásobárna vody, biotop a regulátor odtoku.

Tyto funkce však často nemají cenu na trhu.

A co nemá cenu na trhu, jako by v našem ekonomickém systému téměř neexistovalo.

Tady se znovu vracíme k eseji Civilizace dluhu.

Finanční dluh znamená, že si půjčujeme spotřebu od budoucnosti.

Ekologický dluh znamená, že si půjčujeme produkční schopnost přírody.

A mezigenerační dluh znamená, že náklady našeho dnešního jednání přenášíme na lidi, kteří ještě nemají možnost o něm rozhodovat.

Retence není jen otázkou přehrad

V poslední době se v České republice opakovaně vede spor o to, jak reagovat na sucho a povodně. Máme stavět další přehrady, nebo obnovovat mokřady, meandry, nivy a retenční schopnost půdy?

Domníváme se, že takto položená otázka je přílišným zjednodušením tohoto problému.

Velká přehrada je obrovský zásobník vody. Mokřady, zdravá půda, meze nebo přirozené nivy představují naopak tisíce malých retenčních prostorů rozptýlených po krajině.

Nejde tedy pouze o to, kolik vody zadržíme, ale také kde, jak dlouho a jakým způsobem ji zadržíme.

Přirozenější krajina může vodu při přívalovém dešti zpomalit, umožnit její vsakování a postupně ji uvolňovat.

Velká nádrž může zachytit obrovské množství vody, které by jinak odteklo dále po proudu.

Jedno opatření proto nemusí vylučovat druhé.

Rozumná krajina může potřebovat obojí: půdu schopnou vsakovat vodu, mokřady, nivy, malé nádrže, suché poldry i velké přehrady.

Ale rozhodující je něco jiného: musíme přestat považovat rychlé odstranění vody z krajiny za automatickou výhodu.

Kdysi jsme chtěli vodu z krajiny dostat pryč, protože jsme ji považovali za překážku intenzivní produkce. Dnes zjišťujeme, že stejná voda nám může chybět.

Cena změny

Návrat k odolnější krajině ovšem není zadarmo.

A zde je třeba být poctivý.

Pokud část zemědělské půdy přeměníme na mokřady, může se snížit zemědělská produkce.

Pokud změníme způsob hospodaření v lese, musíme se v některých obdobích a na některých místech smířit s nižší produkcí dřeva.

Nelze jednoduše říci: „Příroda nám za to ještě poděkuje a všechno bude lepší."

Nebude.

Některé výnosy skutečně obětujeme.

Otázkou však je, zda jde o ztrátu výnosu, nebo o investici do zachování produkčního systému.

Pokud intenzivní zemědělství postupně degraduje půdu, pokud krajina ztrácí schopnost zadržovat vodu a pokud lesy přestávají být schopny odolávat podmínkám, které jsme ještě před několika desetiletími považovali za výjimečné, potom může být dnešní maximální výnos pouze spotřebou přírodního kapitálu.

Je to stejné jako žít z úspor.

Můžeme nějaký čas spotřebovávat více, než vyděláváme.

Ale účet nakonec přijde.

Problém není v člověku, ale v pravidlech hry

Není tedy správné tvrdit, že člověk není uzpůsoben k sociálnímu soužití.

Je k němu naopak mimořádně dobře uzpůsoben.

Jenže jeho sociální psychika vznikla ještě ve světě, ve kterém byly důsledky jednání mnohem bezprostřednější a osobnější.

Naše civilizace tento svět mnohonásobně překročila.

Člověk dnes může změnit složení atmosféry, přeměnit celé povodí, vykácet les na jiném kontinentu nebo spotřebovat zdroj, čehož důsledky pocítí lidé za několik generací.

Naše schopnosti se změnily rychleji než naše psychologická výbava.

Proto potřebujeme instituce.

Ne proto, aby člověka změnily v altruistického tvora, ale aby jeho přirozenou soutěživost a snahu o seberealizaci nasměrovaly tak, aby neničila podmínky existence ostatních.

To je ovšem nesmírně obtížný úkol.

Protože instituce musí řešit něco, co naše psychika sama příliš dobře neumí:

převést budoucnost do přítomnosti.

Prognózy vědců ohledně budoucnosti zatím nemají dostatečný vliv na rozhodován rozhodování politiků.

A budoucí generace nemají volební právo..

Budoucnost "nemá volební právo".

Civilizace jako prodloužená vůle

Možná je tedy civilizace zvláštním druhem kolektivní protézy lidského vědomí.

Jednotlivec nedokáže myslet v horizontu staletí. Civilizace by to dokázat měla.

Jednotlivec nedokáže obsáhnout celý ekosystém. Věda a instituce to mohou částečně dokázat.

Jednotlivec sleduje vlastní zájem. Společenská pravidla mohou vytvořit situaci, kdy sledování vlastního zájmu nebude zároveň ničením zájmu společného.

Jenže k tomu potřebujeme připustit něco, co se moderní civilizaci přijímá velmi obtížně:

ne všechno, co lze maximalizovat, je třeba maximalizovat.

Můžeme maximalizovat výnos pole.

Můžeme maximalizovat produkci dřeva.

Můžeme maximalizovat rychlost výstavby.

Můžeme maximalizovat spotřebu.

Můžeme maximalizovat HDP.

Ale příroda není stroj s jedinou výstupní veličinou.

A člověk také není.

Možná tedy stojíme před přechodem od civilizace, jejímž hlavním cílem bylo rozšiřovat schopnost přírody poskytovat okamžitý užitek, k civilizaci, která se bude muset naučit udržovat podmínky, za nichž bude příroda schopna poskytovat užitek i našim potomkům.

To je podstatně obtížnější.

Ne proto, že by člověk musel přestat být člověkem.

Ale proto, že by se poprvé ve svých dějinách musel naučit vědomě vytvářet pravidla pro svět, který svou vlastní činností změnil natolik, že už se do jeho původní psychologické výbavy nevejde.

A právě zde začíná skutečný problém budoucnosti.

Nejde tedy pouze o to, zda dokážeme vyrábět více či méně. Jde o to, zda dokážeme vytvořit taková pravidla, aby naše dnešní snaha o vlastní prospěch nezničila podmínky, které budou potřebovat ti, kteří přijdou po nás.

0
Vytisknout
163

Diskuse

Obsah vydání | 18. 8. 2026